Měla všechno, co potřebuje správná femme fatale. Fantasticky uměla tančit orientální tance (stejně jako biblická dívka Salome, kvůli jejímuž rozmarnému přání dal král Herodes stít Jana Křtitele a jeho hlavu přinést na míse), byla rozhodná a sebevědomá, měla svůdnou snědou pleť – a prezentovala se pohádkovým životopisem.

Za každou pravdou je lež

Podle něj se slavná špionka Mata Hari narodila na jihu Indie, ve svatém městě Jaffnapatamu. Její otec byl prý vznešený brahmán, matka bajadéra, která zemřela hned po porodu, a ji samu adoptovali kněží. Jméno Mata Hari v malajštině znamená „Oko nového svítání", tedy Slunce, a v hindštině zase „Matka boží".

Do Evropy se pak měla Mata Hari dostat tak, že tančila při pobožnostech a ve třinácti letech byla unesena mladým anglickým důstojníkem, který se do ní zamiloval a oženil se s ní. Tomu všemu postupně uvěřilo její okolí včetně tajných agentů Německa, Ruska i Francie, kteří z ní během první světové války udělali za vysoké sumy peněz dvojitou špionku.

Jenže pravda byla mnohem prozaičtější a také smutnější. Ve skutečnosti se Mata Hari narodila 7. srpna 1876 v nizozemském Leeuwardenu jako Margaretha Geertruida Zelleová. Byla prvorozenou dcerou kloboučníka Adama Zeela a jeho ženy Antje.

Děvčátko snědé pleti

Příchod děvčete na svět zpočátku jako by provázely zázraky. „Vítr, který přicházel od moře, byl prý tehdy tak prudký, že na okamžik rozhoupal zvony na leeuwardenském kostele," popisuje publicista Rudolf Ströbinger v monografii Mata Hari. „Lidé, kteří věděli, že se právě tehdy narodila, říkali, že buď bude velice šťastná, nebo pozná nekonečné utrpení," dodává.

Socha Margarethe MacLeodové alias Maty Hari v rodném LeeuwardenuAutor: Archiv

Nejdřív to vypadalo na štěstí. Během prvního roku Margarethina života šly otci skvěle obchody a významně zbohatl. Snad proto dceru rozmazloval a dovolil jí víc než svým pozdějším dalším dětem – dvojčatům Ari Annovi a Cornelisi Coenraadovi a synovi Johannesovi. Až do čtrnácti let věku se Margaretě dostávalo panské výchovy a vzdělání. Mimochodem, snědá pleť budoucí slavné tanečnice se dnes vysvětluje nejspíš jejími romskými předky – v severním Nizozemsku totiž dodnes žije poměrně početná komunita starousedlých Romů.

Pád na dno a vzestup

Roku 1889 však obchod kloboučníka Zeela zkrachoval. Rodinu to doslova rozvrátilo. Po dennodenních hádkách se Margarethini rodiče v roce 1890 rozvedli, otec odešel pryč a nejstarší dcera se musela začít starat o sourozence a o matku, která byla nemocná. Dívka vychovaná k vznešenosti a hrdosti najednou musela vařit, prát, uklízet a zašívat bratrům prádlo. Ovšem ani to dlouho netrvalo, protože Antje Zelleová již roku 1891 zemřela. Margaretha zůstala sama.

Až do čtrnácti let věku se Margaretě dostávalo panské výchovy a vzdělání. Mimochodem, snědá pleť budoucí slavné tanečnice je dnes vysvětlována nejspíš jejími romskými předky.

Vzal si ji k sobě její kmotr Visser do města Sneek, a právě tehdy se jí dostalo poznání, že její krása a přitažlivost nemá jen líc, nýbrž i rub. Kmotr ji totiž poslal do Leidenu na školu pro učitelky mateřských škol, jenže tam se do ní zamiloval sám ředitel školy Wybrandus Haanstra. Výsledkem bylo, že se vyzývavé dívky raději brzy zbavil a poslal ji zpět ke kmotrovi do Sneeku.

Brzy na to pak vyšel v amsterodamských novinách Denní hlasatel inzerát následujícího znění: „Důstojník z Holandské východní Indie, který je toho času na dovolené ve vlasti, hledá seznámení s příjemným děvčetem za účelem pozdějšího sňatku."

Inzerentovi došlo několik desítek nabídek a jedna z nich byla podepsaná jménem Margaretha Zeeleová. Okamžitě ho zaujala – jediná totiž obsahovala fotografii, která ho doslova uhranula. Od Margarethy to byl velmi chytrý tah. Dotyčnému důstojníkovi, devětatřicetiletému Rudolphu MacLeodovi, se navíc při první schůzce před slavným amsterodamským Rijksmuseem líbila ještě víc než na fotce. Byla z toho láska na první pohled a už o šest dní později se zasnoubili.

Dvaadvacetiletá Margaretha MacLeodová se svým manželem Rudolphem před odjezdem do Holandské východní Indie v květnu 1898Autor: Archiv

V páru však hned od začátku vládlo i napětí. Jednak Margaretha ženichovi teprve dodatečně přiznala, že mu zatajila existenci svého chudého otce – prý se bála, že by si ji nevzal. Důstojník byl navíc zvyklý chodit do nevěstinců, a po mladé krásné nevěstě se neustále otáčeli mladí muži. Zdálo se, že hrozící krizi pomůže vyřešit narození chlapce Normana Johna v lednu 1892, ale nestalo se tak.

Rozvod a zrození tanečnice

Brzy na to rodina odcestovala na Jávu, kde Rudolph sloužil. Narodilo se druhé dítě, dcera Jeanna Louisa, ale pak se manželé na čas oddělili. A po opětovném shledání zemřel jejich syn Norman. Jeho smrt nestabilní manželství rychle rozvrátila a původní láska se překlopila v nenávist. Hádky, bití a nevěry nebraly konce a vedly k společenské degradaci. Po návratu do Amsterodamu v roce 1902 odešel Rudolph i s dcerou z bytu a manželství bylo rozloučeno.

Šestadvacetiletá Margaretha zůstala u strýce, sama, bez práce i bez peněz, ale kupodivu jí to moc nevadilo. Snila totiž o Paříži, novém společenském uplatnění, slávě a přepychu.

Za poslední peníz se jí skutečně podařilo odjet vlakem do francouzské metropole a hned první večer se nechala hostit od umělců na Montparnassu, jimž se představila jako vdova po hrdinně padlém důstojníkovi. Za pomoc jim pak stála modelem. Jenže Margaretha chtěla víc, a tak okouzlila ředitele jezdecké školy a stala se u něj cvičitelkou.

Kvůli vidině rychlého vzestupu mu napovídala, že pochází z Jávy, že umí tančit orientální tance – a zabralo to. Dostala nabídku zatančit na dobročinném večeru a – přestože se vše musela narychlo naučit – oslnila! Dobový tisk psal o „tanečnici, která přijela do Paříže z Dálného východu v oblaku vůně jemného parfému a v blýskavém svitu drahokamů".

Jedno z prvních tanečních vystoupení Maty Hari – javanský tanec v muzeu Guimet v Paříži 13. března 1905Autor: Archiv

Další pozvání jen pršela. Přelomem v Margarethině životě se stalo vystoupení v knihovně Muzea orientálního umění na náměstí d'Ienna 15. března 1905, kdy poprvé použila vymyšlené hinduistické jméno Mata Hari. Na akci dorazili významní velvyslanci a pařížské listy se předháněly v pochvalných kritikách. Klíčovou roli ovšem sehrál fakt, že Mata Hari se odvážila tančit i nahá, což se rychle rozkřiklo a kdekdo považoval za nutné to vidět. Vlastně to bylo gró jejích vystoupení.

Život na vysoké noze

Není divu, že se ctiteli i nápadníky se roztrhl pytel, obdiv tanečnici vyjádřili mimo jiné i skladatelé Puccini a Massenet.
„Svěřím vám své skryté tužby. Ráda bych vystupovala na divadle," prozradila Mata Hari jednomu ze ctitelů, a ten ji doporučil tehdy nejznámějšímu pařížskému impresáriovi Gabrielu Astrucovi. Zabralo to – Astruc se stal jejím manažerem a sjednal jí angažmá ve slavném divadle Olympia.

Mata Hari žila na vysoké noze, nakupovala drahé toalety, šperky, krajky, utrácela víc, než byl její příjem.

„Její gáže byla na tehdejší dobu přímo pohádková – deset tisíc franků. Mata Hari žila na vysoké noze, nakupovala drahé toalety, šperky, krajky, utrácela víc, než byl její příjem," líčí Ströbinger.

Tanečnice si s podobnými věcmi nikdy hlavu nelámala. Její hlavní starostí bylo, aby o ní psal pochvalně tisk, a novináři se skutečně nad jejím uměním rozplývali. Její výrok, že tanec je báseň a pohyby jsou slova, byl otištěn téměř v celé Evropě.

V zemích, kde byla nahota považována za příliš odvážnou, jako například v rakouské Vídni, tančila Mata Hari v trikotu.Autor: Archiv

V záplavě slávy zcela zapadla informace, že v roce 1906 dala Margaretha MacLeodová pod pohrůžkou zveřejnění nahých fotografií souhlas s rozvodem se svým odloučeným manželem. Trpkou realitu vytěsnila při četných turné: do Madridu, Milána, Říma, Berlína či Vídně. S milencem – německým velkostatkářem Kiepertem – vyrazila dokonce do Egypta. Jiný, francouzský ctitel pro ni najal zámek.

Ve válečné pasti

Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, říká známé přísloví. Mata Hari hrála už příliš dlouho příliš vysokou hru, že se nutně musela stát katastrofa. Předznamenaly ji dvě události: v květnu 1914 podepsala smlouvu na angažmá v berlínském divadle Metropol, které mělo začít 1. září 1914. Přičemž přišel sarajevský atentát a na přelomu července a srpna 1914 vypukla první světová válka.

Matu Hari zastihla v Berlíně. Byla však občankou neutrálního Nizozemska, a tak se jí podařilo po čase se vrátit aspoň do Amsterodamu, když už to do Francie nešlo. Stejně ji to ale táhlo do rušné Paříže a tak tam dorazila koncem roku 1915 přes Španělsko. O jejím pobytu poté panují nejasnosti. Údajně vnikla do pevnostního pásma, ale dokonce prý byla viděna i v italské Neapoli. Z Paříže se tanečnice každopádně záhy vydala zpět do Haagu.

V květnu 1916 už Matu Hari sledovalo zvláštní oddělení londýnského Scotland Yardu. „Je důvodné podezření, že holandská tanečnice Margaretha Zelleová-MacLeodová, zvaná Mata Hari, pracuje jako vyzvědačka pro císařskou německou zpravodajskou službu," varovali Britové dopisem francouzskou zpravodajskou službu. Později se skutečně potvrdilo, že Mata Hari naverboval v Holandsku v lednu 1916 pro německou tajnou službu za 20 000 franků německý agent Karl Kramer.

Jenže slavná tanečnice se opět dostala do Francie a vášnivě se tam zamilovala do štíhlého kapitána ruské armády Vadima Maslova! Zároveň se s ní ovšem seznámil francouzský kapitán Ladoux, který ji zcela chladně nabídl milion franků, pokud se stane špionkou ve službách Francie. Mata Hari na to kývla a hned souhlasila s vysláním do Belgie.

Francouzské úřady jí ale nevěřily a dál ji sledovaly a testovaly. Dostaly totiž avízo, že Němcům donáší jakási německá agentka H 21. Nasadily proto na Matu Hari sledování a v listopadu 1916 ji na parníku při kontrole v lamanšském průlivu zadržel Scotland Yard jako Claru Benedixovou z Hamburku, pracující údajně pro německou tajnou službu.

Mata Hari ve vyšetřovací vazbě 13. února 1917Autor: Archiv

Mimochodem, publicista Rudolf Ströbinger nechal rukopis tehdejší obranné stížnosti Maty Hari posoudit současným grafologem, který konstatoval: „Je velkorysá a sebevědomá, velmi dbá na svůj zevnějšek. Není to typ vhodný pro manželství, je vášnivá, velice ctižádostivá a těžce ovladatelná."

Mata Hari Britům prozradila, že pracuje pro Francii, ale Paříž dala od své špionky ruce pryč. Britové ji proto následně vrátili do Španělska. Pár dní na to ovšem Francouzi zachytili klíčovou šifrovanou zprávu, odeslanou německými špiony z Madridu do Berlína. Zněla: „Agent H 21 odjel do Madridu, byl angažován Francouzi, ale Angličany poslán zpět do Španělska. Prosí nyní o peníze a další příkazy."

Je velkorysá a sebevědomá, velmi dbá na svůj zevnějšek. Není to typ vhodný pro manželství, je vášnivá, velice ctižádostivá a těžce ovladatelná.

Týkal se Maty Hari? Paříž soudila, že ano. Proto když přijela do francouzské metropole ujistit Ladouxe o své loajalitě, byla 13. února 1917 v hotelu Elysées Palace zatčena a odvezena do vězení Saint Lazare. Při výsleších se často zaplétala, vymýšlela si. Protože chyběly přímé důkazy, přitížila jí řada pouhých domněnek. Především však Mata Hari učinila doznání, že je agentkou H 21, a to rozhodlo.

Epilog

Ať se do kontaktů s tajnými službami nechala vmanévrovat kvůli své naivitě, jak Mata Hari zmateně tvrdila, nebo šlo o promyšlenou výzvědnou činnost, trest byl nemilosrdný. Při soudním procesu 24. a 25. července 1917 byla za velkého zájmu veřejnosti obviněna ze smrti 50 tisíc vojáků a odsouzena k trestu smrti zastřelením. Dodnes není vyloučeno, že šlo možná i o justiční omyl. Odvolací soud 27. září však rozsudek potvrdil a milost nebyla udělena.

Mata Hari na posledním snímku, pořízeném policiíAutor: Archiv

Patnáctého října 1917 ráno bylo Matě Hari těsně před popravou dovoleno napsat několik krátkých dopisů, z nichž jeden adresovaný odloučené dceři Jeanně Louise nebyl nikdy doručen ani nalezen. Pak ji v koloně aut odvezli z centra Paříže do vincenneského lesíka na kraji města a tam ji postavili ke kůlu před dvanáct vojáků popravčí čety.

„Musíte zůstat klidný, ctihodnosti," uklidňovala jedenačtyřicetiletá žena protestantského vyznání podle protokolu o průběhu popravy rozrušeného přítomného pastora Arbouxe. „Jděte odtud pryč, nebo vás ještě také zastřelí. Oni to neberou tak přesně," řekla Mata Hari pevným hlasem.

Potom už vojáci zamířili a padlo dvanáct výstřelů. Pouze tři z nich zasáhly její tělo a jeden srdce. Vojenský poručík Soquet nakonec vystřelil do temene jedné z nejznámějších femme fatale v historii předepsanou ránu z milosti.

Osm hříchů Maty Hari

Čím shledala slavnou tanečnici vinnou sedmičlenná porota:

  1. V prosinci 1915 vstoupila do pevnostního obvodu Paříže, aby získala dokumenty nebo informace v zájmu mocnosti Německa.
  2. Za svého pobytu v Holandsku v prvních měsících roku 1916 vydala nepřátelské mocnosti Německu, zvláště pak konzulovi Kramerovi, dokumenty nebo informace, jež mohly uškodit operaci armády nebo ohrozit bezpečnost míst, stanovišť či jiných vojenských zařízení.
  3. V Holandsku v květnu 1916 prováděla pro nepřátelskou mocnost Německo, zastoupenou již uvedenou osobou Kramerem, špionáž, aby nepříteli umožnila plánované cíle.
  4. V červnu 1916 vstoupila do pevnostního obvodu Paříže, aby získala dokumenty a informace v zájmu nepřátelské mocnosti Německa.
  5. V Paříži od května roku 1916 prováděla špionáž pro nepřátelskou mocnost Německo.
  6. V prosinci 1916 v Madridu (Španělsko) prováděla špionáž pro nepřátelskou mocnost Německo, zastoupenou osobou vojenského atašé Kalleho, aby usnadnila plánované záměry nepřítele.
  7. Za stejných okolností, ve stejném místě a čase vydala nepřátelské mocnosti Německu, zastoupenému osobou jmenovaného Kalleho, dokumenty a informace, které mohly uškodit operaci armády nebo ohrozit bezpečnost míst, stanovišť či jiných vojenských zařízení, přičemž jmenované dokumenty a informace se obíraly hlavně vnitropolitickými záležitostmi, jarní ofenzivou, francouzským objevem tajemství německého neviditelného inkoustu a odhalením agenta stojícího v anglických službách.
  8. V Paříži v lednu 1917 prováděla špionáže pro nepřátelskou mocnost Německo, aby usnadnila plánované záměry nepřítele.