Historie

Před 670 lety byla založena Univerzita Karlova, učit se začalo v Týnském chrámu

7. duben 2018 četba na 15 minut
Busta Karel IV.

Busta Karel IV.

Foto: ČTK/Jan Tachezy

"Aby naši věrní obyvatelé království, kteří bez ustání lační po plodech vědění, se nemuseli v cizích zemích doprošovat almužny, ale aby našli v království stůl k pohoštění prostřený," stojí v zakládací listině Univerzity Karlovy, od jejíhož vzniku uplynulo právě dnes 670 let. První vyučovací hodiny proběhly v Týnském chrámu.

Koncentrace duchovenstva tak v hlavním městě enormně vzrostla (například 44 pražských far bylo něco, co se v žádném jiném středoevropském městě vidět nedalo) a sebevědomá okázalost až rozmařilost církevních prelátů začala vyvolávat kritiku. 

Ta pak ještě posílila po smrti Karla IV., kdy se v českých zemích rapidně zhoršily poměry. Karlův syn a nástupce Václav IV. bohužel nedisponoval politickým ani diplomatickým talentem svého otce, takže se brzy dostal do vážných sporů jak s duchovenstvem reprezentovaným arcibiskupem Janem z Jenštejna (tento spor vyvrcholil známým umučením vikáře pražské arcidiecéze Jana z Pomuku), tak s šlechtou.

Cesta k Dekretu kutnohorskému

Prestiž českého panovníka i jeho sídelního města začala v západní Evropě rychle upadat, což se naplno projevilo 20. srpna 1400, kdy porýnští kurfiřti zbavili Václava IV. hodnosti panovníka Svaté říše římské. Praha tak definitivně ztratila charakter rezidence římského krále.

Situaci zkusil řešit uherský král a Václavův bratr Zikmund, který dal svého sourozence z titulu zemského správce v roce 1402 zatknout a uvěznit, a poté vládl jeho jménem. Jeho jednání ale vzbudilo odpor většiny společnosti, takže když se Václavovi podařilo na podzim 1403 z internace uniknout, Zikmund se raději vrátil zpátky do Budína.

Neutěšený stav českého království ovlivnil také univerzitní dění. Na artistické fakultě vznikl kruh reformně smýšlejících českých mistrů, bakalářů a studentů, který se pokusil navrhnout ucelenou koncepci nápravy. Ta se opírala zejména o učení anglického vzdělance Johna Wyclifa, požadující církevní reformu.

Dnes si tuto reformní skupinu spojujeme zejména se jménem Jana Husa, ale jejím skutečným představitelem byl v té době mistr Stanislav ze Znojma, byť Hus patřil mezi jeho spolupracovníky. Na druhé straně to byl právě Hus, kdo se brzy stal nejvýznamnějším mluvčím celého reformního kruhu, zejména poté, co byl ustanoven správcem a kazatelem Betlémské kaple.

Na půdě univerzity mezitím nastal střet o Wyclifovy názory. Reformně orientovaní čeští mistři hájili Wyclifovo takzvané realistické pojetí všeobecnin (pojmy existují nezávisle na věcech, protože jsou obsaženy už v božské mysli), němečtí mistři zastávali opačné stanovisko (věci existují dřív než pojmy, které jsou až druhotné). Původně to vypadalo jako čistě akademický spor, ale když němečtí mistři prosadili na univerzitě usnesení, jímž Wyclifovy články postoupili pražské kapitule, aby je posoudila jako kacířské, stal se z věci politický rozbroj, který stále víc zasahoval veřejnost. A v roce 1408 otevřeně vzplál.

Politická pozice - tehdy už Husovy - reformní skupiny byla natolik silná, že vyvolala zásadní obměnu staroměstské rady. Václav IV., jemuž Wyclifovy názory do jisté míry vyhovovaly (zejména úvaha, že světská moc, reprezentovaná panovníkem, má právo vyvlastnit církevní majetek), jmenoval do této rady na přímluvu reformátorů poprvé v historii v převážné většině měšťany české národnosti. V historii Starého Města, Prahy i celé země to byl zásadní mezník. Prvně v dějinách získali etničtí Češi kontrolu nad nejvýznamnějším městem Českého království.

To zneklidnilo nejen pražské Němce, ale i nového arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburka. Ten přestal brát na Husa dosavadní ohledy a přešel do protiútoku. Husovi vyčetl, že "lenivé a hříšné kněze nechává a pilné pastýře od stáda vyhání", "bludy" Johna Wyclifa i Stanislava ze Znojma zakázal šířit a všem členům pražské univerzity pohrozil vyobcováním z církve, jestli do třiceti dnů neodevzdají rukopisy s "kacířskými myšlenkami" obou těchto autorů.

Zajíce k této akci ponoukla mezinárodní intervence německého mistra pražské univerzity Ludolfa Meistermanna, který si na české poměry stěžoval v Římě. To se ale také stalo nakonec oběma osudným. Tím, že interní pražský spor přenesli na mezinárodní půdu, rozčílili Meistermann se Zajícem nejen Husovu skupinu, ale především krále Václava.

Ten totiž v té době začal upínat své naděje k církevnímu koncilu svolanému do Pisy, jenž chtěl sesadit dosavadního papeže Řehoře XII., odstranit papežské schisma a vyřešit mezinárodní církevní krizi. Václav IV. si od koncilu sliboval, že ho znovu plně uzná za římského krále. Potřeboval k tomu ale podporu pražské univerzity, a protože v té měli rozhodovací početní převahu příslušníci tří cizích národů (saského, bavorského a polského, tedy převážně Němci), kteří spolu se Zbyňkem Zajícem podporovali stávajícího papeže Řehoře XII., hrozilo, že Václava nepodpoří.

Král, podnícený českými reformátory, mezi nimiž byli kromě Husa výrazně slyšet i Jeroným Pražský a právník Jan z Jesenice, tedy vydal 18. ledna 1409 mandát, nepřesně nazývaný Dekretem kutnohorským, jímž změnil poměr hlasů na pražském vysokém učení na relaci tři ku jedné ve prospěch českého národa. 

S odstupem doby můžeme říci, že to nebyl právě nejšťastnější krok. Václavu IV. zpátky k říšské koruně nepomohl (v roce 1412 byl římským králem definitivně zvolen jeho bratr Zikmund) a českou univerzitu připravil na staletí o její mezinárodní charakter.

Na protest proti dekretu opustilo v polovině května 1409 pražské vysoké učení na 800 německých mistrů i studentů. Jejich exodus významně posílil okolní středoevropské vysoké školy ve Vídni, Krakově, Heidelbergu, Kolíně nad Rýnem a  Erfurtu a přímo vedl k založení univerzity v Lipsku. Pražská univerzita a s ní i české království se ale dostaly do mezinárodní izolace, která nakonec vedla k jednotnému postupu západních zemí proti husitskému hnutí.

Kde se zprvu učilo? V Karolinu ne

Zbývá otázka, kde se vlastně po založení univerzity vyučovalo. Ačkoli dnes si historické sídlo univerzity spojujeme s gotickou budovou Karolina v centru Prahy, v roce 1348 škole ještě nepatřila. Nepatřila jí vůbec žádná budova, proto výuka začala v katedrálním chrámu svatého Víta a v několika pražských klášterech. První dům získala univerzita do vlastnictví až koncem 50. let 14. století, a to nedaleko Anežského kláštera.

V roce 1366 pak založil Karel IV. Karlovu kolej (Collegium Caroli), pro niž získal bývalý dům Žida Lazara na pomezí Starého Města a židovské čtvrti. Už pro tento dům se sice vžil název Karolinum, ale stále ještě to nebyla ona známá stavba na nároží Ovocného trhu a Železné ulice (čp. 541).

Tu daroval Karlově koleji až Václav IV., a to v roce 1383 - šlo o bývalou nemovitost pražského patricijského rodu Rotlevů. Po rekonstrukci v letech 1383 až 1386 se stal tento komplex sídlem nejen koleje, ale také rektora a univerzitních úřadů. Pražské univerzitě nicméně dodnes slouží jako její nejstarší dochovaná budova a plní i funkci jednoho z jejích symbolů. 

Mistrům byla určena Kolej krále Václava, založená kolem roku 1381 na Ovocném trhu (čp. 573) v sousedství hradebního příkopu. V posledních desetiletích 14. století pak vznikly tři koleje studentské, kolej chudých, kolej českého národa a kolej královny Hedviky (tu platila polská královna). Kolej mediků se nacházela ve staroměstské farnosti svatého Valentina. Původním sídlem právnické univerzity byl staroměstský dům nedaleko kláštera svatého Jakuba. Za vysokou částku 150 kop českých grošů ho koupil a poté škole daroval sám Karel IV.

Pokud vás historie pražské univerzity zaujala a chcete-li poznat místa s ní spojená osobně, můžete využít dnešního Dne otevřených dveří Karolina. Od 10 do 17 hodin bude k dispozici prohlídková trasa, zahrnující reprezentační prostory i místa, která běžně přístupná nejsou, například prostory mázhauzu, Rektorský klub, stálou expozici o historii univerzity, Císařský sál, Vlastenecký sál, rektorskou nebo profesorskou šatnu a Malou i Velkou aulu. Prohlédnout si budete moci i jeden z vnitřních dvorů Karolina, kde byla vystavena rakev s ostatky Jana Palacha. Vstup je ze Železné ulice č. 9.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 2/2
DALŠÍ ČÁST

Akční letáky