Natáhl jsem si achilovku, musím si udělat pohodlí, omluvně vysvětluje David Vávra, proč se ve své oblíbené pražské kavárně Kaaba posadil na pohovku, zul boty a své nohy úlevně položil na protější křeslo.

Nonkonformní byl vždy. Jako herec, člen legendárního divadla Sklep, taktéž coby architekt. Do povědomí české veřejnosti se vepsal i jako poetický průvodce moderní českou architekturou v televizním seriálu Šumná města.

Jsou dnes česká města „šumnější“, než bývala, a které z nich je nejšumnější? „Pokud bych měl jmenovat jedno město, které se se nejvíce snažilo žít v harmonii historické a moderní architektury, pak by to byla Litomyšl. Za ní je vidět docela propast, libé, ale bohužel krátkodobé pokusy různých starostů dát městům nějaký nový architektonický obsah,“ říká David Vávra v rozhovoru pro týdeník Dotyk.

K prvenství Litomyšle podle něj přispělo hlavně to, že město mělo osvícené starosty. „Bylo také možné je politicky uchopit, politických vlivů tam nebylo tolik. A mělo vždy obrovské štěstí na české osobnosti, které tam zanechaly silnou stopu. Bylo tedy na co navazovat,“ vidí recept na harmonický urbanismus.

Žádné jiné takové město jako je Litomyšl v Čechách, na Moravě a ve Slezsku opravdu nevidíte?

V tak velké šíři a kvalitě téměř ne. Všude jinde je vidět až příliš mnoho kompromisů. V Litomyšli těch nepodařených věcí je dosti málo.

Měl byste i nějaký hodně negativní příklad?

Chci být spíše pozitivní. Kritizování v tomto směru nemám moc rád. Může to být i nefér – důvodem mohlo být třeba to, že nějaký kolega-architekt byl v klinči investorů, stavebních firem a nakonec prohrál.

Ovšem existují města, která jsou stále vnímaná převážně negativně a nesou si onen komunistický cejch: Most, Havířov...

…no počkejte! Třeba Havířov je pro mě jedno z nejhezčích měst. Je tam krásně vidět, jak se architektura za posledních padesát let v jednotlivých dekádách vyvíjela. Většinou to jde z kopce, i když v Havířově paradoxně jde postupný vývoj do kopce – město leží na návrší.

To, co bylo postaveno v 50. letech minulého století – období takzvaného socialistického realismu –, to stále ještě má hierarchii prostoru. Je tam hlavní třída – novodobý bulvár, boční ulice. Uvnitř bloků jsou dvory, vzrostlá zeleň, v přízemí nejsou kočárkárny, ale cukrárny, domy jsou cihelné, skvěle se tam dnes bydlí...

Potom přišla šedesátá léta, která mají onu poezii letících střech a blikajících neonů. I to je stále pozitivní perioda. V Havířově v té době působil dobrý architekt Josef Hrejsemnou, který – což je hravé – vystavěl například sportovní halu.

A pak přišla etapa normalizace, která začíná nudnými paneláky v 70. letech a končí úplně supernudnými z 80. let. V Havířově krásně vidíte, jak ten vývoj šel za sebou.

Co se týče Mostu, to je specifická záležitost. Kdysi jsme o něm řekli, že to byl urbanistický holocaust. To město v podstatě vylítlo komínem. Zrovna ale v takovém městě bych viděl obrovskou příležitost s tím něco pozitivního udělat, protože tamní urbanismus je svým způsobem stále jalový, paneláky mají strašně velkorysé plochy kolem sebe. Město lze zahustit a udělat z něj nějaký nový organismus, který bude víc k životu. Je to obrovská šance. Co uděláte v Praze, v Českém Krumlově? Nic. Tam je všechno hotovo.

Co se týče Mostu, to je specifická záležitost. Kdysi jsme o něm řekli, že to byl urbanistický holocaust.

Města dostala po roce 1989 svobodu, ale těch porevolučních staveb, které by nějak pozitivně zaujaly, je pramálo. Nechybí nám odvaha k něčemu velkému a mimořádnému?

Já myslím, že odvaha je svým způsobem stále stejná. Třeba hmoty, které se po revoluci postavily – všechny ty sklady, obchoďáky, akvaparky, satelity –, jsou v součtu určitě objemnější než za bolševika.

Zásadní rozdíl bych viděl jinde. Rok 1989 sice znamenal politický zlom, ale ty podmínky nebyly takové jako třeba v roce 1918, kdy vznikala první republika. Do té jsme totiž vstupovali jako nejvíce prosperující země monarchie, s velkou tradicí řemesla. První republika dostala nový demokratický impulz, ale měla to s čím a s kým dělat, startovní pozice byla lepší. V roce 1989 jsme dostali též nový impulz, ale šlendrián a způsob komunistického myšlení dosti dlouho přetrvával. Společnost byla více zdevastovaná, rozjezd je tak zákonitě pomalejší.

Když nevíme, raději počkejme

Za Rakouska i za první republiky zde vznikal úplně jiný druh staveb – radnice, státní úřady, nádraží, muzea, divadla, kostely. Nyní se už zdá být všechno podstatné „hotové“. Není současná generace v tomto směru v nevýhodě? Může se ještě nějak výrazně zviditelnit?

Určitě může. Podívejme se pár kilometrů za naše hranice, kde nadále se současnou architekturou počítají. U nás je trochu smůla v památkářském teroru, který je ale zároveň zčásti pochopitelný, když člověk vidí zhůvěřilost některých investorů. Čili pohybujeme se v prostoru mezi brutalitou investovaných peněz a přehnanou ochranou památek.

Takovou památkovou ochranu, kterou my máme, nemají jinde na světě. V Praze máme ochranné pásmo nějakých sedm kilometrů od středu, což je úplný nesmysl. Moderní architektura do toho centra prostě jednou stejně vstoupí. Jinak to město umře, stane se ghettem. Nemůžeme říct, že teď je už definitivně hotovo. Že pohled na panorama Pražského hradu je hotový – není! Nikdy nebyl a nebude. Moderní architektura má právo tam vstoupit. Chce to zodpovědnou odvahu a samozřejmě veřejnou diskusi.

Ale otázkou je, kde najít onu rovnováhu. Není problém v regulaci, kdy města vlastně vůbec nehlídají svůj rozvoj?

Třeba v Praze regulační plán vzniká, a stala se z toho senzitivní věc, která patrně ovlivnila i komunální volby.

V Praze máme ochranné pásmo nějakých sedm kilometrů od středu, což je úplný nesmysl.

Plán, který je dělaný velice zodpovědně, má pak jednoduchou nálepku, na níž lid slyší. Totiž, že to je lobbistická záležitost pro developery. Na billboardech ono trapné: Praha podle Hudečka!

Jen proto, že primátor někoho zkrátil o pár billboardů a nějaké prachy, tak se mu pomstili…To je smutný výsledek diskuse o tom, jak obnovit územní plán Prahy. Je to naprostá chyba a omyl. Oni si vlastně ani ti politici neuvědomují, s čím si zahrávají. A není se co divit, člověk musí architekturu nějak zažívat a snažit se jí porozumět. Já kdybych měl takové široké spektrum činnosti jako politici, tak tomu také nerozumím.

Epizoda ze seriálu Šumná města: Šumné Karvinsko

*

Praha měla své územní rezervy. Jenže ty se zastavují a ne moc kvalitní architekturou. Co tady zůstane, když všude budou jen nové byty a administrativní centra?

Já osobně bych možná některá ta území nechal zakonzervovat. Když nevíme, co s tím, tak počkejme klidně na další generace. Ať na to přijdou ony. Proto je možná dobré, že se stále na dlouhé lokte řeší nákladové nádraží na Žižkově či Masaryčka, Holešovice atd. Ono se to nakonec nějak vyvine.

Naštěstí přišla krize, protože jinak by to zaklínadlo nekonečného růstu stále fungovalo. Všechno mělo být stále větší, včetně domů, což je přece nesmysl, nemůže to tak být.

Domy mohou být velké i malé,v centru nebo na okraji, ale v rámci odsouhlaseného záměru. Hledat novou náplň pro staré objekty je strašně obtížné. U nás takovým podobným a zdařilým příkladem je bývalý průmyslový areál Dolní Vítkovice. Spojuje se tam kultura, školství, věda, historie a festival do jednoho. Vytváří se velice otevřené prostředí. Tohle je úžasná zpráva.

Přesto platí, že města se příliš nezahušťují, nevyužívají ke svému rozvoji „brownfieldů“, ale spíše se rozpínají do šířky. Vidíte i toto jako důsledek přehnané památkové ochrany?

Nepochybně. Je to úplná hloupost, protože se musí stavět i do výšky, aby kolem měst zůstala zeleň. To je základní princip. Vidíme, jak se nesmyslně zabírá další a další zemědělská půda, domy nemají mezi sebou prostor, a vznikají ta příměstská sídliště, o nichž se už snad ani nemusíme bavit, protože jsou až na drobné výjimky příšerná.

Třeba v Norsku, které je na prostor několikanásobně bohatší, se staví jen na místech, kde už dříve stál nějaký dům. Norové prostě jinde stavět nechtějí a jsou v tomto směru zodpovědnější. Jde o zemědělskou půdu i úctu k volnému prostoru.

Knihovny v „Lize mistrů“

Když se řekne moderní architektura, většině lidí vytane na mysl Tančící dům a tím to končí. Není to trochu málo?

Tančící dům byl nesmírně důležitý, protože se lidé vůči němu začali vymezovat a poměřovat tak i svůj vztah k moderní architektuře. To se asi před sedmi lety změnilo. Tehdy se to proměnilo na vztah ke Kaplického Chobotnici.

Já osobně bych možná některá ta území nechal zakonzervovat. Když nevíme, co s tím, tak počkejme klidně na další generace.

Ačkoliv Chobotnice dodnes nestojí, tak je nepochybně důležitá existence té myšlenky. Chobotnice vyvolala velkou diskusi. Bohužel i politickou, což je vždy smrt architektury.

Ale jsou tu určitě i další krásné budovy. Třeba Národní technická knihovna v pražských Dejvicích. Ještě více bych asi vyzdvihl Studijní a vědeckou knihovnu v Hradci Králové. To jsou jedny z těch mála staveb, které mohou hrát „Ligu mistrů“. Ale v každém městě najdeme nejméně jednu podobnou architekturu.

To, že úspěchy sklízejí knihovny, je náhoda?

Jestli se moderní architektura v těch posledních letech dokázala někde realizovat, tak je to spíše v oblasti společenské výstavby. Jako by tam byla dána možnost projevit sociální i výtvarné cítění. Málo je tady ale třeba pěkných sportovních hal, byť v Litomyšli je hezká a v Liberci je nová aréna také docela pěkná, adekvátní městu a jeho velikosti.

Co třeba pražská O₂ arena (dříve Sazka Arena). Ta se vám nelíbí? Lidé si ji stále spojují hlavně s obrovskými náklady na výstavbu, stejně jako tunel Blanka.

Je v ní kus arogance – taková ta arogance 90. let –, ale je to účelná věc, standardní. A jsem radši, když tady vyroste jeden sportovní barák, který je i trochu větší, než 10 dalších velkoskladů, 15 obchoďáků nebo 7 administrativních budov.

U nás se postmodernismus přetavil v neuvěřitelný paskvil, který zaplácal hlavně regionální města. Takovými těmi pitomými spořitelnami, bankami...

I tunel Blanka poněkud brutálně zasáhl do struktury metropole, ty zásahy mohly být jemnější, ale dopravní spojka je naprosto nutná. Praha by bez ní a bez dalších dopravních staveb brzy zkolabovala.

Mluvíte o aroganci 90. let minulého století. Co přesně máte na mysli?

Po vyprahlosti socialistické zástavby na začátku 90. let minulého století najednou vyvstal obrovský hlad po zajímavosti. Ve světě zrovna doznívalo pokleslé hnutí postmodernismu. A u nás se postmodernismus přetavil v neuvěřitelný paskvil, který zaplácal hlavně regionální města. Takovými těmi pitomými spořitelnami, bankami, obchoďáky… Zástupci nových elit, kteří se chtěli tvářit jako ti moderní, si pozvali středoproudé architekty, kteří jim pak vystavěli nové „paláce“.

Je tam vždy trochu hliníku, trochu skla, a také je tam ta ambice – což je vždy největší architektonické nebezpečí –, hlavně, aby ten dům nebyl nezajímavý.

Takže se snaží o zajímavost za každou cenu, všude se to propadá, lomí a odráží, ale vlastně je to plytké. Není za tím žádný příběh, žádný silný architektonický záměr.

Spíše než nové stavby na sebe strhly pozornost nákladné rekonstrukce dvou funkcionalistických vil – brněnské vily Tugendhat a Müllerovy (Loosovy) vily na pražské Ořechovce. To je v pořádku?

Myslím, že každé velké město jednu takovou stavbu, která se pěkně puntičkářsky zrekonstruuje, mít může. A to třeba dovedeno až ad absurdum. Když jsem procházel Müllerovou vilou a ptal jsem se Karla Ksandra (v současnosti ředitel Národního technického muzea – pozn. red.), zda i ty rybičky v akváriu jsou z doby Adolfa Loose, tak mi řekl, že našli dobové katalogy akvaristiky a podle toho tam ty rybičky dávali.

Jedna taková detailně opravená vila z jednoho období má smysl, pokud by jich bylo deset nebo dvacet, tak už ne. Ale ty domy, které jsou cenné, nemusí být nutně jenom muzeální, mohou plnit i jinou funkci – přednáškové sály, ateliéry atd. Třeba teď je velká výzva pražská vila bratří Čapků, která se doufejme zrekonstruuje jako muzeum i jako místo společenských literárních setkání.

Svoboda se nezhmotnila

Mimochodem, nakolik vy osobně jste nyní vytížen architekturou a nakolik herectvím?

Především architekturou. Divadlo je pouze večerní zábava, jako sauna nebo fotbal. To není způsob obživy.

A na čem teď pracujete?

Loni jsme třeba dokončili práci na městské knihovně v Hradci Králové, dělám i některé drobné věci, jako byla třeba lesní kaple. Teď ale zrovna pracuji na rekonstrukci divadla na Kladně. Krásný dům, ale stavební práce byly poznamenány zákonem o zadávání veřejných zakázek, který nutí zadavatele brát jen nejlevnější nabídky.

A to je špatně?

Tento paragraf devastuje české stavebnictví. Pokud se ten zákon nezruší nebo neopraví, tak nemá řada stavebníků, architektů a státních investorů ani šanci dotáhnout své ideje.

Už se přitom dopředu ví, že za peníze, za které to někdo levně nabízí, to není možné postavit. Samozřejmě vítěz si z toho vezme nějaké první zálohy, a protože je nouze o práci, tak lidi na stavbu také někde sežene, ale v polovině jim přestane platit. Malé subdodavatelské firmy, které mají třeba jen tři zaměstnance, takové jednání zákonitě položí.

Zákon o zadávání veřejných zakázek nutí zadavatele brát jen nejlevnější nabídky.

Je to špatná skutečnost a teď to zažíváme i na Kladně. Jsme ve stavu, že byla dána výpověď původnímu dodavateli, protože nebyly plněny termíny. A budou soudy, nové výběrové řízení... Špatné zákony brání tomu, aby se zde kvalitně stavělo a vznikalo něco mimořádného.

Kdybyste se měl stěhovat z Prahy, kde jinde byste chtěl žít?

Já bych striktně odděloval životní prostředí od sociálního prostředí, které vytvářejí mí přátelé a má rodina. To jsou dvě naprosto odlišné věci. Mohu žít ve městě, které na první pohled není příliš vábné a harmonické, přesto v něm probíhají velmi silné životy. Určitě to není tak, že život ve vile je nádherný a v paneláku blbej. Často je to naopak.

A abych řekl pravdu, když srovnám aroganci blbě postaveného paneláku s arogancí některé porevoluční zástavby, tak mám bližší vztah k tomu paneláku. Protože jsem si na něj zvykl a ve své výsledné formě není lživý. Je to krabice od bot určená na bydlení. To druhé se jen falešně tváří, že je to ušlechtilé.

Jsou dnešní města hezčí, než bývala před 25 lety?

Osobní prožitek architektury je svébytná věc a nelze jej kategorizovat estetikou. Ale jestli vaše otázka stojí tak, zda jsme dar svobody za těch 25 let zhmotnili v architektuře, tak si myslím, že nikoliv. Protože se příliš nezměnila společnost a architektura je vždy pouze odraz společnosti. Byť tu máme celou řadu krásných domů, ideál havlovské demokracie se nikde zásadně nezhmotnil v nějaký dům, v němž by celá ta porevoluční epocha byla zachycena.

Když srovnám aroganci blbě postaveného paneláku s arogancí některé porevoluční zástavby, tak mám bližší vztah k tomu paneláku.

David Vávra (57)

Architekt, herec a spisovatel.

Je absolventem pražské Stavební fakulty ČVUT a Akademie výtvarných umění v Praze. Jako architekt se věnuje především obnovám budov, v menší míře ale i navrhování nových.

Výrazně na sebe upozornil jako spoluautor a průvodce úspěšného seriálu České televize Šumná města, který se věnoval moderní české architektuře. V současné době hledá otisky českých architektů v zahraničí. Seriál Šumné stopy právě probíhá na ČT art a ČT2. Navrhoval například rekonstrukci pražského Švandova divadla, kulturního domu Dobeška v rodném Braníku či sborových domů evangelické církve v Modřanech a Braníku. Projektoval více než 10 rodinných domů. Nyní se například podílí na rekonstrukci divadla v Kladně.

V 70. letech minulého století spoluzakládal divadlo Sklep. Působí i jako příležitostný básník a každodenní kreslíř.