Když se řekne první světová válka a Vánoce, vybaví se asi většině lidí často popisované neoficiální vánoční příměří na západní frontě. Tehdy 25. prosince 1914 němečtí vojáci vyšli ze zákopů, vyzvali Brity ke společnému zpěvu koled a následně si bojovníci obou stran vyměnili dárky a sehráli několik fotbalových zápasů.

Jiný, ale podobně zázračný prožitek Vánoc v roce 1914 popsal jeden z českých vojáků na srbské frontě, kde válčil v uniformě Rakouska-Uherska. Jen se tehdy místo frontových protivníků spontánně bratřili ranění vojáci různých národů monarchie – což je ovšem ve světle následného rozpadu říše také unikum.

Václav Štětka na předválečném snímkuAutor: Archiv

Švec u hraběnky

Tehdy pětadvacetiletý mladík Václav Štětka, švec a nadšený Sokol z městečka Lochovice na Berounsku, prožíval své první Vánoce v životě mimo domov. V srpnu 1914 narukoval, prošel srbskou frontou a kvůli zranění se v prosinci dostal do lazaretu v nevelkém městě Makó poblíž Szegedu v tehdejších Uhrách.

Lazaret byl umístěn v místním zámku, takže vojáci trávili vánoční svátky společně s majitelkou, pravou uherskou grófkou čili hraběnkou. Její jméno neznáme, ale to není podstatné. Zatímco třicet kilometrů jižně od Makó zuřily frontové boje, na zámku prožívali mladí Češi, Němci i Maďaři, vytržení od svých rodin, většinou poslední klidné chvíle ve svém životě. Neumělé, ale silně emotivní svědectví o tom podal pan Václav v dopise svým rodičům, který napsal hned zčerstva 24. a 25. prosince 1914.

„... V tlumeném pláči přestál jsem Štědrý den, který byl věru nad míru krásný a na který do nejdelší smrti nezapomenu. Musím vám vypsat alespoň z části, co to bylo, abyste měli o tom alespoň nějaký úsudek.

Předně jsme u jisté milostivé paní nebo slečny, to nevím, v jejím obydlí, kde vám jej přesně ukazuje tento snímek. Slovo milostivá jí úplně a zcela přináleží, neboť ona o vše pečlivě se stará a mnoho peněz již do toho vložila a jistě ještě dá. Tak Štědrý den ji stál – tak jak jsme to z většího spočítali – na 400 korun, a je nás v její vile dvě stě. Tedy na 2 K přišlo pro jednoho vojáka.

Autor: Archiv

Štědrý den: Všichni těžce ranění byli sneseni do kaple dolů, tam byl malý oltářek a velký, obrovský stromeček, naplněný, na co si člověk jen vzpomněl. Ti těžce ranění byli položeni kolem stromečku a ostatní usedali do lavic pro kapli stále již zřízených. Pak obrovský dav lidu z Makó, ponejvíce jen ženy a nějací staří a mladší mužští. Po levé straně kaple byla děvčata a klavír. Pak spustily dvě krásné písně a po nich malé děvče mělo přednášku, střídavě se zpěvačkou. Což přivedlo – ač jsme tomu z dvou třetin nerozuměli, poněvadž to bylo maďarsky – k velikému společnému pláči.

Potom jsme nesli tři puget z květin paní hraběnce, který jí odevzdal jeden Maďar a já zastupoval zdejší Čechy. Třetí byl Němec, ten zase Němce zastupoval. Maďar jí kytici podal a přál jí šťastné a veselé Vánoce a děkoval za vše. Ona kytici přijala s pláčem, pak podala mně ruku, děkovala a já jí již česky přál a též děkoval. Pak podala ruku Maďarovi a podobně i Němcovi. Pak začali čeští hoši s průvodem piana u oltáře „Nesem vám noviny". Po tomto pak zpívali i Němci, dokončily pak opět maďarské písně. Pak se odevzdávaly dárky. Každý dostal hezký velký pytlík, v němž bylo cukroví a šest jablek, šest suchých švestek, osm fíků, dva pomeranče a třicet velkých ořechů.

Pak byl konec. Odešlo se z kaple do postelí. Pak přinesli každému pět kusů doutníků, šedesát cigaret a deset takovýchto papírků a obálek, sama hraběnka to rozdávala. A pak do každé cimry ještě donesla sama, když se rozdávaly prášky, jednu hru v ceně tří korun. A než jsme přišli z kaple, měli jsme již hezký malý stromeček od naší slečny, totéž měly i ošetřovatelky. Což bylo nákladem hraběnky vypraveno.

Tak jsem vám znázornil Štědrý den v Uhrách. I přes toto však jsem Štědrý den držel s Vámi a neustále u Vás, české slzy toho byly svědkem..."

Připomíná to nemocniční scény z Haškova Švejka? Možná. Každopádně Václav Štětka měl štěstí, zůstal na zámku v Makó až do půli ledna 1915. U dnes již zapomenuté šlechtičny prožil poslední civilizované svátky klidu a pokoje ve svém životě. Jeho další válečná anabáze totiž nekončí happyendem.

Snímek hrobu Václava Štětky v Nižném Tagilu, který po roce 1918 obdrželi Václavovi rodiče.Autor: Archiv

Z Makó byl ještě poslán na zdravotní dovolenou do Salcburku, odtud však na jaře 1915 putoval rovnou na východní frontu, do haličské pevnosti Przemyśl, kde prožil jedny z největších jatek první světové války. Šestého července téhož roku byl zajat Rusy u Lublinu, později vstoupil do československých legií a dostal se až na Ural. Čtvrtého října 1918 padl v boji s bolševiky u uralského města Nižnyj Tagil, kde byl teprve nedávno vztyčen pomník na hrobech legionářů.

Padlé československé legionáře dnes v Nižném Tagilu připomíná nedávno vybudovaný pomník.Autor: Archiv