Richard Rohr vykresluje mužskou mentalitu jako téměř nezvladatelnou touhu stát se stvořitelem: „...Každý muž potřebuje být zdrojem nějaké tvůrčí energie. V každé mužské duši je touha být zdrojem nového života. Muži se chtějí z hloubi srdce vyjádřit nějakým vnějším způsobem a chtějí za to být
respektováni. Pokud nemohou být plodní a tvůrčí, nesmýšlejí o sobě dobře. A právě pro svou mužskou tvořivost jsou muži ctěni a respektováni ostatními muži i ženami...," píše americký františkán německého původu ve svém bestselleru Cesta divokého muže, pojednávajícím o mužském duchovním životě.

Rohrem naznačené vnitřní pnutí lze samozřejmě přetavit v tvůrčí činnost všeho druhu, méně i více viditelnou. Co se týče snů o potomstvu – ovoci z vlastního stromu – je to daleko složitější a zdaleka ne každý je schopen dostát archetypu muže-rozsévače. Mohou tomu bránit příčiny zdravotní, ekonomické i neschopnost najít vhodného životního partnera. Českým miliardářům se vesměs tyto potíže vyhýbají.

Když už nic jiného, neřeší, zda dokážou děti uživit. Dokonce se zdá, že v „sektoru šíření vlastních genů" jsou stejně nadaní a schopní jako v rozmnožování kapitálu. Lze to dovodit z průzkumu týdeníku Dotyk mezi deseti nejbohatšími lidmi Česka. Tito byznysmeni v čele s nejbohatším Středoevropanem Petrem Kellnerem k dnešnímu dni se svými životními protějšky přivedli na svět v průměru 3,7 dítěte (viz Nejbohatší lidé v Česku a jejich děti). Nejčastěji mají čtyři děti. Mnohem více než zbytek populace, přičemž zdaleka nejsou na konci svých reprodukčních sil.

Jen s pomocí migrantů

Týdeník Dotyk se demografickými riziky zabýval nedávno, když psal o stále větší volební síle houfně přibývajících seniorů (viz Dotyk 5/2013). Kromě jiného zaznělo, že momentálně na jednu českou ženu připadá 1,45 dítěte (jde o takzvanou úhrnnou plodnost za celé reprodukční období). Z toho plynoucí úbytek obyvatelstva dnes dorovnávají přistěhovalci. Pokud by trend pokračoval a příliv cizinců se zastavil, mohlo by na konci století žít v české kotlině jen 6,5 milionu místo současných 10,5 milionu obyvatel.

Vymírání pokračuje i v letošním roce. V České republice v prvním pololetí dle Českého statistického úřadu ubylo 3200 obyvatel. Na hřbitovech přibylo více lidí než v porodnicích. O sestupné populační křivce mluví demografové, sociologové i politici. Nic, co by otočilo tento vývoj, ale zatím nepřichází. Možná by pro začátek stačilo hlouběji se ponořit do podstaty problému. Mohlo by se docela dobře ukázat, že často opakovaná odborná poučka – čím vyšší vzdělání a příjem, tím méně dětí – přestává platit, respektive platí jen do určité míry.

Mohu mít třeba tisíc dětí

Je třeba samozřejmě znovu zdůraznit, že mezi nejbohatšími Čechy jsou výhradně muži, což zhoršuje možnost objektivního srovnání se zbytkem populace. Statistiky totiž neuvádějí, kolik dětí v průměru připadá na jednoho českého muže – drží se premisy, že otec je vždy nejistý. Z logiky věci se ale nemohou čísla u mužů nijak dramaticky lišit od žen, když bereme v potaz, že poměr mužského a ženského elementu je v populaci téměř vyrovnaný.
Pokud by tedy i na jednoho českého muže připadalo 1,45 dítěte, potom 3,7 u nejbohatších znamená úctyhodně nadprůměrný výsledek reprodukčního úsilí.

Někteří bohatí na sebe i v tom směru kladou větší nároky a drží se principu: je třeba dávat tolik, kolik je v silách člověka. „Jestli má někdo povinnost mít hodně dětí, pak jsou to lidé, kteří si to mohou dovolit. My můžeme, tak proč mít jedináčka. Já si dovedu představit ještě širší rodinu," prohlásila již v roce 2009 v rozhovoru pro magazín Ona Dnes někdejší československá Miss Michaela Maláčová. Manželka Zdeňka Bakaly, známého především jako spolumajitele dolů OKD, v té době měla „za sebou" tři děti. Letos svému choti povila čtvrté. Pro Bakalu, který je podruhé ženatý, jde už celkem o pátého potomka, čímž je mezi českými miliardáři zatím rekordmanem.

Co se týče partnerek miliardářů, je ale momentálně na prvním místě Ivana Tykač. Pětačtyřicetiletá žena dalšího českého uhlobarona Pavla Tykače nedávno porodila své šesté dítě. S Tykačem má dvě (ostatní z předchozích vztahů), její současný choť má dohromady čtyři potomky. „Pro každého člověka jsou děti smyslem života, alespoň u mě to tak určitě je. A já bych samozřejmě klidně mohl mít i tisíc dětí...," říká pro týdeník Dotyk v nadsázce Andrej Babiš, druhý nejbohatší Čech a nyní také lídr politického hnutí ANO. Je otcem čtyř dětí a také už dvojnásobným dědečkem. Znovu naráží na ekonomickou podstatu problému, kdy on jako finančně zajištěný člověk nemusí investice do dětí nijak zvlášť řešit. Jako vážný politický problém vidí, že mnozí jiní se počít děti zdráhají.

Babiš populační krizi nebere jen jako důsledek nedobré ekonomické situace, ale též třeba právní nejistoty. „Máme plno svobodných matek, chlapi si nadělají děti a nepostarají se o ně. Vymahatelnost alimentů není téměř žádná," myslí si miliardář. Dokumentuje to na příkladu ze své rodiny, kdy nevlastní sestra jeho současné partnerky zůstala s dítětem sama, přičemž otec na ně neplatil, ačkoliv rozhodně nebyl nemajetný. „Stát vůbec nemotivuje mladé rodiny, aby měly děti," říká také majitel chemicko-potravinářského holdingu Agrofert, který momentálně jedná o sestavení nové české vlády. Aniž by bylo jasné, jaké změny by v tomto směru chtěl do politiky v čele ANO přinést. Možná si bude notovat s lidovci, další stranou uvažované vládní koalice, pro něž je otázka dětí a fungování rodin prioritní. Velmi často též reprezentují vícečetné rodiny, byt' o dost chudší, než je ta Babišova.

Koalice bohatách a chudých

A to je možná největší paradox, že se zde na pomyslné jedné lodi střetávají zájmy nejchudších se zájmy těch nejbohatších. Mnozí z těch prvních jsou samozřejmě chudí právě proto, že mají hodně potomků, děti však považují za tak zásadní hodnotu, že jsou pro ni připraveni obětovat téměř cokoliv (ponechme stranou podskupinu, která v plození dětí spatřuje zdroj příjmů ze sociálních dávek). Mezi touto „natalitní koalicí" chudých a bohatých reprodukčně živoří ona široká střední třída, hlavní zdroj národního vymírání, která se zmůže na jedno či dvě děti.

Toto všechno je ale spíše domněnka, odborné vyhodnocení zatím není v Česku k dispozici. „Nevím, že by se tím, co říkáte – nadprůměrným počtem dětí u bohatých Čechů – někdo zabýval. Nikde jsem nic takového nezaznamenal," říká demograf Tomáš Fiala z pražské VŠE. Nepřímo ale prý lze takový trend dokumentovat na vývoji v Evropě. Třeba ve Francii či ve Velké Británii se dnes rodí více dětí než v chudých zemích, jako je Španělsko či Řecko.

Česká varianta mnohoženství

Marek Dospiva a Jaroslav Haščák, partneři finanční skupiny Penta, vypadají v sousedství čtyř- či pětinásobných otců se svými dvěma potomky tak trochu jako chudí příbuzní. Zvláště když třeba i Martin Kúšik, jejich dlouholetý kolega, nyní z Penty odcházející, má čtyři ratolesti. Na druhou stranu Marek Dospiva poznamenává, že u těch ostatních je typické, že mají své děti s vícero partnerkami, což není jeho případ. Absolutní většina Dospivových kolegů z velkého byznysu už totiž má za sebou nějaký rozvod a zdaleka se to netýká jen první desítky miliardářů. Rozvod a nový vztah s často o generaci mladší ženou je příznačný nejen pro byznysmeny, ale třeba i pro politiky a další muže z kategorie dobře finančně zajištěných celebrit.

Oč snazší je pro ně hledání nových životních partnerů, o to divočejší mohou mít rozchody. „Rozvody bohatých lidí, to je kapitola sama pro sebe, zejména kvůli dělení majetku. Bylo by to možná i na dizertační práci," říká známý pražský advokát, který mimo jiné nedávno pomáhal rozvádět jednoho z ministrů. O podrobnostech své práce samozřejmě nechce veřejně mluvit.

Strach z možných potíží může být i důvodem, proč někteří miliardáři podruhé už raději žijí „na hromádce". Může se to týkat i zmíněného Andreje Babiše, jehož současná partnerka Monika sice nese jeho jméno (nechala se přejmenovat), ale oddáni nejsou. Problém vyšší rozvodovosti u českých byznymenů či politiků vidí třeba socioložka Jiřina Šiklová v dosud neustálené sociální struktuře české společnosti. Na vrchní příčky se dostali lidé, kteří ještě nedávno žili v panelácích. „Málokdo z nich má za sebou nějakou rodinnou ságu, dědictví a bohaté předky. To nejsou žádní Rockefellerové či Kennedyové. Tito lidé začínali kariéru na zcela jiném stupni.

Týká se to nejbohatšího Čecha pana Kellnera, stejně jako třeba někdejšího premiéra Jiřího Paroubka, kterým původní manželka do nové kariéry zřejmě nezapadala. Proto jsou tak časté rozvody a děti z různých manželství," hodnotí situaci známá socioložka. Mnohačetné rodiny jsou pro ni nadále spíše spjaty s chudobou než s bohatstvím. Poukazuje například na situaci v Itálii, kde lidé na chudém jihu mají daleko více dětí než bohatí Italové na severu. „Kolem bohatého Milána mají ještě méně dětí, než se rodí u nás," poznamenává Šiklová.

Populační exploze na Manhattanu

Přestože deset českých miliardářů v roli mnohonásobných otců je stále dost malým sociologickým vzorkem, aby z toho bylo možné činit dalekosáhlé závěry, ukazuje se, že obdobné trendy jsou zachytitelné i mezi nejbohatšími lidmi světa. Týdeník Dotyk vzal první stovku světových boháčů dle letošního hodnocení časopisu Forbes a vyšlo mu, že na jednoho v průměru připadá 3,19 dítěte. Je zde dokonce jeden s devíti dětmi, tři s osmi a dva se sedmi. Do kategorie lidí nadstandardně šířících do světa svůj genofond nepochybně spadá i nejbohatší muž světa. Mexičan Carlos Slim Helú, podnikající v telekomunikacích, má 6 dětí a majetek v hodnotě 73 miliard dolarů. To vše za situace, kdy v celém světě na jednu ženu připadá asi 2,5 dítěte, přičemž ve většině „vyspělých" zemí se celková plodnost žen pohybuje v podobném koridoru jako v Česku, tedy kolem 1,5 dítěte.

Zajímavá je třeba situace v Číně. Když se podíváme na žebříček stovky nejbohatších Číňanů, zjistíme, že třetina z nich úspěšně ignoruje čínskou státní politiku jednoho dítěte. Jedenatřicet z čínských miliardářů totiž má více než jedno dítě. Robin Li, třetí nejbohatší Číňan a zakladatel známého čínského vyhledávače Baidu, má dokonce čtyři.

Zprávy z Číny hovoří o tom, že řada lidí kontroverzní direktivu, která druhému a každému dalšímu potomkovi v rodině upírá základní občanská práva včetně práv na zdravotní péči a školní docházku, obchází například tím, že rodí za hranicemi a až zpětně pro děti kupuje čínské občanství. V současné době však přichází jisté uvolnění – vedení čínských komunistů chce druhé děti povolit vícero párům.

Být bohatý a mít ve svém „majetkovém portfoliu" i hodně dětí je typické i pro největší centra světového byznysu. „Zdá se, že současná elita na Manhattanu se pokouší přemnožit," napsala nedávno známá americká komička Tina Fey ve svém článku pro magazín New Yorker. „Vždycky jsem měla za to, že vychovávat jedno dítě je v New Yorku jakousi normou. To se ale změnilo. Jsem si jistá, že moje dcera je jediné dítě ve své třídě, které nemá sourozence. Velké rodiny jsou dnes tím hlavním symbolem společenského statusu na Manhattanu. Čtyři krásné děti pojmenované nejčastěji po králích nebo po kusech ovoce mají jakoby hlásat do světa: Mohu si dovolit apartmán se čtyřmi ložnicemi a 150 tisíc dolarů za školné každý rok. A co vy?"

Módu nejbohatších Američanů zakládat velké rodiny, z nichž jednou vzejde i nová generace majitelů naakumulovaného kapitálu, potvrzuje i Steven Martin, profesor sociologie University of Maryland. Ve své analýze tvrdí, že se to týká zejména těch Američanů, kteří patří mezi 1 až 1,5 procenta nejzámožnějších, to znamená úplné špičky. „U superbohatých došlo v posledních letech k signifikantnímu nárůstu počtu těch, kteří mají tři až čtyři děti," uvádí profesor. Poukazuje i na další fakt. Podíl zámožných amerických rodin se třemi až čtyřmi potomky se zvýšil ze 7 procent v letech 1991 až 1996 až na 11 procent v letech 1998 až 2004.

Dítě jako novodobý luxus

Jasně se tedy ukazuje, že ochota přivádět na svět děti nyní souvisí více než kdykoliv v minulosti s materiální situací. Ještě v padesátých letech minulého století mělo ve Spojených státech děti 98 procent sezdaných párů. Bezdětné páry byly vnímány jako něco výstředního, nepatřičného. Dnes je ale situace zcela jiná. I pod vlajkou z hvězd a pruhů žije mnoho dvojic, které záměrně oddalují otěhotnění nebo se rozhodují děti nemít vůbec.

Hlavním důvodem je to, že chtějí zůstat příslušníky střední třídy a s dětmi by se jim nemuselo podařit udržet společenský status. Elisabeth Warren, profesorka práv z Harvardu, ve své knize The Two-Income Trap (Past dvou příjmů) píše: „V nedávném průzkumu jsme došli k naprosto šokujícímu závěru. Lidé s největšími finančními problémy jsou v současné době páry, které mají děti. Víte, jaký je dnes nejlepší indikátor toho, že se žena ocitne na pokraji finančního kolapsu? Když má dítě. Pokud jste americkým rodičem, pak je o více než 75 procent pravděpodobnější, že nebudete schopni splácet dluhy na své kreditní kartě, než když žijete v páru jako bezdětní..." Zatímco dům si lze pořídit na hypotéku, dítě nikoliv. Jeho plánované početí znamená u větší části lidstva rozhodnutí pro dlouhodobé uskrovnění či dokonce pro závažné finanční problémy. Ne každý je ochoten takovou zátěž a takové riziko na sebe vzít.

Budoucnost očima dětí

Může se zdát, že jedině nejbohatší lidé nic takového neřeší a s dětmi sdílejí vesměs jen radosti. Ale i miliardář Petr Kellner, otec čtyř dětí, tvrdí, že se na řadu věcí s obavami dívá prizmatem budoucnosti svých potomků. I proto třeba stále fandí Evropské unii, ačkoliv mnozí jiní toto společenství odepsali nozí jiní toto společenství odepsali a volají po jeho rozpuštění či ponížení na pouhou zónu volného obchodu.

„Když o tom totiž přemýšlím sám za sebe, myslím nakonec na svoje děti. Kdyby se vše rozpadlo, co by zde existovalo za dvacet let? Můžete mít spoustu výhrad k fungování EU, jak je její správa drahá. Ale co kdyby se kvůli rozpadu v Evropě opět vytvořily skupiny soupeřících velmi bohatých a velmi chudých států? Pragmatickým pohledem přes naše děti si myslím, že jedna Evropa je správně. I když za to teď zaplatíme," uvedl loni Kellner, veřejnosti se téměř vyhýbající, v rozhovoru pro deník MF Dnes. Je tedy určitě správné, když bohatí, mocní a vlivní mají hodně dětí. Čím více, tím lépe. To je totiž naše jediná jistota, že nikdy nebudou praktikovat politiku „po nás potopa".