Takto vzpomíná Dagmar Šimková v knize Byly jsme tam taky na Helenu Kučerovou. Jde patrně o poslední zaznamenaná slova ženy, které „zlatá šedesátá“ nepřineslo osvobození, ale naopak pokračování vězeňského martýria.

Helena Kučerová se narodila 6. února 1929 v Dobroměřicích nedaleko Loun v rodině majitele stavební firmy. Podle vlastních slov byla vychovávána v harmonickém prostředí, ale v nenáboženském duchu. Po ukončení studií začala pracovat jako sekretářka Hospodářské rady úřadu předsednictva vlády.

Osudovým se jí stalo seznámení s vedoucím americké tiskové kanceláře Associated Press Williamem Oatesem v létě 1950. StB označila Oatese za amerického špiona a Helenu Kučerovou v červnu 1951 zatkli. Státní soud v Praze ji 15. března 1952 odsoudil na 15 let vězení za vyzvědačství. Roční vyšetřování probíhalo s užitím násilí, v pozdější stížnosti z roku 1956 odmítala nejenom svou vinu, ale uváděla příklady šikany a hrubostí, kterým byla ve vazbě vystavena.

Trest nastoupila v ženské věznici v Pardubicích. V archivním spisu je zachována poznámka pro dozorce: „při práci zvýšit ostražitost“. Ve vězení se seznámila s věřícími ženami v okruhu profesorky Růženy Vackové vězněné už nacisty, komunisty odsouzené na 22 let. Tady Helena Kučerová objevila víru a přijala katolictví.

V následujících letech jí velitelé hodnotili jako „osobu silně nábožensky založenou, u které není předpoklad, že by se v budoucnu někdy změnila.“ V roce 1954 jí s šesti desítkami většinou věřících žen umístili do izolačního oddělení, tzv. Hradu. Helena spoluorganizovala hladovku za zlepšení hygienických podmínek. Za trest jí převezli do tábora v Želiezovcích na polní práce, v březnu 1956 se vrátila na izolované oddělení v Pardubicích.

Na protest proti nedůstojným vězeňským podmínkám sepsalo dvanáct politických vězeňkyň v červnu 1956 protestní dopisy adresované generálnímu tajemníku OSN Dagu Hammarskjöldovi. Dopisy zadržela vězeňská cenzura a velitel nařídil tvrdé postihy.

Vězeňkyně včetně Heleny Kučerové putovaly do samotek na Pankráci. V pamětech spoluvězňů je tento protest zapsán jako jeden z nejodvážnějších počinů, jaký ve vězení zažili. Vězeňkyním s obdivem říkaly „Hamršíldky“.

Helenu Kučerovou propustili na amnestii v květnu 1960, přestože posudky upozorňovaly na její „idealistické“ smýšlení, protože odmítla žádat o milost. Po propuštění nalezla zaměstnání v Dopravních podnicích. Scházela se a připravovala na křest mezi amnestovanými katolíky. Pokřtil ji bývalý vězeň, páter Jiří Holub, jejím kmotrem se stal další vězeň, pozdější kronikář katolické církve Václav Vaško.

Rok po propuštění přišlo další zatčení. Helenu spolu se třemi dalšími amnestovanými ženami absurdně odsoudili ke dvěma rokům odnětí svobody a k dokončení předchozího trestu, protože kromě jiného organizovala pomoc amnestovaným. Měla sedět dalších šest let až do roku 1969.

I přes její vážné zdravotní problémy ji vyňali z amnestie v květnu 1965. Teprve razantní zhoršení rakoviny vedlo k převozu z opavské věznice do brněnské nemocnice, kde jí na sklonku roku 1965 operovali. Zemřela několik dní po operaci v nedožitých 37 letech. Od osmnácti let pobyla na svobodě asi pět let, více než 13 dalších strávila ve vězení.

O autorovi projektu: Nezisková organizace Post Bellum od roku 2001 vyhledává a nahrává vzpomínky pamětníků klíčových momentů 20. století; jejím stěžejním pojektem je sbírka konkrétních osobností Paměť národa.