V jednadvacátém století je více křesťanských mučedníků než v dobách rané církve, pronesl na konci června papež František v Rádiu Vatikán. Františkova slova zazněla v době, kdy malé populace křesťanů, jejichž kořeny se datují do samých počátků křesťanství, musely opustit své domovy před brutálními útoky Islámského státu. V ten samý čas organizace Boko Haram v Nigérii zabíjela věřící a zapalovala kostely.

Zprávy o útisku křesťanů přinášejí světové agentury v poslední době s železnou pravidelností. Zabývá se jím například i zpráva křesťanské organizace Open Doors, která mapuje šikanování věřících v padesáti zemích světa, kde se křesťanům žije nejhůře. Zdá se opravdu, že historie se v mnohém vrací zpět. Podle Open Doors bylo v roce 2014 kvůli víře zabito 2123 lidí, dvakrát více než v roce 2012. K polovině všech těchto vražd došlo v Sýrii.

Pronásledování po celé zemi

Křesťané jsou v současném světě terčem pronásledování, které si nijak nezadá s pochmurnými dobami prvních staletí, kdy křesťanství vzniklo. Krev přitom teče – nebo hrozí téct – na celé planetě. Bývalým britským vojákům a armádním inženýrům se letos v červenci podařilo zachránit křesťanskou vesnici Ras Baalbek na severovýchodě Libanonu před útokem bojovníků takzvaného Islámského státu.

Britové pomohli libanonské armádě vystavět kolem města dvanáct věží. „Během krize nám jejich hlídky velmi pomohly," řekl šestasedmdesátiletý Faris Mansour pro International Business Times. „Pečlivě sledujeme situaci v Iráku a Sýrii. Mysleli jsme,že se ta vlna násilí dostane i k nám."

„Povedlo se nám zabránit masakru v Ras Baalbek, který by vedl ke katostrofické destabilizaci země. Ta je domovem drúzů, sunnitů, šíitů a téměř dvěma milionů křesťanů," řekl pro list Telegraph britský velvyslanec v Libanonu Tom Fletcher.

Islámský stát měl v úmyslu si „převálcováním" několika pohraničních vesnic zajistit přístup ze Sýrie ke Středozemnímu moři. Filipíny jsou na zcela jiném konci světa. I tam měli křesťané tentokrát štěstí. Na podzim si filipínští vojáci začali probíjet cestu k pobřežním vesnicím na jihu země, kde muslimští rebelové šest dní drželi místní obyvatele jako rukojmí. Došlo ke střetům a bylo zabito 56 lidí a více než 60 tisíc křesťanů bylo vysídleno.

Prezident Benigno Aquino řekl začátkem prosince, že se očekávají další přestřelky. Jak dodal, desetitisíce vysídlených vesničanů budou prozatím ubytovány ve sportovním areálu ve městě Zamboanga. Je přesvědčen, že rebelové budou potlačeni. Bezpečným místem není pro křesťany ani severní Afrika, kde byly ve starověku slavné církevní obce. V Alžírsku byli odsouzeni na tři roky do vězení dva mladí křesťané, protože se o ramadánu napili vody.

V Iráku trvá pronásledování křesťanů už několik měsíců. Koncem října bylo při útoku islamistů na katolický kostel při mši zabito více než padesát lidí. „Nenechávejte nás v naší tísni samotné!" žádal letos v listopadu arcibiskup z Kirkutu Louis Sako. Křesťané jsou v zemi neustále vystaveni násilí – únosům, vraždám i bombovým útokům. Od roku 2005 bylo v Iráku zabito skoro 1900 křesťanů, mezi nimi pět kněží a jeden arcibiskup.

Útoky postihly více než padesát kostelů. Tisíce rodin uprchly kvůli vyhrůžkám zabitím. Před válkou bylo v zemi asi milion křesťanů, teď jich zbývá zhruba třetina. Jde přitom o místa, kde byli křesťané od nepaměti.

Asia Bibi, pákistánská křesťanka, byla odsouzená k trestu smrti za údajné rouhání proti Mohamedovi. Její provinění spočívá v tom, že se napila ze studny, z níž čerpali muslimové. Místní vesničanky to označily za rouhačství a ženě hrozí trest smrti oběšením. Budovu soudu zaplavil dav, který vtrhl dovnitř a volal: „Pomstu pro svatého proroka! Alláh je veliký!"

Kim Čong-Un a islamisté

Devět z deseti států, kde jsou na tom křesťané opravdu špatně, je muslimských. Na prvním místě v žebříčku Open Doors je ale už dvanáctým rokem Severní Korea. Tamní neostalinistický režim trestá lidi i za to, že vlastní Bibli. Za toto „provinění" bylo v nedávné době veřejně popraveno 80 lidí. Odhaduje se, že až třetina z přibližně sto až čtyř set tisíc severokorejských křesťanů je vězněna v táborech nucených prací.

Pronásledováni jsou i lidé považovaní za misionáře a tedy zahraniční agenty. Vedle božského kultu Kimů nemají v Severní Koreji jiná náboženství místo. Křesťané tam nicméně přežívají v různých „podzemních" skupinách. Tak tomu ostatně bylo i v jiných zemích, kde byla ateistická ideologie vyhlášena za oficiální, třeba v Albánii, která byla kdysi prohlášena za první ateistický stát na světě.

Hned po severokorejském komunistickém skanzenu následují muslimské státy, které zaujímají druhé až třinácté místo žebříčku. Patří k nim třeba Somálsko, Sýrie, Irák nebo Afghánistán, také Maledivy nebo Eritrea. Ne všude jde o oficiální politiku vlády. Na vině jsou často války a pronásledování ze strany islamistických fundamentalistů. To je například situace v Nigérii, kde křesťané tvoří polovinu obyvatel, ale neustále na ně útočí islamistická sekta Boko Haram.

V červenci 2013 zaútočili příslušníci z Boko Haram na školu ve městě Mamudu. Školu polili benzinem a zapálili, pak stříleli do dětí a učitelů. O život přišlo 29 lidí, další utrpěli zranění popálením a střelnými zbraněmi. V dubnu 2014 Boko Haram unesla 274 křesťanských studentek z internátů vládních škol. Pak je rozprodala jako takzvané otrokyně svým členům. Cena dívky byla v přepočtu asi 240 korun.

Situace křesťanů v Africe se v poslední době vůbec zhoršuje. K zemím, kde jsou věřící napadáni a zabíjeni, patří čtrnáct afrických států – například Keňa a Etiopie. Koptští křesťané v Egyptě jsou podle zprávy Amnesty International z 9. října 2013 diskriminováni trvale. Za vlády bývalého prezidenta Husního Mubaraka bylo zaznamenáno patnáct větších útoků proti Koptům. Situace se nezlepšila ani za vedení Muhammada Mursího, útoky proti Koptům pokračovaly a zesílila i protikřesťanská propaganda.

Podmínky pro křesťany se výrazně zhoršily po pádu Mursího vlády. Křesťané jsou vnímání jako ti, kdo podporovali Mursího sesazení. Podle Amnesty International bylo od půlky srpna 2013 napadeno více než dvě stě křesťanských míst a vážně poškozeno 43 kostelů.

Něco fanatici, něco stát

Něco jde na vrub místním fanatikům, jinde je ale potlačování jiných vyznání součástí státní politiky. V Uzbekistánu, který je na patnáctém místě žebříčku, pravoslavní křesťané jakousi svobodu mají, ale křesťané protestantského vyznání jsou oficiálně považováni za „extremisty". A ty je třeba eliminovat. Aby někdo skončil v pracovním táboře, stačí, když bude půjčovat filmy o Ježíšovi. Provádějí se domovní prohlídky, zabavují se knihy.

I Vietnam, o kterém se už traduje, že to tam s komunismem nebude tak horké, křesťany potlačuje. Státní orgány je označují za „západní agenty". V roce 2013 byl v zemi přijat zákon, který vyžaduje důslednou registraci křesťanských církví. Jak uvádí zpráva organizace Open Doors letos v únoru, známy jsou i případy mučení. K zatčení stačí pouhé rozdávání vánočních dárků sirotkům.

To, že na pětadvacátém místě skončila Kolumbie, by mohlo být překvapivé – katolíci v zemi tvoří formálně devadesát procent obyvatel. Tamější úřady ale nemají pod kontrolou rozsáhlá území, kde působí různí povstalci, drogové kartely a ozbrojené skupiny. Křesťané na nich bývají častým objektem násilností. Stejně tak trpí násilím křesťanští věřící v převážně hinduistické Indii nebo i většinově buddhistickém Bhútánu a Srí Lance.

Trochu to vyvrací mýtus, že východní náboženství a filozofie jsou ze své podstaty tolerantní a křesťanství věřící v jednoho Boha netolerantní. S počtem bohů nemá tolerance nic společného. Šikanování se nevyhýbá ani ekumenickému patriarchátu v tureckém Istanbulu (dříve Konstantinopoli či Cařihradu). Turci vyžadují podle zákona, aby ekumenický patriarcha byl etnickým Řekem a měl od narození turecké občanství, ačkoliv většina řecké menšiny byla v minulosti vyhnána.

Stát zabavoval církevní majetek a zavřel ortodoxní teologickou školu v Halki. Přes protesty Evropské unie a Spojených států je škola zavřená od roku 1971. Dochází i k takovým incidentům, jako například v roce 2007, kdy kaple Proměnění našeho Pána ze 17. století v Halki byla téměř zničená tureckými úřady lesního hospodářství. Teprve když protestoval patriarcha, byla demolice zastavena.

Je třeba si uvědomit, že cařihradský patriarcha je po papeži nejprestižnější postavou křesťanských církví ve světě. Jeho církev však teď – v islamizujícím se Turecku, které je členskou zemí NATO a stále ještě kandidátem na vstup do Evropské unie – čelí ústrkům.

Hlavním nepřítelem je islám

Stranou represí nestojí pochopitelně ani Írán, kde režim rázně postupuje proti křesťanským konvertitům. V zemi neexistuje ani žádná podzemní církevní struktura. Saúdská Arábie je zcela islámská země, kde křesťanů žije málo a za odpad od islámu hrozí trest smrti. V Somálsku se postavení křesťanů zhoršuje, vláda je pronásleduje. Na Maledivách je církev zakázána a křesťané žijí v utajení.

V Afghánistánu je islám státní náboženství. Hnutí Tálibán, které zemi ovládalo před příchodem Američanů, vyhrožuje vraždami těm, kteří přinášejí rozvojovou pomoc. Muslimové zde přesto konvertují ke křesťanství. V Jemenu konvertity ke křesťanství pronásledují vlastní rodinní příslušníci. V Mauretánii je islám státní náboženství, křesťané se musí scházet tajně a jsou nuceni k opuštění víry mučením. V Laosu je zase úřady nutí k provozování tradičních pohanských rituálů.

Konflikty na Blízkém východě a náboženské spory v Africe přinášejí něco, co už dlouho patřilo (aspoň z evropského pohledu) spíše do dějepisu. Pronásledování kvůli jejich víře, popravy a věznění kvůli náboženskému přesvědčení zažili křesťané i v SSSR, v nacistickém Německu a koneckonců i v bývalém Československu. Hon však znovu ožívá a křesťané mizí z mapy světa i v oblastech, kde žili po staletí. Dokonce i tam, kde žili i za vlády různých autoritativních režimů.

Současný vzestup agresivního islamismu ale především znamená pro mnoho křesťanů bezprostřední ohrožení. Jsou nuceni opustit své domovy nebo se zříci své víry. Vzdor tomu všemu počet křesťanů na světě roste – především v Latinské Americe a Africe. Naděje, že by se v konfliktních oblastech v blízké budoucnosti něco zlepšilo, ale zatím žádná není.