Světová obec básníků se v minulých dnech sešla v Praze, aby si připomněla 115. výročí narození českého nositele Nobelovy ceny za literaturu Jaroslava Seiferta. 36. mezinárodní kongres básníků, jehož pořadatelem je České centrum Mezinárodního PEN klubu, hostil na 140 poetů z 18 zemí světa.

Jedním z nejvýznamnějších účastníků kongresu byl tchajwanský tamilský učenec, básník a překladatel, buddhistický myslitel a mecenáš Yu Hsi, který je i předsedou Svazu čínských básníků na Tchaj-wanu a vydavatelem a ředitelem kulturní instituce Crane Summit of the 21st Century.

Vydal v čínštině několik desítek básnických knih, především tzv. epických poém, ale také knih pro děti ve verších a próze. Jeho dílo bylo přeloženo do angličtiny, francouzštiny, mongolštiny, do hindi a urdu, ale také do češtiny a slovenštiny. Za svoji tvorbu a svou osvětovou činnost byl oceněn nejvyššími vyznamenáními v mnoha zemích, je držitelem medaile Franze Kafky, medaile Českého PEN klubu, laureátem ceny Vize 97 a slovenské Ceny Jána Smreka.

Tchajwanský básník Yu Hsi, ředitelka Centra Franze Kafky Markéta Mališová, předseda správní rady Nadace Forum 2000 Tomáš Vrba a předseda Českého PEN klubu Jiří DědečekAutor: Dana Mojžíšová

Doktore Yu Hsi, jste představitelem významné nadace podporující umělce nejen na Tchaj-wanu, ale i celosvětově. Co vás – učence, myslitele a básníka – přimělo dělit svůj čas mezi umění a výkonnou administrativní práci?

V čínské kultuře jsou umělci tradičně zároveň i administrátory, a mezi těmito dvěma „profesemi" se nedělá takový rozdíl, proto i já svůj čas pečlivě dělím. Doba předtím, než slunce začne vycházet, až do té doby, než opravdu vystoupá na oblohu, je částí dne, která je pro umělce nejinspirativnější. Proto se ráno od 4 do 7 hodin věnuji umělecké tvorbě. Po zbytek dne, dokud slunce nezapadne, pracuji ve prospěch planety Země a lidstva.

Doba předtím, než slunce začne vycházet, až do té doby, než opravdu vystoupá na oblohu, je částí dne, která je pro umělce nejinspirativnější.

Mým cílem je, aby lidé žili v míru a vzájemně si pomáhali. Zároveň jsem se vždy toužil dělit o umění se všemi, kdo ho milují. Z téhož důvodu se ve své tvorbě věnuji duchovnímu umění, a pokud jde o administrativní a výkonnou práci, snažím se, aby se i ostatní umělci obětovali ve prospěch lidstva a šířili myšlenku sdílení.

Na který počin vaší nadace jste nejvíce hrdý?

Naše nadace Crane Summit 21st Century International Forum dosáhla od svého založení v roce 2004 nepatrných úspěchů. Za mnohem důležitější považuji jednak to, že jsme vyjádřili podporu básníkům, kteří pilně a obětavě pracují, a měli proto být oceněni již dávno, a také fakt, že jsme ocenili i práci velkých světových politiků.

Naše fórum má symbolizovat eleganci, vznešenost, přátelství a mírumilovnost. Jestliže jsme tedy za dobu svého působení skutečně dosáhli nějakých nepatrných úspěchů, bylo to s jediným cílem: docílit toho, aby lidstvo žilo v 21. století v míru, a zároveň podpořit světové básníky a umělce.

Jsme ale hrdí na vše, čeho jsme dosáhli, ať už je to udělení našeho nejvyššího ocenění bývalému indickému prezidentu Dr. Abdulu Kalamovi, nebo vydání sbírky některého ze světových básníků. Každý, zdánlivě irelevantní počin je pro nás stejně důležitý.

Setkání s Václavem Havlem

Jste laureátem ceny Vize 97 Václava a Dagmar Havlových. Kdy jste se poprvé dozvěděl o Václavu Havlovi a co vás na něm zaujalo?

Jak a kdy jsem se dozvěděl o prezidentu Havlovi? To vím zcela přesně. Bylo to 28. března 2007 o půl čtvrté odpoledne, když jsem se procházel s tehdejším indickým prezidentem Abdulem Kalamem zahradou prezidentského paláce a povídali jsme si v Pavilonu svatých.
Prezident Kalam mi tehdy řekl, že na této planetě jsou ještě dva lidé, se kterými bych se měl setkat. Prvním je bývalý český prezident Václav Havel a druhým bývalý jihoafrický prezident Nelson Mandela.

Prezident Kalam mi zároveň oba prezidenty velice podrobně popsal, a tak mé základní poznání o panu Václavu Havlovi pochází právě od něj. Poté, co jsem se dozvěděl o Havlově legendárním životě, jsem si hned na rok 2008 naplánoval setkání s ním, ale osud tomu nepřál.

Až v roce 2009 jsem se v doprovodu bývalého slovenského prezidenta Michala Kováče vypravil do Prahy, abych pana prezidenta Havla navštívil. Naše setkání se událo v den Havlových narozenin a byl jsem opravdu poctěn, že mě prezident Havel pohostil čínským čajem.

Vydal jste básnickou sbírku českého básníka Jiřího Dědečka. Podle jakého klíče publikujete díla světových básníků?

Nadace Crane Summit 21st Century International Forum byla založena za účelem podpory spolupráce světových básníků a literátů. Proto jsme vydali nejen sbírku Jiřího Dědečka, ale i vybraná díla indických, mongolských, slovenských, norských, korejských, japonských a dalších autorů. Cílem našeho fóra je vytvořit platformu, která by propojila básníky celého světa.

Cílem našeho fóra je vytvořit platformu, která by propojila básníky celého světa.

Řekl jste, že všechna umělecká díla by měla být i prospěšná, měla by vytvářet sociální nadstavbu. Jak tuto myšlenku umělcům „vnutit"?

To je velice dobrá otázka. Ve skutečnosti všichni básníci a umělci již tím, že tvoří, přispívají lidstvu a společnosti, s výjimkou těch děl, která neprojdou zkouškou dějin. Každý básník zasadí svým dílem semínko umění v historii lidstva – už tím společnosti přispívá. Život vynikajícího básníka či umělce je sám o sobě krásným dílem a nesmazatelným přínosem lidstvu.

Píšete i pro děti a některé vaše dětské knihy byly přeloženy i do češtiny. Co vás nejvíce těší na tvorbě dětských knih?

Napsal jsem více než deset knížek pro děti, které získaly významné tchajwanské literární ceny. Dvě z nich, Moudrý lovec a Život lístečku, byly přeloženy do češtiny a od každé jsme prostřednictvím fóra Crane Summit darovali 500 svazků Nadaci Dagmar a Václava Havlových Vize 97.

Jsem toho názoru, že dětské knihy musí být ztělesněním té nejupřímnější, ničím nezkažené tvůrčí inspirace, protože jejich prostřednictvím dáváme dětem, které právě začínají poznávat svět, dárek symbolizující čistotu, dobro a krásu. Největší výzvou každého autora dětských knížek je tyto tři hodnoty vyjádřit. Pokud to dokáže a věnuje prostřednictvím svého díla dětem takový dar, je to ten největší úspěch.

Dětské knihy musí být ztělesněním té nejupřímnější, ničím nezkažené tvůrčí inspirace, protože jejich prostřednictvím dáváme dětem dárek symbolizující čistotu, dobro a krásu.

Stačí jeden básník, a svět má naději

Jaká je podle vás situace poezie a jejích autorů v dnešním přetechnizovaném elektronickém světě?

Opravdového básníka neovlivní ani současný stav světa. Pokud jde o průměrné básníky, pro ty je nejspíš dnešní svět opravdu důvodem ke smutku.

Říká se, že v Asii je poezie velmi oblíbená. Je podle vás rozdíl mezi asijským a euroatlantickým publikem? Pokud ano, jak si to vysvětlit?

Je to věcí kulturního zázemí a historických vývojových tendencí. Například v Číně se za dynastie Tchang psaly básně š', za Sungů písně c', za dynastií Ming a Čching byly nejoblíbenější eseje a zápisky. Jinými slovy: v různých obdobích vznikaly vlivem odlišného kulturního a historického kontextu různé žánry. Proto mají Asiaté rádi poezii a Evropané třeba hudbu, na tom není nic zvláštního.

Autor: Dana Mojžíšová

Světový kongres básníků se koná každoročně, vždy v jiné zemi. Proč je podle vás důležité pořádat podobná setkání?

Myslím, že každá podobná mezinárodní akce má význam. Nejen světový kongres básníků, ale například i olympijské hry, které se pořádají jednou za čtyři roky. Bez ohledu na jejich důležitost jde především o to, aby se lidé naučili spolupracovat a pobývat pospolu.

Již Cicero řekl, že ve válce múzy mlčí. Má vůbec v současné době slovo nějakou moc?

Ano, tím jsem si jistý! Zmínil jsem již rozhovor s prezidentem Kalamem v Pavilonu svatých. Tehdy mi doktor Kalam také řekl: „Řekněme, že na světě je sto různých států. Stačí, aby se alespoň v jednom z nich objevil byť jediný básník, a tento svět bude mít naději."

Co byste vzkázal české veřejnosti?

Češi jsou upřímní, opravdoví, moudří a mají velmi dobrý smysl pro humor. Osobně se domnívám, že dědictví prezidenta Havla je to nejdůležitější, čím by se měli všichni i nadále řídit.