Islámu nelze upřít, že co do rychlosti svého počátečního šíření to nad křesťanstvím vyhrál na celé čáře. Jestliže o křesťanské Evropě můžeme mluvit až zhruba od 8. či 9. století po Kristu, islám už v prvních sto letech po Mohamedovi ovládl území od dnešního Maroka po Írán či Saúdskou Arábii. Jinými slovy, křesťanství sice mělo před islámem víc než šestisetletý náskok (islámský letopočet začíná roku 622 po Kristu), ale v době nejtěžších střetů v raném středověku stály proti sobě dvě náboženské kultury ve srovnatelně vrcholné expanzivní kondici.
Sicilský emirát
První muslimové vstoupili na evropskou půdu na Sicílii v roce 652 – tedy pouhých 30 let po vzniku islámu. Sicílie do té doby patřila Byzantské říši a mluvilo se tam řecky, avšak arabské oddíly chalífy Usmana ibn Affara ostrov obsadily.
Po krátké době se sice stáhly zpět do Afriky, ale brzy zaútočily znovu. Roku 700 dobyli Arabové ostrov Pantelleria (ano, ten, který je dnes atakován tisícovkami uprchlíků z Afriky). Později se dokonce jeden z císařem vypuzených byzantských velitelů spojil s tuniským emírem Zijadatem Alláhem I. a nabídl mu vládu nad Sicílií, když jej vrátí do pozice generála.
Emír kývl a válka trvala dlouho, muslimové však postupně vítězili a roku 965 si celý ostrov znovu podrobili. Vznikl Sicilský emirát, který se pokoušel expandovat i na italskou pevninu. Roku 982 Arabové porazili v Kalábrii dokonce i německou armádu římského císaře Oty II. Pak ale začal Sicilský emirát upadat, protože jej oslabily dynastické spory. Nejdřív se sicilským Řekům podařilo osvobodit od muslimů východní Sicílii a v 11. století na ostrov vtrhli od jižní Itálie normanští žoldnéři, vedení hrabětem Rogerem. Obsadili Messinu a po bitvě u Palerma se roku 1072 dostala celá Sicílie pod vládu křesťanských Normanů.
Po éře muslimů dodnes zůstávají na Sicílii pozoruhodné památky. Například řada románsko-gotických kostelů v Palermu vyhlíží orientálně, protože je zdobí maurské oblouky.
Španělské kolbiště
Muslimští Arabové a Berbeři z území dnešního Maroka využili roku 711 jedné z občanských válek v tehdejším vizigótském království a vydali se z Afriky přes Gibraltarský průliv na Pyrenejský poloostrov. Jejich velitel Tárik ibn Zijád se vylodil u Gibraltaru a v létě roku 711 zvítězil nad vizigótským králem Roderichem. Už v roce 718 ovládali muslimové většinu dnešního Španělska a pokračovali v expanzi i za Pyreneje. Zahájili nájezdy na Aquitánii a Galii, dobyli Bordeaux i Arles, avšak 10. října 732 je v bitvě u Poitiers definitivně zastavilo franské vojsko, jemuž velel Karel Martel.
Dobytému poloostrovu muslimové říkali Al-Andalus a založili zde nejdřív emirát a následně chalífát. Hlavním městem se stala Córdoba. Státní útvar byl na vrcholu kolem roku 1000, pak jej začali od severu vytlačovat křesťané. Ve 13. století už muslimům zbývalo jen území jihošpanělské Granady. Její poslední sultán Mohamed VI. Boabdil pak 1. ledna 1492 kapituloval a předal město Jejich katolickým Veličenstvům Isabele Kastilské a Ferdinandu Aragonskému.
Přestože období tzv. reconquisty (znovudobytí) Španělska oplývalo krutostí, přineslo mnohasetleté soužití křesťanů a muslimů na Pyrenejském poloostrově kulturní obohacení a zpočátku i náboženskou toleranci.
Balkánská brána do Evropy
Třetí branou do Evropy se pro islám stal Balkán. Po roce 1000 se do oblasti dnešního Turecka přesunuli ze střední Asie Turci, vedení sunnitsko-muslimskou dynastií Seldžuků. Roku 1071 zvítězili v bitvě u Mantzikeru nad byzantskou armádou a začali obsazovat poloostrov Malou Asii. Turci založili sultanát a tzv. beyliky, přičemž ve 14. století postupně nabyl na významu beylik dynastie Osmanů. A těm se roku 1453 podařil husarský kousek – pod vedením Mehmeda II. dobyli byzantskou metropoli Konstantinopol a učinili ji hlavním městem svého státu. Ten pak expandoval dál do Sýrie, Libanonu, Egypta, severní Afriky – a také na evropský Balkán.
Vznikla mocná Osmanská říše, která pronikla jihovýchodní Evropou až k Vídni. Teprve v roce 1683 se jí právě u Vídně podařilo evropským státům porazit a zastavit. Dalších dvě stě let Osmanská říše upadala a vyklízela pole, až byla za první světové války definitivně poražena a reformátor Mustafa Kemal ji roku 1923 přetvořil v moderní sekularistické Turecko. To je dnes v Evropě geograficky „zachyceno" jen malým územím západně od Istanbulu.
Křižácké války
Mimoevropským místem střetů evropského křesťanství se světem islámu byla ve středověku Palestina. Celkem devět křížových výprav v letech 1095 až 1291 mířilo primárně proti muslimským vládcům ve Svaté zemi. Původně šlo o Araby a křižákům se z jejich území skutečně podařilo vyrvat části, které se staly uměle vytvořenými křesťanskými královstvími. Ovšem jen na pouhé dvě stovky let. Pak se v oblasti objevili muslimští Turci – na rozdíl od kultivovaných Arabů daleko divočejší a barbarštější – a území postupně dobyli zpět. Křižáci tomu napomohli i aktivně, když předtím svými útoky výrazně oslabili Byzantskou říši, která jediná mohla Turkům efektivně čelit.
„Můžeme s určitou mírou nadsázky říci, že právě tato drastická a pro původní obyvatele Sýrie a Palestiny osudová změna byla vlastně jedním z mála trvalých následků výprav ve znamení kříže," konstatují ve své knize Křižáci v Levantě její autoři – historici Miroslav a Věra Hrochovi. Paradoxně právě kvůli křižáckému podlomení Byzance se podle nich původně částečně křesťanský Východ stal po vpádu Turků téměř čistě muslimský.
Na rozdíl od Sicílie a Španělska nevznikla při křížových výpravách žádná syntéza obou náboženských kultur. Křižáčtí rytíři v Palestině projevovali okázalý nezájem o arabskou kulturu a většina uměleckých děl vzniklých v regionu za křižáckých výprav byla čistým importem ze západní Evropy. Evropská civilizace se s muslimskou setkala mimo Evropu přímo ještě jednou, když koloniální velmoci zabíraly v 18., 19. a 20. století blízkovýchodní území po upadající Osmanské říši.
Šlo například o Egypt, Sýrii, Palestinu nebo Persii. Tehdy už ale bylo postavení obou kultur nerovné. Muslimské oblasti byly Evropany považovány za hospodářsky i politicky zaostalé, proto se tam až do osamostatnění těchto zemí snažili zavádět evropské poměry.