Už jeho samotné narození se stalo událostí, která dodnes nepřeje klidnému spánku lovců záhad a ještě před rokem plnilo prostor sdělovacích prostředků. Kdo byl skutečným otcem chlapce, který se od dětství začal projevovat jako výjimečně talentovaný a přemýšlivý? Není zvláštní, že by takového syna měl nevzdělaný slovenský kočí Jozef Maszárik, o deset let mladší než Masarykova matka Terezie, která si jej navíc brala v době, kdy už byla dva měsíce těhotná?

Sociální a vzdělanostní úroveň Masarykova otce zavdávala pochyby už za Masarykova života a často se předpokládalo, že skutečným rodičem prvního prezidenta byl někdo jiný, výše postavený, pravděpodobně ženatý s jinou ženou než s Masarykovou matkou, jenž si skandál s nemanželským dítětem zkrátka nemohl dovolit.

Mezi jména, která se v této souvislosti v minulosti objevovala, patřilo například jméno hodonínského židovského statkáře Nathana Redlicha. Tato spekulace se začala objevovat v souvislosti s takzvanou hilsneriádou na přelomu 19. a 20. století, při níž se Masaryk proti většinovému veřejnému mínění zastal židovského mladíka Leopolda Hilsnera, obviněného z vraždy Anežky Hrůzové. O tom, že Masaryk je "potomkem někoho z rodiny Redlichů", se ale údajně povídalo i v místní židovské komunitě v Masarykově rodišti v Hustopečích. V polovině padesátých let minulého století pak vyšla v Chicagu brožura Ladislava Matouška, který, podobně jako později rakouský historik Willy Lorenz, rovněž hledal Masarykova otce v rodině hodonínsko-vídeňských velkopodnikatelů Redlichů, u nichž matka T. G. M. kdysi sloužila.

Opravdovou "bombu" ale představil až v roce 2015 autor knihy Císařův prezident David Glockner. Podle něj Masarykovým otcem nebyl nikdo menší než sám rakousko-uherský císař František Josef I. Glockner ve prospěch své teorie argumentoval údajným faksimile z kopiáře (deníku), do něhož si prý František Josef koncem roku 1849 zapsal "Kropaczek erl.", tedy Kropaczek erledigt (= Kropáčková vyřízeno).

Podle něj se totiž František Josef v létě 1849 pohyboval po jižní Moravě a mohl v Hodoníně přivést do jiného stavu pozdější Masarykovu Terezii Kropáčkovou, která v tomto městě žila předtím, než se přesídlila do Hustopečí.

Glocknerova argumentace je ale velmi slabá, především proto, že neexistuje žádný věrohodný pramen, který by zmínku o císařově zápisu v deníku potvrzoval. Spisovatel neuvádí, v jakém archivu a v jakém fondu příslušný dokument nalezl, neuvádí přesné datum zápisu ani jeho kontext. Zůstává tak jediným člověkem, který tvrdí, že ho viděl - a v této souvislosti stojí za zmínku, že Glockner se nikdy nevěnoval historické vědě, ale psaní fantasy.

Jeho kniha přesto iniciovala další pátrání: Reportér České televize Davida Vondráčka se rozhodl její tvrzení ověřit a pokusil se proto získat souhlas potomků T. G. M. k porovnání DNA rakousko-uherského císaře a samotného Masaryka. Pokus ale nevyšel - Masarykova pravnučka Charlotta Kotíková srovnávání DNA zamítla. Podle ní by to bylo neuctivé k Masarykovi i k národu. Otázka, kdo byl skutečným otcem prvního československého prezidenta, tak zůstává dodnes bez uspokojivé odpovědi.

Podvrhy nevyužíval - bojoval s nimi

Život T. G. Masaryka poznamenaly v různých etapách také falzifikáty historických dokumentů, proti jejichž používání tvrdě bojoval a statečně proti nim vystupoval i tehdy, pokud veřejné mínění bylo proti němu. Jeden takový boj je všeobecně známý - je jím samozřejmě spor o pravost Královédvorského a Zelenohorského rukopisu.

Ta další Masarykova vystoupení proti používání zfalšovaných dokumentů už tak proslulá nejsou, ale pro pozdější vznik samostatného Československa byla možná důležitější než co jiného. Nejvýznamnějším z nich bylo vystoupení v rámci zmanipulovaného srbského procesu.

Rakousko-Uhersko anektovalo v říjnu 1908 Bosnu a Hercegovinu, což byl "mladický kousek" rakousko-uherského ministra zahraničí Aloyse Lexy von Aerhenthala. František Josef I. tuto akci zavánějící diplomatickým podvodem vůči Rusku schválil a na jaře 1909 bylo nuceno s anexí oficiálně souhlasit i Srbsko.

Součásté Aerhenthalovy akce byla i diskreditace Srbska pomocí podvržených dokumentů. Byli to nejspíš rakouští diplomaté na bělehradské ambasádě, kdo vyrobil prefabrikované denunciační materiály, opřené o brožuru policejního konfidenta Gjorgje Nastiće s názvem "Finále". V ní byl zveřejněn statut neexistující velkosrbské Jihoslovanské revoluční organizace.

Tento materiál posloužil nejdřív jako podklad proti údajně 53 "podvratným živlům" z řad rakouských Srbů a Chorvatů, s nimiž byl následně v březnu 1909 zahájen v Záhřebu soudní proces.

Z dokumentů čerpal také rakouský historik Heinrich Friedjung, jenž na jejich podkladě sepsal v témže měsíci článek do vídeňského titulu Neue Freie Presse, v němž obviňoval z velezrádné činnosti také vedoucí představitele srbsko-chorvatské koalice v uherském sněmu. Dotčení jihoslovanští politici se ale nedali a podali na Friedjunga žalobu. Chyběly jim však důkazy a ze začátku i podpora veřejnosti. Aby je získali, neobrátili se na nikoho jiného, než právě na Tomáše Garriguea Masaryka.

Budoucí československý prezident, tehdy však pouhý poslanec Říšské rady, využil své poslanecké imunity, která ho chránila před zatčením, odjel v dubnu 1909 do Záhřebu a začal osobně sbírat svědectví a důkazy, vyvracející pravost dokumentů. Při osobní audienci se pokusil zatlačit i na samotného Aehrenthala, aby záhřebský proces, "monstrum z humanitního i právního hlediska", pomohl zastavit. V květnu 1909 vystoupil Masaryk s interpelací ve vídeňské říšské radě, v níž přednesl svá zjištění i výhrady vůči procesu.

"Hlavní dokument v procesu, Nastićův revoluční statut a dopisy, které prý mají rozhodující význam, nejsou po ruce v originálu, nýbrž pouze v opisu, a proto se může věřit, ale nemusí se věřit, že originály vůbec existují. Z druhé strany jsou v aktech důkazní listiny, které nejsou v seznamu, ale jsou tu. Ptá-li se obhájce - odkud je tento materiál? zní odpověď, že se sem tento materiál dostal náhodou," argumentoval mimo jiné Masaryk. Ukázal také, že rakouská vláda proces potřebovala, aby "dokázala nutnost anexe Bosny a Hercegoviny".

Díky Masarykově iniciativě se začala o proces zajímat i evropská a americká pokroková veřejnost a například anglický publicista Robert W. Seaton-Watson jej označil "za jednu z největších justičních travestií moderní doby".

Proces, který měl původně skončit třiapadesáti rozsudky smrti za údajnou velezradu, dopadl díky Masarykově aktivitě výrazně mírněji, byť stále kontroverzně: rozsudek smrti sice nepadl ani jeden, několik pěti až dvanáctiletých žalářů však bylo vyneseno. Na druhé straně soud osvobodil 22 z 53 obviněných.

Od prosince 1909 se pak konal ve Vídni takzvaný Friedjungův proces, v němž srbští politici žalovali Heinricha Friedjunga a jako svědka povolali opět T. G. M. Při procesu tak vyšlo opětovně najevo, že dokumenty, o něž se Friedjung opíral, jsou podvrhy ministerstva zahraničních věcí. Výsledkem byla jeho veřejná omluva srbským a chorvatským poslancům uherského sněmu, při níž uznal i podvrženost použitých materiálů. Šlo tak o skutečné vítězství nad rakousko-uherskými praktikami dehonestace jižních Slovanů, které vyústilo ve veřejné pranýřování Aehrenthalovy politiky v tisku. "Malé Srbsko porazilo velké Rakousko mravně i politicky," napsal k tomu Masaryk.

Srbové mu jeho pomoc v těžké chvíli nezapomněli. Když na něj v roce 1915 vydalo Rakousko-Uhersko zatykač (v červnu 1915 v Ženevě poprvé veřejně vyhlásil požadavek samostatného státu), vybavili ho srbským pasem, který pak používal při svém pohybu po světě po zbytek války. Jeho cesty sloužily k získání dostatečné mezinárodní opory Masarykovu plánu na ustavení samostatné Československé republiky.