Pro prudký průmyslový rozvoj v první polovině 19. století byla bohužel typická i dětská nádeničina. Už sedmileté děti běžně pomáhaly v práci svým rodičům, často ale fungovaly jako nekvalifikovaná pracovní síla i bez jejich dohledu. Dětská práce byla využívaná v textilním průmyslu, ve sklářství, v hornictví, většinou bez jakýchkoli omezení. V Británii to změnila až děsivá tragédie.

Důl Huskar byl propojen s dalším uhelným dolem Moorend a sloužil k odvětrávání. Celý uhelný komplex se nacházel nedaleko města Silkstone a patřil k majetku podnikatele R. C. Clarkea z Noblethorpe. Huskar měl jednu svislou šachtu určenou k fárání horníků a k dopravě uhlí na povrch za pomoci parního stroje a jednu větrací šachtu, která ústila do nedalekého lesa.

Čtvrtý červenec 1838 začal jako horký a slunečný den. Zhruba ve dvě odpoledne se ale spustila prudká bouřka a krupobití, zuřící celé dvě hodiny. Podle pozdějších odhadů spadlo za tu dobu na zem víc než 63 milimetrů dešťových srážek.

Déšť uhasil oheň pod parním kotlem, takže vyfárat nebylo možné. V té době se v dole nacházely desítky pracujících dětí. Obsluha parního stroje je instruovala, aby zůstaly, kde jsou, dokud se nepodaří stroj znovu nahodit. Jenže ten se nerozběhl ani po několika hodinách. Celkem čtyřicet z uvízlých dětí, které celou tu dobu seděly ve tmě na dně dolu, se proto rozhodlo dostat se ven větrací šachtou vedoucí do lesa. Netušily ale, že prudký liják rozvodnil lesní potok do té míry, že se voda vylila daleko z břehů a zalila vstup do šachty, chráněný dveřmi.

Ve chvíli, kdy děti tyto dveře zevnitř otevřely, bylo už na všechno pozdě. Voda se nahrnula dovnitř a nastala katastrofa. Jen některým starším dětem se podařilo uniknout průchodem, vedoucím do sousedního dolu Moorend, celkem 26 malých horníků se však v náhlém vodním přívalu utopilo. Nejmladšímu bylo sedm, nejstaršímu sedmnáct let. Dvě rodiny, Burkinshawovi a Wrightovi, ztratily v dole dokonce sourozence - Burkinshawovi sedmiletého Jamese a desetiletého George, Wrightovi osmiletého Amose a dvanáctiletého Isaaca. Jedenáct z 26 obětí tvořily dívky.

Zpráva o katastrofě zásadně otřásla britským veřejným míněním a vyvolala obrovské pobouření, které nakonec přimělo britský parlament, aby změnil hornický zákon, jenž do té doby umožňoval zaměstnávat děti bez jakýchkoli omezení. Od roku 1842 tak bylo v Británii definitivně zakázáno pracovat pod zemí chlapcům mladším deseti let a všem dívkám.

Dávná tragédie dodnes nachází svůj odraz v britské kultuře. V roce 2008, u příležitosti 170. výročí katastrofy, vznikla divadelní hra od Sylvie le Breton, kterou místní divadelní skupina Grass Roots zinscenovala přímo v kostele Všech svatých v Silkstone, na jehož hřbitově bylo všech 26 dětí pochováno. O neštěstí v dole Huskar vznikla také kniha spisovatele Alana Gallopa "Děti temnoty: Život a smrt v podzemí viktoriánské Anglie", která vyšla poprvé v roce 2003. A v letošním roce mu zpěvačka Kate Rusbyová věnovala píseň "Zastavte vozíky", líčící katastrofu z pohledu truchlící matky.