Bum. A už se protihráč válel u mantinelu. Hlavní předností legendárního hokejisty byla hra tělem. Ale tenhle prostějovský rodák hrál hokej především srdcem. Srdcem, které jej nakonec v 65 letech zradilo. Stejně jako otce i bratra.

Smutný osud. „Celá rodina trpěla na tyhle potíže. Když bylo Oldovi sedm, zemřel mu táta na selhání srdce. Mladší bratr Miroslav umřel ve věku 39 let,“ připomněl synovec Tomáš Vincenec.

Ale zpět k hokeji. Pamětníci si asi vybaví nerozlučnou dvojku Machač Pospíšil. „Naše taktika byla jasná. Já puk vyšťourám u mantinelu, praštím s chlapem, přihrabu puk Frantovi a ten už si nějak poradí,“ vysvětlil kdysi Machač pro Deník detaily spolupráce s parťákem a velkým kamarádem. I díky této taktice se fanoušci mohli na přelomu 60. a 70. let minulého století těšit z tolika medailí.

Machač získal tři zlaté medaile na mistrovství světa, další tři cenné kovy pak vybojoval s týmem na olympijských hrách. Tu první v Grenoblu. Před padesáti lety bylo z dramatických bitev stříbro. Zasloužené. A trochu paradoxní. Zatímco totiž Machač v reprezentaci zářil, na klubové scéně moc úspěchů nezískal.

Zásah osudu

Jeho příběh (vlastně příběh dvou bratrů) se začal psát pár let po druhé světové válce. Rodina Machačů bydlela v Prostějově nedaleko nekrytého zimního stadionu. A právě tam se bratři učili, jak (ne)faulovat soupeře. „Jezdili jsme proti sobě a snažili se odhadnout, na kterou stranu ten druhý uhne,“ rozkrýval původ své velké přednosti Machač.

Cesty bratrů se rozdělily, když Miroslav v osmnácti letech odešel na vojnu do Dukly Trenčín. O rok mladší Oldřich ještě zůstává rok v Prostějově. „Už tehdy byl Olda výborný bek a navíc se z Brna vrátil Stanislav Bábek, také prostějovská legenda. A on jako zkušený bek mladého Oldu vyškolil. Po roce odcházel na vojnu už jako etablovaný bek,“ prozradil Vincenec.

Hrdina těchto řádků zamířil na vojnu do Jihlavy, jednu neděli však se svým kamarádem odjel načerno domů. Jakmile to zjistili trenéři, dostal mladý bek padáka. Zasáhl osud. Bábek, vedle něhož Machač sbíral zkušenosti, doporučil nadějného borce tehdejšímu kouči Košic Ladislavu Štemprokovi. V Košicích se tehdy začalo budovat zajímavé mužstvo v brance s Jiřím Holečkem a po pouhém roce v Košicích se Machač vyšvihl do reprezentace.

V tu dobu Miroslav Machač paběrkoval v Karviné. Měl smůlu. „Říkávalo se, že Mirek byl talentovanější hokejista než Olda,“ dodal Vincenec. Šťastnější a známější z rodinného klanu se po vojně v roce 1967 vydal do Brna, kde odehrál celkem jedenáct sezon, leč titulu se zde nedočkal.

V síni slávy

Když koncem sedmdesátých let začal tehdejší režim pouštět zasloužilé hráče do zahraničí, zamířil Machač do německého Rosenheimu. Tam se na závěr kariéry dočkal vytouženého titulu a připravil si půdu pro svůj pohokejový život. „Končil jsem tam v roce 1982. Majitel mi nabídl další smlouvu, ale já odmítl. Pak přišel s druhou variantou. Abych v Čechách zastupoval jeho německou firmu,“ popisoval bek svůj přerod z hokejisty na podnikatele.

Veřejnost ale nezapomněla. Machač se dočkal nejvyšších možných poct. Mezi nimi i ocenění od Mezinárodní hokejové federace, která jej v roce 1999 spolu s Pospíšilem uvedla do Síně slávy. „Když stojíte na pódiu a předávají vám cenu, je to dojemný zážitek. Vezme vás za srdce. Najednou si uvědomíte, že jste opravdu něco dokázal,“ shrnul Machač.

Ale jak už to bývá, konec byl smutný. Po padesátce Machače velmi omezovalo nemocné srdce. S nemocí bojoval dlouho, ale podlehl jí v roce 2011.

Oldřich Machač
(18. dubna 1946 – 10. srpna 2011)

kluby: Prostějov, Kometa Brno, Košice, Rosenheim
bilance v lize: 490 utkání/108 gólů
Bilance v reprezentaci: 293 utkání/37 gólů
největší úspěchy: 3x mistr světa (1972, 1976 a 1977), pět stříbrných a tři bronzové medaile
účastníK tří zimních olympijských her, ze kterých přivezl dvě stříbrné a jednu bronzovou medaili