Na dvacet dní (úplně přesně šlo o 19 dní, 21 hodin a 47 minut) se před 20 lety stala domovem dvou mužů právě ona nevelká uzavřená vajíčkovitá kóje, dlouhá v průměru kolem čtyř metrů a široká něco málo přes metry dva. Kromě obou vzduchoplavců se do ní musely vejít navigační a komunikační přístroje, vybavení pro přežití v nouzi, jedno dvoumístné lůžko a jeden chemický záchod na tlakové ovládání.

Do téhle vzdušné gondoly, pojmenované Breitling Orbiter 3, nastoupili 1. března 1999 v malé švýcarské obci Chateau d'Oex, ležící 958 metrů nad mořem, dva muži. Jedenapadesátiletý švýcarský psychiatr a balonový letec Bertrand Piccard - ten v onen den právě slavil své narozeniny - a dvaapadesátiletý anglický vzduchoplavec Brian Jones. Jejich cíl? Být prvními na světě, kteří bez jediného dotyku zemského povrchu obletí svět jen pomocí působení vzdušných proudů.

Dobrodruzi od dětství

Ani jeden z mužů nebyl ve vzduchu žádným nováčkem. Jones se věnoval létání od svých šestnácti, třináct let sloužil coby inženýr v britském Královském letectvu a průkaz pilota balonů vlastnil od svých devětatřiceti.

Piccarda pak předurčovala k dráze vzduchoplavce přímo rodinná anamnéza: jeho dědeček Auguste Piccard, švýcarský vědec, fyzik a vynálezce batyskafu, se už ve třicátých letech stal průkopníkem stratosférových balonových letů a zaznamenal v této oblasti několik světových rekordů. Poslední, který úspěšně realizoval a šťastně se vrátil, byl let až do výšky 23 kilometrů.

Podobně se mu dařilo i ve vývoji vlastních batyskafů, v němž na něj navázal jeho syn, ekolog a oceánolog Jacques Piccard: V roce 1960 dokázal v batyskafu Trieste, postaveném podle otcova projektu, sestoupit během pěti hodin až na dno Mariánského příkopu, a dosáhnout tak rekordní hloubky téměř 11 tisíc metrů.

Zatímco Augustova syna oslovily mořské hlubiny, Augustova vnuka naopak oblaka.

Byl to právě Bertrand Piccard, koho po vzoru jeho předků napadlo zkusit další hranice lidských možností a pokusit se o oblet zeměkoule balonem bez toho, že by se jeho "koš" dotkl země. K prvnímu pokusu v roce 1997 si nicméně jako spolupilota vybral Belgičana Wima Verstraetena, s nímž v roce 1992 zvítězil v balonovém závodě přes Atlantik Chrysler Transatlantic Challenge - Jones byl ale první náhradník.

Let prvního Breitling Orbiteru bohužel skončil nezdarem po pouhých šesti hodinách, když do kabiny pilotů pronikly toxické výpary z paliva, a neúspěšný byl i pokus číslo dva, uskutečněný o rok později, který skončil v rýžovém poli v Myanmaru, protože Čína nepovolila balonu přelet přes své území.

Přesto však tento pokus ukázal, že let kolem světa bude z technického hlediska možný: tříčlenná posádka balonu, do níž přibyl kromě Piccarda a Verstraetena Andy Elson (Jones opět chyběl), vydržela ve vzduchu nepřetržitě devět dní, 17 hodin a 55 minut, a vytvořila tak tehdejší světový rekord. Piccard proto neztrácel vůli ani naději a ke svému třetímu pokusu si už vybral přímo Jonese.

Krize ano, ponorka ne

"Svá ega jsme opustili na parkovišti. To bylo pro věc klíčové. O všech věcech jsme spolu mluvili, vzájemně se respektovali a byli připraveni svěřit své životy do rukou druhých," svěřil se před dvěma lety Brian Jones reportérovi amerického Forbesu Jimu Clashovi se svými pocity před třetím startem.

Balon se vznesl a od té chvíle museli oba muži důvěřovat meteorologům a řídícímu letovému centru v Ženevě, které je (většinou faxem) informovalo o průběhu a návaznosti vzdušných proudů, zjišťovaných pomocí GPS satelitů. Rozhodujícím mužem byl přitom belgický meteorolog Luc Trullemans, který na základě svých předpovědí proudění větru určoval strategii letu. Byl v tom do té míry úspěšný, že si ho o dva roky později najal za tímtéž účelem i další dobrodruh Steve Fossett, jenž usiloval pro změnu o první sólový oblet Země.

Breitling Orbiter 3 zamířil ze Švýcarska nejdřív jihozápadním směrem nad Mauretánii, kde nabral velkou výšku, aby zachytil rychlý vzdušný proud směrem na východ.

Oba muži se přitom dokázali podle Jonese vyhnout v těsné kabině ponorkové nemoci a věcně řešit všechny situace (ačkoli mezi ně patřily i takové chvíle jako porouchané topení nebo nedostatek kyslíku).

"Vycházeli jsme spolu mimořádně dobře. Bertrand to po návratu tisku popsal slovy: ´Vzlétli jsme jako piloti, letěli jako přátelé a přistáli jako bratři.´ Po celých dvacet dní jsme si neřekli jediné křivé slovo, ani jednou jsme se nepohádali. Na zemi jsem se v životě hádal se spoustou lidí včetně své ženy, ale nikdy s Bertrandem," řekl Jones.

V dobrých vztazích jim možná paradoxně pomohlo to, že byli podle Jonese povahově velmi rozdílní: "Bertrand je hluboce duchovně založený, já oproti tomu vůbec. Oba jsme zažili ve vzduchu krize. Já si chci v takové chvíli udržet chladnou hlavu, zůstat v klidu, soustředit se, vytěsnit všechno vedlejší. Ztrácím smysl pro humor. Bertrand je naopak mnohem otevřenější, neskrývá svoje pocity. Při krizi se nebrání slzám. Lišili jsme se také v tom, že já častěji pracoval v noci a Bertrand ve dne. Znal jsem totiž opravdu dobře systém našich hořáků, protože jsem je pomáhal navrhnout, takže jsem je mohl obsluhovat i za tmy. Bertrand byl oproti tomu mnohem lepší v satelitní komunikaci s médii - a ta fungovala jen za denního světla, protože v noci by anténa zamrzla. Takže měl na starost všechny rozhlasové rozhovory a vždycky, když dostal otázku: ´Je tam i Brian?´odpověděl: ´Je, ale spí,´" popisoval Jones.

Největší strach prý oba muži pocítili, když se nad Tichým oceánem dostali přímo před bouři. "Bertrand mi v tu chvíli řekl: ´Briane, víš, já se trochu bojím.´Odpověděl jsem mu: ´Betrande, vím úplně přesně, jak se cítíš: Já se ku.va bojím.´ Podívali jsme se na sebe a na očích jsem mu viděl, že mu fakt není dobře. Tak jsem se ho lehce dotkl na paži. To bylo všechno, dotek. Nemuseli jsme nic říkat, věděli jsme, že navzájem podržíme jeden druhého. Vlastně to mělo docela blízko k milostnému vztahu bez sexu," líčil později tuto situaci Forbesu se smíchem Jones.

Vedle odolné psychiky museli oba muži prokázat ale i nemalé dovednosti: Jones například opravoval ve dvoutisícové výšce propustné těsnění propanových láhví a Piccard zase odstraňoval nad Saharou z balonu vrstvy ledu.

Cíle dosaženo, ale kde přistát?

Balon byl právě nad Mauretánií na západním pobřeží Afriky, když GPS a počítač ukázaly, že se oblet Zeměkoule zdařil. Oba muži tomu nejdřív nechtěli věřit. Koukali z jednoho přístroje na druhý a váhali: "Dokázali jsme to, nebo ne?" Pak konečně pochopili, že přístroje nelžou. Tenhle okamžik zachytila i kamera v kabině. Jak ale uvedl Jones, chvíli, kdy se objímají a radují nad tím, jak je to úžasné, oba sehráli právě spíš kvůli ní. Ve skutečnosti se prý cítili spíš trochu trapně (z podobných pocitů se mimochodem vyznali i horolezci Reinhold Messner a Peter Habeler, když se jim jako prvním na světě podařilo zdolat Mount Everest bez kyslíku, pozn. aut.).

"Rychle jsme se pustili a posadili se. Nic se nezměnilo. Pořád jsme byli v balonu a pořád jsme letěli," vyprávěl Jones.

Hlavního cíle výpravy bylo dosaženo, ale rychle se vynořil jiný problém: Kde s balonem přistát? Mauretánii oběma vzduchoplavcům jejich pozemní personál nedoporučoval: "Přistanete uprostřed oblasti plné kočkovitých šelem a banditů a opravdu netušíme, jak vás odtamtud půjde dostat."

Další zemí v pořadí bylo Alžírsko: "Ani tam nemůžete přistávat, na jihu je povstání a všude jsou pozemní miny."

Libye? "Ne, ani tam. Můžete doletět až do Egypta?"

To znamenalo další tisíce kilometrů ve vzduchu. "Zvládli jsme to, ale doslova na poslední výpary paliva. Když jsme startovali, vezli jsme pět tun v 28 třímetrových titanových nádržích. Po přistání zbývalo už jen ve dvou nádržích - v jedné pět palců, v druhé sedm (zhruba 13 a 18 centimetrů, pozn. aut.). Pomysleli jsme si, že nám něco vyššího muselo pomoci. Bertrand to popsal jako neviditelnou ruku," řekl Jones.

Po přistání čekalo oba muže ještě sedm hodin uprostřed egyptské pouště, než se k nim dostal jejich tým. Ani to se neobešlo úplně bez problémů: komunikační antény se zničily, jak konzoli vlekl balon po písku, pouštní slunce rozpustilo námrazu, takže na oba muže uvnitř kapala voda, a tvrdé přistání navíc zpřeházelo uvnitř všechny věci. Ale vysvobození se už blížilo.

Po návratu čekalo oba muže bouřlivé světové uvítání a také šek na jeden milion dolarů, který jim za rekordní let věnovala pivovarnická společnost Anheuser-Busch - oba vzduchoplavci ho však krátce poté použili coby vstupní vklad pro nadaci Winds of Hope, kterou založili.

Jejich balon uletěl celkem 45 755 kilometrů, z toho délka samotného obletu zeměkoule činila 40 814 kilometrů.