Jako za Hitlera. Tři blízcí neznámí zvou do zákulisí podivného experimentu

30. květen 2019 četba na 3 minuty
Tři blízcí neznámí

Tři blízcí neznámí

Foto: Neon

/VIDEO/ Geny, nebo výchova? Lítý souboj, který odjakživa dráždí vědce. Kam až může tahle zvědavost dojít, o tom vypráví pozoruhodný dokument Tři blízcí neznámí, jenž nyní vstoupil do kin.

FOTOGALERIE

Tři blízcí neznámí Tři blízcí neznámí Tři blízcí neznámí

Byli tři. Narodili se v New Yorku počátkem 60. let jako jednovaječná trojčata. Záhy po svém narození byli ale Bobby, Eddy a David rozděleni a adoptováni různými rodinami. Nikdo z nich neměl tušení, že světem chodí další dva totožní lidé. Až po necelých dvaceti letech se souhrou náhod setkali. A jejich příběh se stal senzací Ameriky.

Experiment s osudy

Skoro se nechce věřit, že něco takového (blížícího se pokusům nacistických lékařů) je možné i ve 20. století. Kdo a proč je rozdělil? Věděli o tom rodiče? Jak to ovlivnilo jejich životy? Do zákulisí podivného experimentu s lidskými osudy nahlíží dokument Tři blízcí neznámí. Pro režiséra Tima Wardla jde o celovečerní debut pro kina a tvůrce za něj dostal Zvláštní cenu na festivalu v Sundance.

„Byli poutaví a přirození vypravěči, měli charisma. Ale zároveň i trochu odtažití a nedůvěřiví,“ líčí první setkání se dvěma aktéry svého filmu, Robertem a Davidem. „Ale když si uvědomíte, co se jim přihodilo, nepřekvapí vás to.“ Díky pětileté práci na filmu se ale podařilo postupně získat jejich důvěru.

Ztratit lidský rozměr

„Stálo mě to hodně času,“ připouští Wardle. „Už před námi se řada lidí pokoušela vyprávět jejich příběh, ale z mnoha důvodů z toho sešlo. Když se o nich média dozvěděla v roce 1980 poprvé, byl kolem nich rozruch a všichni říkali: Natočíme váš příběh. Jenže slibovali, a nakonec nic neudělali. Někteří žijící aktéři tomu i bránili. Takže i když měli bratři o náš film zájem, byli i dost skeptičtí. Když se jim pak hotový film líbil, měl jsem pocit zadostiučinění.“

Ve filmu vystupují i dva psychologové, kteří hráli v neblahé studii okrajovou roli, z jejich výpovědí ale místy mrazí. „Jestli to občas vypadá, že svých činů Natasha a Lawrence dostatečně nelitují, bude to nejspíše tím, že vlastně nemají pocit, že by měli,“ uvažuje Tim Wardle.

Podle něj se necítí být za projekt zodpovědní, nenavrhli jej ani neprováděli. Jak říká Natasha, nebylo v 50. a 60. letech rozdělení dvojčat považováno za něco špatného. A Lawrence? „Ten je stále přesvědčen, že se vědci jen upřímně snažili posunout poznání, na kolik nás ovlivňuje výchova a nakolik geny. Jen při tom ztratili ze zřetele lidský rozměr,“ uzavírá režisér dokumentu.