Michail Nikolajevič Tuchačevskij se narodil 16. února 1893 ve Smolensku v rodině aristokratů polského původu. Coby jedenadvacetiletý narukoval v červenci 1914 na bojiště první světové války, údajně se sebevědomým výrokem: "Chci se stát generálem do třiceti, nebo tou dobou již nebýt mezi živými."

Schopný, ale krutý i chybující

Dostal několik vyznamenání za odvahu, v únoru 1915 ho ale coby gardového poručíka zajali Němci. Několikrát utekl a byl opět dopaden, po čtvrtém pokusu jej jako nepolepšitelného zavřeli do ingolstadtské pevnosti. Jeho pátý útěk byl konečně úspěšný. Dostal se do Švýcarska a do Ruska se vrátil až v roce 1917. Po říjnové revoluci se přidal na vítěznou stranu, tedy k bolševikům. Díky tomu se stal důstojníkem Rudé armády a rychle postupoval. Vděčil za to svým schopnostem, ale také krutosti.

"S životem Michaila Tuchačevského jsou spojeny drastické události z počátku dvacátých let, kdy se velmi krvavě vyrovnal s účastníky protibolševického povstání v Kronštadtu, kde byla ruská námořní základna. Později neváhal nasadit dělostřelectvo i bojové plyny proti civilnímu obyvatelstvu v Tambovské gubernii, které povstalo proti bolševické vládě. Vše krvavě potlačil. Vydával rozkazy typu střílet na ozbrojené zajatce, pak se to vztahovalo i na civilní obyvatelstvo. V poli to byl skutečně bezskrupulózní člověk," řekl o něm před deseti lety Karel Straka z Vojenského historického ústavu v pořadu České televize Historický magazín.

Během ruské občanské války byl Tuchačevskij zodpovědný za obranu Moskvy. Za rusko-polské války v roce 1919 až 1921 už stanul dokonce v čele Západního frontu Rudé armády, útočícího na Varšavu. „Dobytí Varšavy se mělo stát prvním cílem takzvané permanentní revoluce, jež měla přeměnit celou Evropu v komunistickou," napsal historik Jiří Fidler.

Plán ale skončil krachem, protože na nechráněný týl Rudé armády zaútočily jednotky polského maršála Piłsudského a většinu vojsk ruského Západního frontu rychle odřízly. Od této porážky se údajně začalo datovat Tuchačevského nepřátelství se Stalinem, protože se z ní obviňovali navzájem: Tuchačevskij vinil Stalina, že mu odebíral jednotky kvůli jeho vlastnímu útoku na Lvov, sám byl ale kritizován, že nakráčel Piłsudskému do pasti. Stalin byl v roce 1920 odvolán z funkce člena vojenské rady a začal Tuchačevského nenávidět.

Vrtěl Heydrich Stalinem, nebo naopak?

Brzy na to se do osudu pozdějšího ruského maršála začal promítat vývoj vzájemných německo-ruských vztahů. Oba státy se ocitly po světové válce v mezinárodní izolaci. "Jejich vztah, partnerství z rozumu vzniklo právě z této izolace. Jde o to, že Německo bylo prvním státem, které uznalo sovětské Rusko de iure, tím bylo Rusko prostřednictvím Německa vyvedeno z mezinárodní izolace," popisoval to Straka.

V roce 1922 byla v Rapallu podepsána smlouva o vzájemné vojenské, vojensko-technické a ekonomické spolupráci, která založila kooperaci, která trvala až do roku 1933, kdy se v Německu dostal k moci Hitler. Sovětská vláda se začala cítit ohrožena tezí z jeho programového dokumentu Mein Kampf o získání životního prostoru na východě. Rozhodla se proto přistoupit ke Společnosti národů a navázala zahraničně-politickou kooperaci s Francií. To vytvořilo podmínky pro vznik Východního paktu, který měl být kolektivně bezpečnostním orgánem ve východní Evropě, jehož součástí mělo být i Československo.

V roce 1935 byly podepsány spojenecké smlouvy mezi Francií a Sovětským svazem a následně i mezi Československem a Sovětským svazem. Československá smlouva měla zvláštní doložku: šlo o smlouvu o vzájemné pomoci, ale Sovětský svaz by poskytl oběti jen v případě, že by pomoc přišla i z Francie. V témže roce pozval Sovětský svaz na ukrajinské manévry zástupce Velké Británie, Francie a Spojených států. Nepozval však zástupce Hitlerovy "Třetí říše".

Tuchačevskij, který se v tomto roce stal sovětským maršálem, platil za jednoho z nejlepších vojenských odborníků na světě a prosazoval motorizaci Rudé armády, spojenou s masovou výrobou tanků a budováním silného letectva pro hromadné výsadky do týlu nepřítele. Zdůvodňoval to právě německou aktivitou. Stalin ani další členové politibyra a sovětské vlády však se sovětským maršálem nesouhlasili. Podle jejich tvrzení by Západ považoval masovou modernizaci Rudé armády za hrozbu a výzvu k vojenské konfrontaci. Svou roli však hrálo pravděpodobně i to, že se Stalin obával Tuchačevského sílícího vlivu.

Od téhož data se také datuje dodnes nepotvrzená legenda, že o dalším osudu sovětského maršála rozhodla dezinformace, podstrčená šéfem SD a SS-Obergruppenführerem Reinhardem Heydrichem české rozvědce, kterou Stalinovi předal osobně Edvard Beneš.

Základ legendy je pravdivý: Heydrich skutečně zaznamenal rozpory v sovětském velení a navrhl Hitlerovi a Himmlerovi možnost otevřít Německu cestu na východ tím, že odstraní vedoucí garnituru Rudé armády pomocí dezinformační kampaně. Otázkou ale je, kdo s kým vlastně manipuloval: První podnět k této akci totiž dodal Heydrichovi bývalý carský generál Skoblin, který žil v Paříži a sloužil jak Heydrichově SD, tak sovětské vojenské rozvědce. Právě on vyprávěl Heydrichovi o údajných Tuchačevského diktátorských ambicích, kterých by se dalo využít. Pro kterou stranu ale v tu chvíli Skoblin pracoval? Pro Heydricha? Nebo pro Stalina, jenž už byl rozhodnutý svého maršála odstranit, a potřeboval k tomu tuto záminku?

Ať tak či onak, Heydrich pozval v roce 1936 Tuchačevského u příležitosti jeho cesty do Francie a Británie také ke zdvořilostní schůzce v Berlíně. Sovětský armádní velitel přijal a udělal chybu, neboť od té chvíle se začalo o jeho kontaktech s Němci veřejně mluvit.

K další dezinformační akci pak Heydrich využil padělanou dokumentaci o spolupráci Tuchačevského s německou výzvědnou službou Abwehr Wilhelma Canarise.

Legenda o Benešovi a české rozvědce

A tady pokračuje legenda: Podle ní se Heydrich rozhodl dezinformační dokumenty "pustit na trh" tak, aby se k nim dostal vyzvědač zvaný "Zrádce X". Šlo o legendárního vyzvědače A-54 Paula Thümmela, který od roku 1932 budoval agenturní síť Abwehru na území Československa, ale současně nabídl své služby československé zpravodajské službě Františka Moravce. Vedle pravdivých informací však často předával i dezinformace, které Němci právě za tímto účelem vytvářeli. Věděli totiž, že je v československém prostoru někdo zrazuje, byť neznali jeho identitu.

Moravcova služba prý skutečně Heydrichovy dokumenty od Thümmela získala a předala je prezidentu Edvardu Benešovi, který je pak postoupil přímo do rukou Josifa Stalina. Legenda má však jednu trhlinu: Nepotvrzuje ji žádný věrohodný pramen.

"Tato interpretace stojí na velmi nespolehlivých pamětech vysokého představitele nacistické bezpečnostní služby Waltra Schellenberga, publikovaných koncem 50. let. Ten v nich vytváří konstrukci, že Heydrich prefabrikoval materiál, který svědčil o konspiraci Tuchačevského generality proti Stalinovi, konspirativní cestou jej předal Edvardu Benešovi, a přes něj se měl tento materiál dostat do Moskvy. Všechny tyto výklady a interpretace mají podstatnou vadu v tom, že chybí zřejmý a jasně dokumentovaný pramenný doklad, že se tak skutečně stalo," řekl v pořadu České televize Karel Straka.

"Jediné, co je pramenně doloženo, je, že od berlínského vyslance Vojtěcha Mastného dostal Beneš zprávy, že v Berlíně kolují jakési informace, že má dojít k brzkému pádu Stalinova režimu, postižen měl být i Molotov a Litvinov. Vlády nad zemí se pak měla ujmout skupina generálů, která sympatizovala s myšlenkou sblížení se s Německem, což ohrožovalo Československo. Z dokumentů, které byly u nás publikovány v roce 1989, ale vysvítá, že sovětský zplnomocněný zástupce v Praze Alexandrovskij se od Beneše dozvěděl, že takovými informacemi disponuje, až začátkem července 1937, kdy už byl Tuchačevskij mrtev," dodal Straka.

"Položil jsem tuto otázku už před lety těm, kteří nejlépe mohli odpovědět: důstojníkům našich předválečných zpravodajských složek. Zde jsou jejich autentické odpovědi. Emil Strankmüller: ´Vyloučeno. Sledovali jsme Německo pozorně. Věděli jsme i o jednáních sovětských generálů v Berlíně. Nepřikládali jsme tomu nebezpečný podtext. Vždyť jsme se Sověty proti nacistům spolupracovali. Přes naši zpravodajskou ústřednu ty dokumenty nešly... František Šlégr: ´Pracoval jsem před válkou ve zvláštní československo-sovětské ústředně s krycím názvem VONAPO 20. Měli jsme se Sověty četné kontakty. Přes nás to Heydrich nezkoušel,´" píše Roman Cílek. Podle něj se tak vyjádřili všichni jím oslovení zpravodajci.

Pro pořádek je však třeba dodat, že Cílek cituje i jedno odlišné svědectví, pocházející od generála ve výslužbě Oldřicha Tichého, v roce 1937 podplukovníka československé armády a vedoucího ofenzívního zpravodajství proti Německu.

Ten se v roce 1987 svěřil historikovi Jaroslavu Valentovi: „Pokud náš někdejší šéf plukovník František Moravec píše ve svým pamětech, že vůbec o ničem nevěděl, není to pravda. Tehdy mi Moravec osobně řekl v mé kanceláři, že byl spolu s plukovníkem Hájkem pozván na Hrad k prezidentovi, aby se vyjádřili k dokumentu, který Beneš dostal od vyslance Mastného, jenž jej osobně přivezl z Berlína; týkal se ten dokument zrady Tuchačevského a jeho spolupráce s Němci... Je logické a zřejmé, že by doktor Beneš nepředal Stalinovi zprávu, aniž by se dotázal vojenských znalců na jejich mínění."

Česká strana však nebyla jediná, k níž prosákly úmyslně šířené zvěsti o tajných jednáních mezi sovětskými generály a nacisty. Na "chystaný převrat v Moskvě, který má proběhnout pod velením sovětských a německých generálů", prý upozornil sovětského vyslance Vladimíra Potěmkina i francouzský ministr obrany Edouard Daladier, který se obával, že případní noví sovětští vůdcové uzavřou pakt s Německem proti Francii. Informaci přitom měl nejspíš rovněž od dvojitého rusko-německého agenta Skoblina.

Důsledky popravy

Ať tak či onak, Tuchačevskij byl dne 22. května 1937 zatčen a obviněn za spolupráci s trockisty a špionáže ve prospěch nacistického Německa. Po tajném vyšetřování byl v noci z 11. na 12. června společně s dalšími sedmi veliteli (Jona Jakir, Vitovt Putna, August Kork, Vitalij Primakov, Robert Eidmann, Boris Feldman a Jeronim Uborevič) zastřelen popravčí četou.

Poprava se stala ouverturou k ničivé vlně armádních čistek, jimž padlo za oběť obrovské množství životů mnoha kompetentních a schopných důstojníků Rudé armády. Podle oficiálních statistik si čistky od května 1937 do konce roku 1939 vyžádaly život tří z pěti maršálů SSSR, třinácti z patnácti velitelů armád, 56 z 60 velitelů armádních sborů a všech šestnácti komisařů armád. Více než 150 ze 180 velitelů divizí bylo popraveno nebo posláno do táborů gulagu. Popraveno, mučeno nebo v různých délkách vězněno a postiženo bylo téměř 50 tisíc generálů a důstojníků Rudé armády. Téměř celý Nejvyšší vojenský výbor Rudé armády byl vyhlazen. Ze 108 členů bylo 98 zatčeno a zastřeleno.

Rudá armáda se bez důstojnického sboru ocitla ve fázi naprostého rozkladu. Důsledky se projevily nejprve v Zimní válce pro Finsku, kde byla Rudá armáda de facto poražena podstatně slabším nepřítelem, a dále při německém napadení Sovětského svazu. V prvních měsících této operace, nazvané Operace Barbarossa, ztratila Rudá armáda téměř dva miliony vojáků.