Historie

Týden vysílala svobodné zprávy. Pak se z reportérky stala dělnice

26. říjen 2017 četba na 5 minut
Věra Šťovíčková

Věra Šťovíčková

Foto: Post Bellum

Ve spolupráci s neziskovou organizací Post Bellum přinášíme vzpomínky pamětníků komunistické zvůle. Dnešní příběh věnujeme příběhu Věry Šťovíčkové, která v srpnu 1968 týden vysílala svobodné zprávy. Pak šla k "lopatě".

FOTOGALERIE

Při pracovním pobytu v Africe Věra Šťovíčková při práci Setkání zahraniční redakce na chalupě Věry Šťovíčkové

Věra Šťovíčková po střední škole nastoupila na povinnou brigádu do Československého rozhlasu a u této práce zůstala jedenadvacet let. Pozorovala naději a velmi postupné uvolňování režimu v období šedesátých let. Protože v době okupace 1968 vysílala svobodné zprávy, čekal ji pád z populární reportérky do anonymity dělnického povolání. Přestože v mládí věřila komunismu, podepsala Chartu 77 a s totalitní ideologií se rozešla.

Narodila se roku 1930 v Praze. Na rodičích si vyvzdorovala, že půjde na gymnázium, ale pod podmínkou, že si na studium sama vydělá. Naučila se plynně rusky a francouzsky. Poválečná atmosféra „socialistického budovatelství“ ji tak jako mnoho mladých lidí přivedla do KSČ. Její soudružská angažovanost jí zajistila výhodu, když ji přijímali v padesátých letech do rozhlasu, který šířil komunistickou propagandu.

Věra pracovala v redakci tzv. mezinárodního života. V roce 1956 ji vyslali na stáž do Polska, kde si poprvé uvědomila, jakému režimu slouží. Jako zahraniční zpravodajka později působila v Africe. V roce 1968 se vrátila z Alžíru do Prahy, protože chtěla „být u toho“. Nadchla jí atmosféra tzv. Pražského jara, během kterého se po dlouhých letech začalo mluvit, psát a vysílat bez cenzury.

V noci z 20. na 21. srpna 1968 měla Věra Šťovíčková službu ve zpravodajství. Když Prahu a celou zemi začaly obsazovat okupační armády, stal se Československý rozhlas klíčovým médiem šířící nejaktuálnější zprávy. Od rána 21. srpna Pražané stavěli kolem budovy rozhlasu ve Vinohradské ulici barikády. Dorazilo šest sovětských tanků, které spustily palbu do protestujících.

Lidé na ulici před rozhlasem umírali, raněné ošetřovali i redaktoři přímo v budově rozhlasu. Prosovětští komunisté se pokusili prosadit do vysílání zprávu, která měla legalizovat vstup Varšavských armád do Československa. Redaktoři ve službě naopak odvysílali stanovisko ÚV KSČ odsuzující okupaci.

Tehdejší ředitel Ústřední správy spojů Karel Hoffmann vypnul vysílače, ale redaktoři dál vysílali svobodné zpravodajství díky tzv. rozhlasu po drátě, který byl zaveden ve většině domácností: „Když jsme zprávu o zradě SSSR odvysílali, začali do rádia proudit lidé.

Jednak posluchači, kteří si troufli, ale pak chodili i známí herci a různí funkcionáři režimu, aby zjistili, co se vlastně děje. Byli vyděšení a chtěli vědět víc,“ vzpomíná Věra Šťovíčková. Do rozhlasu už v ranních hodinách pronikli sovětští vojáci, kteří bloudili ve spletitých chodbách a dlouho nemohli najít, odkud se živě vysílá. Během dne obsadili téměř celou budovu.

Večer převzala vysílání tajná studia. Věra hlásila zprávy z bývalého kina Skaut ve Vodičkově ulici. Takto vysílala s kolegy téměř nepřetržitě šest dní. Až 27. srpna, po návratu čs. delegace z Moskvy a po odvysílání poraženeckého projevu Alexandra Dubčeka, se zklamaní rozhlasáci vrátili na Vinohrady.

Věra Šťovíčková v rozhlase skončila a vyloučili jí jako zrádkyni i z KSČ: „Nebyl to pro mě šok. Měla jsem pocit, že to jinak dopadnout nemohlo,“ říká. Těžko hledala jiné zaměstnání. Její známá tvář a hlas vadily, i když se ucházela o místo trafikantky. Nakonec ji vzali do Náprstkova muzea, kde uplatnila své africké zkušenosti. Do ředitele Ericha Herolda se zamilovala a později se vzali.

Z muzea ji po nějakém čase soudruzi stejně vyhodili. Pomohl jí Petr Pithart, který ji zajistil místo v Ústředních skladech: „Stala jsem se obchodníkem s kyselinou sírovou,“ směje se při vzpomínce Věra. Kromě toho překládala francouzskou a ruskou beletrii, byť ne pod svým jménem, vždy jí musel „pokrýt“ někdo z kolegů. Podepsala Chartu 77.

Do rozhlasu se nevrátila ani po listopadu 1989: „Řada mých kolegů se vrátila, a nebyli vítáni. Když se někdo vrátí, vždycky ohrožuje ty, kteří tam jsou,“ vysvětluje pro Paměť národa Věra Šťovíčková.

O autorovi projektu: Nezisková organizace Post Bellum od roku 2001 vyhledává a nahrává vzpomínky pamětníků klíčových momentů 20. století; jejím stěžejním pojektem je sbírka konkrétních osobností Paměť národa. 

Další příběhy bezpráví na dotyk.cz: Se vpomínkami obětí komunismu budeme přicházet vždy v úterý, čtvrtek a v sobotu. Příště přineseme příběh Karla Bočka, ředitele dolů, který v roce 1971 utekl na svobodný Západ.

Další příběhy bezpráví, tématické články a srovnávací infografiky nalezente v Deníku v příloze Kupředu levá, která vychází čtyři po sobě následující středy. Každý díl se věnuje jedné dekádě. První díl věnovaný 50. létům vyšel 4. října, 60. léta přišla na řadu 11. října, 70. léta ve středu 18. října, a konečně 80. léta ve středu 25. října.