Britský princ Charles, taktéž jeho synové Harry a William. Všichni tři mají za sebou službu v armádě. Harry se dokonce jako pilot bitevního vrtulníku v předních liniích účastnil války proti afghánskému Tálibánu.

Pro mužské členy britské královské rodiny je vojenský stejnokroj stejnou samozřejmostí jako královské insignie. Už od mládí se připravují na funkci vrchního velitele ozbrojených sil. Třeba princ Andrew, Charlesův bratr, se v roce 1982 osobně účastnil britsko--argentinské války o Falklandy. Jaký rozdíl oproti Česku, kde vrchní velitel má modrou knížku, ale neváhá z Pražského hradu řinčet zbraněmi – třeba vyzývat k válce s islámskou „anticivilizací" a hovořit o rozmáhající se české zbabělosti. Máme mu věřit, že ví, o čem mluví?

Byl by náš „panovník" Miloš Zeman po vzoru britské královny Alžběty ochoten poslat do ostré střelby i své děti a vnuky? Třeba na Golanské výšiny dobývané ze Sýrie fanatickými mudžahedíny, jak teď hlava státu prosazuje. A ruku na srdce, byli by ochotni poslat své potomky do válečné vřavy všichni, kteří dnes volají po tom, aby Evropa rázně zakročila proti Vladimiru Putinovi, onomu „novodobému Hitlerovi"?

Jen pravdivá a upřímná odpověď na tuto přímočarou otázku může debatu českých politiků a intelektuálů zbavit akademického balastu a ukázat v plné nahotě, jak jsme na tom se svým vlastenectvím. Co všechno a za jaké hodnoty jsme ochotni obětovat. Zatím to totiž vypadá, že jsme připraveni bojovat za svou vlast „do posledního Američana".

„Máme asi 1 milion ,hrdinů', kteří proti Putinovi nekompromisně bojují na fejsbůčku doma v teplíčku a 0 hrdinů, kteří odjeli na Ukrajinu bojovat za evropské hodnoty," reagoval v internetové diskusi, která se týkala právě ochoty Čechů postavit se východnímu agresorovi, jeden z účastníků. Absolutní většina ostatních diskutérů se vyslovila – v souladu s národní tradicí – proti vojenskému řešení i proti své osobní účasti. Mnozí dokonce vyjádřili ochotu pomoci spíše Putinovi než Ukrajincům.

Není pochyb, že mentální stav české společnosti, naše „národní odhodlanost", se odráží i ve stavu české armády.Po neustálých škrtech je vojsko na samé hranici životaschopnosti, sloužící jakžtakž jen potřebám zahraničních misí. Přiznává to i její velení. „Chci s veškerou zodpovědností říct, že armáda je dnes pod hranicí udržitelnosti. Pokud se s tím velice rychle něco neudělá, některé její schopnosti budou degradovat do té míry, že prostě zaniknou," připustil nedávno náčelník generálního štábu Petr Pavel.

Armáda úředníků, nikoliv vojáků?

Velmi příkře stav ozbrojených sil hodnotí Zdeněk Zbytek, přítel a našeptávač prezidenta Zemana. Někdejší plukovník generálního štábu, který se v dobách sametové revoluce „vyznamenal", když se coby velitel slánské tankové divize postavil na obranu „zákonnosti" v hroutícím se komunistickém režimu.

Spoluzakladatel Zemanovy Strany práv občanů tvrdí, že česká armáda je dnes už prakticky nebojeschopná. Je podle něj hlavně armádou úředníků, nikoliv vojáků. Zbytek poukazuje na to, že když odečteme civilní zaměstnance, má vojsko už jen asi 22 tisíc uniformovaných příslušníků, přičemž jen menší část je schopna zareagovat na ohrožení. „Tragédií je, že z těch 22 tisíc by v případě konfliktu bylo schopno ve vycvičených jednotkách – rotách, praporech – bojovat se zbraní v ruce maximálně šest tisíc vycvičených profesionálů," tvrdí.

Patrně z něj mluví i zášť vůči režimu, který jej vysvlékl z uniformy, ale čísla, která vysloužilý lampasák, nyní podnikající v Rusku, uvádí, nejsou daleko od pravdy. Uniformovaných vojáků je dnes 21 tisíc, z čehož i podle mnohých dalších zdrojů pouze asi 6500 je počet okamžitě nasaditelných. Co s tím? Jak zachovat důvěru ve vlastní vojsko? Lidovecký poslanec Ivan Gabal, který předsedá parlamentnímu podvýboru pro obrannou a bezpečnostní politiku, také připouští, že armáda je personálně i tabulkově poddimenzovaná a podfinancovaná, lidé na exponovaných pozicích přetížení.

„Pan Zbytek má ale v hlavě útočnou 200 tisícovou armádu sovětského typu, kde nezáleží na výcviku, na lidech ani schopnostech, ale na množství. Navíc to byla armáda, která nesloužila této zemi, ale sovětskému impériu, a pro sovětskou strategii představovala nárazníkovou masu," vymezuje se Gabal vůči veteránovi studené války. Z vlastních zkušeností na československé vojsko vzpomíná jako na „morálně degenerovaný spolek", který se současným pojetím moderní armády, postavené na špičkových technologiích, nemá nic společného.

Přidává se i Gabalův sociálnědemokratický kolega z parlamentního podvýboru Antonín Seďa. „Nemohu souhlasit s názorem, že početní stavy české armády neumožňují obranu země. Ani v době Varšavské smlouvy přece nikdo nepočítal, že bychom případný konflikt zvládli sami. Proto jsme nyní v NATO a v EU," podotýká. Přesto i samo ministerstvo obrany plánuje, že příští rok nabere 1500 nových vojáků.

Závazky jako cár papíru

Je patrné, že v době mnohaletého evropského míru a procesu sjednocování si všichni navykli armádu využívat jako porcelánové prasátko, z kterého lze bez potíží vybrat peníze, kdykoliv se nedostávají někde jinde.

Není to – bohužel či bohudík – jen problém Česka, ale většiny zemí starého kontinentu, které se naučily žít v pohodlném a bezstarostném blahobytu, aniž by myslely na zadní kolečka. Léta se spoléhaly na to, že vše podstatné dokážou zvládnout Spojené státy, onen pověstný světový četník se svou stále jednoznačně nejsilnější armádou. Ta i přes veškeré Obamovy škrty nadále polyká asi 37 % veškerých světových výdajů na zbrojení.

Summit NATO, jenž se v minulých dnech konal ve Walesu, ale členským zemím připomněl, že není dále možné, aby byly „černými pasažéry" systému kolektivní bezpečnosti. Že stále platí staré závazky, podle nichž by měl každý členský stát na svou obranu vydat minimálně 2 % HDP. A právě Česko je názornou ukázkou, jak se takovéto sliby mohou stát cárem papíru.

Závazek byl v tuzemsku dodržován hlavně před vstupem do NATO (v roce 1999) a krátce poté. Naposledy v roce 2005. I v absolutních číslech rozpočet české armády v posledních letech stále klesal. Ačkoliv se před deseti lety už blížil k hranici 60 miliard ročně, letos je ve výši 42 miliard. Dnes se rozpočet ministerstva obrany drží jen těsně nad jedním procentem HDP. Nejsme v tomto směru ještě nejhorší v Evropě, ale patříme do skupiny černých ovcí (viz Peníze v české armádě).

Je to obdobné jako s dodržováním takzvaných maastrichtských kritérií ve věci zdraví veřejných financí pro země usilující o vstup do eurozóny: dodržují se vesměs jen před vstupem, po vstupu už na ně většina států „zapomíná". Z evropských členů NATO plní požadavek na objem obranných výdajů jen Velká Británie a Estonsko, přibližuje se k němu Francie, Polsko a Turecko. Ostatní se vezou.

Nové závody ve zbrojení

Toto celoevropské snižování obranných rozpočtů se dělo a děje za situace, kdy jiné země, usilující o návrat na světové výsluní, nelenily a nápadně rychle začaly zbrojit.Týká se to vedle Číny právě Ruska, které s tím začalo po válce v Gruzii v roce 2008.

Putinův režim dnes podle některých údajů na svou obranu dává z HDP už větší podíl než Spojené státy (Světová banka uvádí u Rusů 4,2 %, kdežto u USA jen 3,8 %). Putin neváhal zvýšit armádní rozpočet i na úkor sociálních výdajů. Můžeme se sice uklidňovat, že v absolutních číslech jsou Rusové na osmině amerických výdajů a Číňané na pětině, trendy ale hovoří v neprospěch Západu. Podle Stockholmského ústavu pro výzkum mezinárodního míru (SOPRI) Číňané od roku 2004 zvýšili zbrojní výdaje o 170 procent, Rusové o 108. Tedy v té samé době, kdy české armádní výdaje relativně i absolutně klesaly.

Číňané i Rusové také vyhlásili ambiciózní projekty modernizace svých armád. V Rusku teď Vladimir Putin oznámil, že tento projekt bude osobně řídit. Rusové chtějí do roku 2020 svou armádu ze dvou třetin přezbrojit, a to za více než 700 miliard dolarů.

Samozřejmě to záleží i na tom, jak se bude dařit ruské ekonomice. A jak mnozí odborníci v této souvislosti připomínají, záleli jaké bude mít země zisky z exportu ropy a zemního plynu, což je pro Rusko naprosto klíčový zdroj příjmů, zabezpečující polovinu rozpočtu.

Platí tak jednoduchá rovnice: čím úspěšnější bude Rusko v prodeji fosilních paliv, tím kvalitnější bude jeho armáda. To jen pro připomenutí všem, kteří tuto souvislost nechápou, nevidí či nechtějí vidět.

Vrabec v hrsti

Vláda Bohuslava Sobotky se zatím dokázala dohodnout pouze na tom, že zbrojní výdaje se do roku 2020 zvýší na 1,4 % HDP. O nevelké odhodlanosti současného kabinetu změnit negativní trend ale svědčí to, že pro rok příští se má rozpočet ministerstva obrany zvednout jen o 1,5 miliardy korun (ze současných 42 miliard na 43,5). Jak a do kdy se chce kabinet tímto želvím tempem dostat na požadovaná 2 % HDP, nikdo netuší. Priority kabinet nadále spatřuje někde úplně jinde.

Předseda podvýboru pro obrannou a bezpečnostní politiku Ivan Gabal vidí 1,4 % jako asi maximum možného, jako pomyslného vrabce v hrsti, na kterém by asi bylo možné se nyní v koalici dohodnout. Sám by uvítal, kdyby v takto zásadních věcech existoval konsenzus všech parlamentních stran.

„V agendě obrany a zejména v dnešní situaci by to bylo více než potřebné, jakkoliv vnímám, jak se KSČM dostává neodvratně svou pozicí na orbit Kremlu a vzdaluje se potřebám naší bezpečnosti a našeho národního zájmu," podotýká poslanec. Existuje samozřejmě i otázka, jak uhlídat, aby armáda se zvýšeným rozpočtem naložila skutečně účelně a hospodárně, aby se nestala novým rejdištěm politických hochštaplerů a lobbistů.

Faktem totiž je, že právě v dobách, kdy se armádní rozpočet zvyšoval k šedesáti miliardám korun (po roce 2005), objevily se všechny dodnes tolik známé kauzy s předraženými nákupy vojenské techniky – obrněné transportéry Pandur, nákladní vozy Tatra a Iveco, letouny Casa či minomety.Svědčí to o tom, že nějaké ukvapené vyzbrojování armády, pokud neexistuje důsledná veřejná kontrola, může nahrát hlavně obchodníkům se zbraněmi, nikoliv národní bezpečnosti.

Armáda přitom již dnes plánuje další investice do nové techniky. „Ať už se jedná o bojová vozidla pěchoty, letištní radary, výzbroj protivzdušné obrany, nebo nové víceúčelové vrtulníky. Vše je ale závislé na dostupných finančních prostředcích," sdělilo týdeníku Dotyk o svých dalších investičních záměrech ministerstvo obrany řízené Martinem Stropnickým z hnutí ANO.

Nejsou lidi

Veškerou nakoupenou techniku ovšem bude muset někdo obsluhovat. Kolik se v Česku najde skutečných odvážlivců, nikoliv jen verbálních, kteří jsou pro obranu svobody, demokracie a lidských práv ochotni nasadit i svůj vlastní život?V souvislosti s děním na Ukrajině vznikla v Česku řada petic, v žádné z nich se o ničem takovém nemluví. A to je možná zásadní věc.

Poslanec Antonín Seďa připomíná, že armáda má dnes o 5500 vojáků méně, než kolik předpokládala reforma z roku 2003. Taktéž má podle něj špatnou věkovou a hodnostní strukturu. „Nelze všechno svalovat pouze na snížení financí," poznamenává poslanec a přiklání se k těm, kteří mají jisté pochybnosti o její bojeschopnosti.

Všechny ty, kteří to myslí s obranou západních hodnot skutečně vážně, zve armáda do svých řad. Nikoliv mezi profesionální vojáky, ale do aktivních záloh. Zatím totiž čítají pouhých 1200 lidí. „Chceme zvýšit jejich atraktivitu, ať už rozšířením možného využití, ale především finanční motivací. A to jak pro samotné členy těchto záloh, tak pro jejich zaměstnavatele. Těm budou poskytovány kompenzace po dobu, kdy je zaměstnanec například na povinném cvičení," uvádí mluvčí ministerstva obrany Petr Medek.

Velký zájem má armáda především o vysokoškoláky, chce si z nich vybrat některé profese, kterých má nedostatek. Je otázkou, nakolik bude tato nabídka pro českou veřejnost atraktivní. Teprve až se počet dobrovolných záložáků začne zvyšovat, bude to neklamným znamením, že se v české společnosti začíná něco měnit. Do té doby jsou všechny protiputinovské a rádobyvlastenecké proklamace jen kavárenským žvaněním.

Technika to nezařídila

Podobně jako dnes spoléhaly demokratické státy Evropy prioritně na sofistikované obranné systémy už v době před druhou světovou válkou. Měly ulehčit práci polním jednotkám a eliminovat hrůzné ztráty, známé z bitev 1. světové války. Jenže když došlo v letech 1938 až 1940 k nejhoršímu, západní demokracie trpce zjistily, že bez osobního nasazení a ztrát, jen za pomoci betonu a technologií, se nad bojechtivým Hitlerem vyhrát nedá.

Francie zahleděná do svého vítězství v první světové válce vsadila na nákladné budování tzv. Maginotovy linie neboli obranného systému betonových pevností. Vedla po francouzské hranici. Některé ze stovek betonových monster stály dokonce v Alpách v nadmořské výšce přes 2000 metrů nebo na Korsice.

Přesto nacistické Německo Francii v červnu 1940 v bleskové jednoměsíční válce rychle porazilo. Důvod? Přílišná důvěra Francouzů v nedobytnost Maginotovy linie a podcenění role polních jednotek. Němci snadno pronikli nejslaběji chráněným úsekem francouzských hranic s Belgií u pohoří Vogézy. Pevnosti sice nebyly až do kapitulace Paříže dobyty, ale to na francouzské porážce nic nezměnilo. Navíc Maginotova linie už v září 1939 de facto zabránila francouzským vojákům opustit důmyslné opevnění a zaútočit proti Německu, čímž se jedině dalo účinně pomoci Polsku napadenému nacisty.

Podobně neochránil pevnostní systém ani Československo. To začalo s nákladnou výstavbou pohraničních bunkrů teprve v roce 1935 a zdaleka se je nepovedlo včas a v celé délce hranic dokončit. Za vzletnými řečmi o spolehlivém a nedobytném systému obrany republiky byla spíše snaha politiků a stavebních a zbrojařských firem ustát hospodářskou krizi.

Z podobně byznysových důvodů se třeba i plzeňská Škodovka ještě ve chvíli ohrožení hádala s ČKD o zbrojní zakázky na výrobu tanků pro armádu.

Propagandisticky velebený systém obrany nakonec nehrál při pomnichovském rozpadu republiky žádnou roli. Ukázalo se, že klíčoví českoslovenští politici ve skutečnosti neměli vůli bojovat.