Německý prezident Joachim Gauck proslul zejména svým bojem za lidská práva.Autor: Profimedia
Magazín Dotyk přináší úryvek z knižních vzpomínek Joachima Gaucka, muže, který prožil dětství na baltském pobřeží, později studoval teologii v Rostocku a stal se evangelickým pastorem v Meklenbursku. V době, kdy byla zeď postavena (13. srpna 1961), mu bylo 21 let. „Západ zmizel za železnou oponou. Zasáhlo to milence, snoubence, manžele, děti a rodiče, bratry a sestry. Mnoho lidí přišlo o existenci," píše mimo jiné.
Gauck ale nejdříve připomíná, co vlastně stavbě zdi předcházelo:
Útěky jako masový jev
... Přišlo mi dokonce normální, když na Západ odcházeli spolužáci ze třídy. Z Goethovy střední školy, kam jsem chodil, to nebylo daleko na rostocké hlavní nádraží, z oken jsme viděli vlaky stojící na nástupištích.
Jednoho dne můj kamarád Helge Richter, který byl ještě hubatější než já a jenž pocházel z lékařské rodiny, jíž se nedařilo vůbec špatně, prohlásil, že už toho má dost a že už ani nebude psát učitelem ohlášenou práci z latiny. Jak řekl, tak udělal. Simuloval jsem při vyučování náhlou nevolnost a požádal jsem, aby mě přítel Christian Gätjen doprovodil na čerstvý vzduch.
Helgeho jsme našli na nástupišti. Bez kufru, bez zavazadla, ani rodičům nic neřekl. Nastoupil do vlaku, zatímco my jsme se vrátili do školy, abychom napsali písemku. O týden později přišla pohlednice: „Ahoj, kluci, v pořádku jsem dorazil, byl jsem v kině na Elvisu Presleym: Rytmus za mřízemi." Co mělo být na takové změně tragického?
Helgeho jsme našli na nástupišti. Bez kufru, bez zavazadla, ani rodičům nic neřekl.
„Opuštění republiky" bylo před rokem 1961 masovým jevem. Z některých maturitních tříd odešla koncem padesátých let většina žáků, u mnohých se dalo takové rozhodnutí očekávat. Například na studium práv byli přijímáni jen přesvědčení komunisté. Když chtěl někdo být lékárníkem nebo lékařem, ale sám pocházel z rodiny lékárníka nebo lékaře, neměl šanci, že ho doporučí na univerzitu. Přednostně byly přijímány děti z dělnických rodin – do této kategorie ovšem spadaly i děti funkcionářů.
Když měl někdo například otce generála Lidové armády, byl pokládán za dělnické dítě, stejně jako syn či dcera funkcionáře SED (vládnoucí komunistická strana v NDR – pozn. red.). Když se ale otec vypracoval ze zámečníka na inženýra, pak už byl jeho potomek pokládán za dítě inteligenta.
Zeď jako triumf
Můj spolužák Frank Segelitz byl synem soukromého podnikatele, protože jeho otec měl lékárnu. Školu absolvoval Frank bez problémů, v neposlední řadě i proto, že vstoupil do FDJ (mládežnická organizace v NDR, obdoba naší SSM – pozn. red.), přestože byl orientován spíše prozápadně. Pokud však šlo o další budoucnost, žádnou šanci na slušnou profesi neměl. A tak odešel a stal se právníkem. Zazlívat mu to nikdo nemohl.
Druzí, a těch byla většina, byli zděšení, polekaní a rozhořčení arogancí představitelů režimu.
Pozornost ovšem vzbudil odchod našeho třídního učitele, protože byl členem SED. Jeho členství ve straně ale bylo očividně jen krycím manévrem. Po útěku ho odhalili jako „hlavu kontrarevolučního organizace" mezi učiteli a z tohoto pohledu propírali v médiích. Naše Goethova střední škola byla sloučena s Velkou městskou školou a do vedení této větší vzdělávací instituce byl dosazen pedagog věrný linii SED. Následovalo zostření pedagogicko-ideologické indoktrinace, ale to už jsme naštěstí nezažili.
Postavení zdi jedni oslavovali jako triumf: masový útěk se zastavil. NDR už nebude dál krvácet, ale konečně dostane šanci ukázat výhody vlastního společenského systému bez neustálého „přetahování" lidí. Druzí, a těch byla většina, byli zděšení, polekaní a rozhořčení arogancí představitelů režimu, který ze dne na den udělal z obyvatel celého státu nevolníky.
Zbytky Berlínské zdi jsou dnes vyhledávanou turistickou atrakcí.Autor: Profimedia
Život uvnitř hradeb
Vedení strany roztrhalo rodiny, zrušilo svobodu cestování a znemožnilo jakoukoli výměnu, a navíc byli komunisté tak málo taktičtí, že zeď prohlásili za „antifašistický ochranný val". Přitom bylo každému jasné, že NDR se nepotřebuje, jak tvrdila propaganda, bránit proti imperialistické agresi, ale že chce stát vytvořený z milosti strany zachránit před vykrvácením.
Západ zmizel za železnou oponou. Zasáhlo to milence, snoubence, manžele, děti a rodiče, bratry a sestry. Mnoho lidí přišlo o existenci. Berlínští „pendleři", kteří pracovali na Západě a bydleli na Východě, jako nespolehlivé živly napříště nemohli pracovat na Východě v klíčových pozicích ani ve významných podnicích. Učitele, kteří učili na západních školách, na Východě postihl doživotní zákaz výkonu povolání. Studenty, kteří studovali v Západním Berlíně, poslali do výroby. Žáci, kteří chodili na Západě do školy, nesměli pokračovat ve vzdělávání a museli jít do učení.
Náš stát se pro roce 1961 podobal hradu, jehož pán si osoboval právo rozhodovat o příchodech, odchodech a celém životě uvnitř hradeb. Jestliže jsme dosud ideologický tlak a represe v NDR snášeli relativně snadno, protože jsme občas mohli vyjet „na druhou stranu" nebo přijímat návštěvy ze Západu, nyní, po postavení zdi, nám byla tato kompenzace upřena.
Náš stát se pro roce 1961 podobal hradu, jehož pán si osoboval právo rozhodovat o příchodech, odchodech a celém životě uvnitř hradeb.
Už jsme nemohli „vypadnout" na celé dny či dokonce týdny. Svoboda cestování zajišťovala ve školách, na univerzitách, mezi přáteli i v podnicích docela jinou atmosféru a byla významným námětem soukromých rozhovorů, díky ní se dokonce vytvořil podivuhodný paralelní svět v našem každodenním životě. To všechno si lidé narození v NDR po roce 1961 vůbec nedovedli představit.
Po 13. srpnu 1961 se úniková cesta přes Berlín uzavřela, už jsme nemohli být tady a současně tam. Už jsme nemohli jet ani na pohřeb, když někdo umřel. Už jsme se nesetkávali. Hovory z nečetných soukromých telefonních linek jsme museli hlásit na ústředně, pak jsme půl dne čekali na spojení, které se pak často ani neuskutečnilo.
Reálné i vytoužené západní Německo
Postavení zdi se často označuje za skutečné datum vzniku NDR. Od 13. srpna jsme patřili do NDR – navždy a napořád. Postoje a mentalitu lidí v zemi opravdu výrazně poznamenalo nikoliv založení NDR 7. října 1949, ale stavba zdi 13. srpna 1961: z objektivní bezmoci vůči všemocnému státnímu aparátu se nyní stala i bezmoc subjektivní. A protože byli lidé připraveni o institucionální možnosti podílet se na moci, ztratili postupně i schopnost jednat na vlastní odpovědnost.
Komu se podařilo dostat se přes hranice po srpnu 1961, ten byl uprchlíkem v tom smyslu, jak to chápal Uwe Johnson. Zemi bylo možno opustit jen za cenu podstoupení velkého nebezpečí. V Berlíně skákali lidé do západních ulic z vyšších poschodí východních domů, proráželi zátarasy nákladními auty, plavali přes Teltowský kanál, přes Havolu, Sprévu a Humboldtův přístav, u nás na severu se vydávali na Baltské moře, nebo se o to alespoň pokoušeli. Jeden strojvůdce projel přes zátaras i s osobním vlakem, jiní překročili hranice s padělanými zahraničními doklady.
Postoje a mentalitu lidí v zemi opravdu výrazně poznamenalo nikoliv založení NDR 7. října 1949, ale stavba zdi 13. srpna 1961.
Do konce roku 1961 zaplatili tři lidé za pokus o útěk životem, více než tři tisíce jich byly po nezdařeném útěku zatčeny. Počet politických vězňů se ve druhé polovině roku 1961 zpateronásobil na 7200.
Fenomén Západu nyní zaujal v našich myslích nové, a to dvojaké postavení. Jedna polovina Západu byla pro nás tam, kam jsme už nemohli, druhá polovina byla v těch, kteří ho poznali a dokázali ho ocenit. Cítili jsme se tam doma, přestože jsme tam přijížděli jen na návštěvu.
Od této chvíle existovaly dva druhy západního Německa: to reálné, které se nyní den po dni vyvíjelo nám neznámým směrem, a to vytoužené, jež žilo v nitru každého východního Němce, který se s ním nechtěl rozloučit...
Převzato z knihy vzpomínek Joachima Gaucka „Zima v létě – jaro na podzim", v českém překladu vydalo nakladatelství Ikar, mezititulky magazín Dotyk.