Zdroj: ČTK
Udržet SSSR, ale riskovat jadernou apokalypsu? Gorbačov měl před 26 lety jasno
Sovětský svaz se trhal na kusy. S koncem roku 1991 mu odpadaly paže (Ukrajina s Běloruskem), podbřišek (střední Asie v čele s Kazachstánem) i Pobaltí, jakési slepé střevo, k němuž Sověti přišli dohodou s Hitlerem v předvečer druhé světové války. Světová veřejnost byla na trní, prezident SSSR Michail Gorbačov trpěl v defenzívě, na výsluní se dral Boris Jelcin.
Pohledem nazpět byl osud SSSR i Michaila Gorbačova zpečetěn již s 19. srpnem 1991, kdy se proti progresivnímu prezidentovi spikli straničtí konzervativci v čele s šéfem KGB Vladimirem Krjučkovem. Po tři dny hrozilo, že jaderný arzenál SSSR převezme skupina nevyzpytatelných dogmatiků, kteří ale narazili na desítky tisíc demonstrujících Moskvanů. Ti se ovšem nebili za Gorbačova internovaného v Kremlu, nýbrž za Borise Jelcina, prezidenta Ruské federace.
Po srpnovém puči, který někteří konzervativci odnesli vězením, jiní spáchali sebevraždu, panovala v Kremlu podivná atmosféra – Sovětský svaz stále existoval, ale spíše na papíře. Reálnou moc k sobě stahoval Boris Jelcin, který již v roce 1990 vystoupil z Komunistické strany Sovětského svazu a jenž se nebránil odštěpným tendencím několika svazových republik v čele s třemi pobaltskými.
Ty povstaly již 23. srpna 1989, kdy více jak dva miliony občanů vytvořily při 50. výročí sovětsko-německého paktu Ribbentrop-Molotov lidský řetěz spojující hlavní města Tallinn, Rigu a Vilnius. Svobodu ale pobaltské státy získaly až s rozpadem SSSR, k němuž došlo 26. prosince 1991, po turbulentních událostech spojených s Bělověžskými dohodami.
Bělověžská rezidence Viskuli leží na západě Běloruska a v prosincových dnech 1991 zprvu nic nenasvědčovalo tomu, že se tam budou psát dějiny. Usedli tu ke stolu prezidenti Ruska Jelcin, Ukrajiny Leonid Kravčuk a hlava Běloruska Stanislav Šuškevič. Původně se mělo jednat o trablech běloruské ekonomiky, na stole neležela žádná závažnější agenda. Až pod tlakem Jelcina, nepokrytě bažícího po moci, se jednání stočila k demontáži mocnosti, která se zrodila 30. prosince 1922 po vysilující občanské válce mezi bolševiky a bělogvardějci.
8. prosince 1991 vychrlila Bělověž šokující usnesení o zcela novém státním celku, v němž již chybělo celé Pobaltí. Jelcin a spol. jej nazvali Společenství nezávislých států (SNS).
Michail Gorbačov věděl, že je zle. Že dvojvládí SNS a SSSR může vést ke katastrofě. „Byli jsme na cestě k občanské válce a tomu jsem chtěl zabránit,“ vzpomínal později v rozhovoru pro stanici BBC. „Tak rozdělená společnost jakou byla naše a navíc přetékající obrovským arzenálem a jadernými zbraněmi by vedla k velkému množství mrtvých a totální destrukci země. Nemohl jsem to dopustit jen proto, abych zůstal u moci,“ uvedl. Poslední kapkou pro Gorbačova byly události z kazašské Alma-Aty.
21. prosince podepsali v Alma-Atě nejvyšší představitelé jedenácti svazových republik protokol k Bělověžské dohodě a dokument potvrdil zánik SSSR. Avšak Michail Gorbačov se o podpisu dozvěděl až díky prezidentu Georgi Bushovi, načež ponížený první muž SSSRváhal jen čtyři dny.
25. prosince Gorbačov oznámil rezignaci. Den na to se definitvně uzavřel pokus o „novou, sociálně spravedlivou a humánní společnost“. Nad Kremlem 26. prosince 1991 zavlála vlajka Ruské federace, která se stala nástupnickým státem Sovětského svazu.
