Psal se rok 1888, byl červenec. Před domem na pražském Rašínově náměstí zastavil jednoho z nájemníků, klasika české literatury Jaroslava Vrchlického, neznámý, asi čtyřiadvacetiletý muž.

„Oslovil básníka,“ čteme v Lidových novinách z roku 1943, „rděl se a koktal tak nesrozumitelně, že ho Jaroslav Vrchlický pozval domů, aby ho v klidu vyslechl.“

Autor článku víceméně opakuje, co už dlouho před ním napsal Rudolf Jaroslav Kronbauer. Svou verzi zařadil tento skvělý publicista v roce 1904 do knížky Záhadné příběhy a vzpomínky, ale i on měl případ takříkajíc „z druhé ruky“. Objasnili mu ho na pražském policejním ředitelství, kam čas od času docházel na kus řeči – zvyk z doby, kdy zde jako soudničkář sháněl materiál pro černou kroniku.

Novinář Rudolf Jaroslav Kronbauer

Poprvé se ovšem Kronbauer o aféře dozvěděl přímo od jejího hlavního aktéra. „Kapitolku o překladu Vrchlického (Faust) slyšel jsem vypravovat od Mistra v oněch milých chvílích, kdy po schůzích Máje jsme nějakou chvilku sedávali při černých hodinkách. Zaznamenal jsem ji, a když nastávalo Mistrovo jubileum, doplnil jsem ji a uveřejnil.“

Mám písmo velice čitelné

Kronbauer věda, že musí mít informace potvrzené minimálně ze dvou zdrojů, šel si údaje ověřit do kanceláře legendárního dvorního rady Václava Oliče.

„Faust… Faust…“ vybavoval si vrchní komisař vcelku zanedbatelnou epizodku z minula. „Počkejte… ano… ano… vzpomínám si… je tomu už hromádka let, co byl pan Jaroslav Vrchlický u mne.“

A pak se rozpovídal. Básník si prý tehdy v onom letním dni v bytě na Rašínově náměstí myslel, že po něm chce neznámý peníze, a tak sáhl do kapsy. Jenže chyba lávky.

„Prosím… já přicházím požádat o nějakou práci,“ zarazil ho mladík. „Byl jsem písařem u advokáta, ale byl jsem propuštěn, poněvadž moje místo dostal někdo jiný. Je to člověk z příbuzenstva šéfova, a proto jsem mu musil ustoupiti. Nemohu se nikde uchytiti, a proto jsem vás přišel prosit o nějaké opisování. Mám písmo velice čitelné a přičiním se všemožně, abych svěřenou práci vykonal k naprosté spokojenosti.“

Kronbauer nabízí i zběžnou podobiznu podivného muže. „Byl chudobně, ale čistě oblečen a obličej jeho byl velice sympatický. Na Mistra udělalo dobrý dojem i to, že se zdráhal přijmout almužnu.“

Básník Jaroslav Vrchlický (portrét Jana Vilímka)

Krátce řečeno, Vrchlický souhlasil, že cizinci pomůže. Přemýšlel, co by mu tak mohl dát k opsání, nemohl však na nic přijít – všechno, na čem právě dělal, bylo připravené, kopie vyhotovené. Nakonec sáhl po čerstvém překladu prvního dílu veršované tragédie Johanna Wolfganga von Goetha. Faust byl jeho nejnovějším překladatelským majstrštykem.

Za svůj plodný umělecký život převedl do češtiny zásadní díla z osmnácti jazyků, především z francouzštiny. K tvůrcům, s jejichž sbírkami, hrami a prózou seznámil další generaci českých čtenářů, patřili Victor Hugo, Charles Baudelaire, Arthur Rimbaud, Dante Alighieri, Francesco Petrarca, George Gordon Byron, Edgar Allan Poe a zejména Edmond Rostand, jehož Cyrana z Bergeracu přebásnil takřka nedostižně.

Faust, to ale přece jen byla jiná káva. Olbřímí dramatický kus, samotným Goethem přepisovaný až do jeho smrti. Vrchlický dokončil polovinu a chystal se utkat s druhým dílem, jemuž se Goethe věnoval v posledních letech života.

Johann Wolfgang von Goethe

Překladatel si svázaný rukopis právě přinesl od knihaře. Jiný exemplář neměl. Přesto neváhal a fascikl „tlustý jako bible“ návštěvníkovi podal.

„Víte co, pane, opište mně tuhle Fausta. Nikterak to nespěchá… Dosud jsem jej nemohl u žádného nakladatele udati… Je toho hezká hromada a nějaký čas s tím budete mít co dělat.“

Načež dal neznámému zálohu. Ten uctivě poděkoval a odporoučel se i s papíry neznámo kam. Roztržitému poetovi ani nevadilo, že se mu žadatel o práci nepředstavil.

Co se však nestalo. O rok později měl Vrchlický přeložený i druhý díl a nakladatel Bohuslav Šimáček se nabídl, že by hru vydal knižně. Až do té chvíle se autor chybějícím rukopisem nijak nestresoval, teď to s ním ale pořádně zacloumalo. Uvědomil si, že nemá jediné vodítko. Vůbec netušil, kde by měl výtečníka hledat.

Na moment se zaobíral myšlenkou, že by ho zkusil najít pomocí novinových inzerátů. Jenže pak si řekl, že než utrácet čas a peníze marným sháněním někoho, kdo by se za normálních okolností jistě dávno ozval, bude jednodušší pustit se do překladu první části znovu.

To, co vypadá jako šílená námaha, nebylo pro jednoho z nejpilnějších českých umělců zase tak nemožné. Začal tedy opět od první stránky, a opravdu by v té sisyfovské fušce pokračoval, kdyby ho přátelé Alois Jirásek, Josef Thomayer a Zikmund Winter nepřesvědčili, že existuje ještě jedna cesta.

Faust a Mefisto (autor Tony Johannot)

„Víš co,“ poradili mu, „navštiv policejního komisaře Oliče, vypověz mu všechno a možná, že ti rukopis opatří.“

Vrchlický (vlastním jménem Emil Jakub Frida) za Václavem Oličem, povýšeným o pár let dříve za svůj výkon ve vykonstruované kauze hnutí Omladina na pozici c. k. vládního rady, skutečně zašel.

Ale jak se dozvídáme z článku v Lidových novinách, „litoval, neboť otázky komisařovy ho přiváděly do rozpaků, odhalovaly mu vlastní roztržitost, musil si vzpomínat, jak neznámý vypadal, byl-li tlustý, či hubený, malý, či velký, a vzpomínal jen velmi těžce.“

Když výslech skončil, vrchní komisař, který si dělal pečlivé poznámky, prohlásil, že se pokusí případ vyřešit. „Sám doposud nevím, jak to vezmeme do rukou,“ přiznal, „ale buďte jist, že se do toho pustíme s docela mimořádným zaujetím.“ Vrchlický mu zřejmě příliš nevěřil, a tak jen hlesl: „Nebude-li to za měsíc, nebudu čekat a dám se do práce.“

Netrvalo to však prý ani 24 hodin (Kronbauer mluví o několika dnech) a na dveře básníkovy pracovny někdo zaklepal. V rukou ten člověk držel balík a podával ho Mistrovi. „Pan komisař se dává poroučet a posílá toho Fausta,“ zahlaholil a zmizel.

Zapomětlivý literát nevěřil svým očím. Okolnosti objevení zcizeného překladu mu byly odhaleny až později, v první chvíli psal přátelům: „Jak jej našli – ví sám bůh.“

Nuselská razie

R. J. Kronbauer ve své knížce doplňuje zajímavé detaily. „Policejní komisař svolal okamžitě celou armádu detektivů, jako by se jednalo o vypátrání strůjce nějaké vraždy,“ líčí v Záhadných příbězích a vzpomínkách.

Tajní policisté se divili, když jim sdělil, že hledaným předmětem je – kniha veršů. „Dlouho s ním konferovali, jakým způsobem vlastně nutno v té zamotané věci postupovati, a rozeslali konfidenty do všech končin města a předměstí, a pátrali v první řadě v místnostech, kde se zpravidla lidé bez zaměstnání zdržují.“

Neúnavné vyptávání přineslo své plody. Detektivové zjistili, že „v kterési populární hospůdce vinohradské chlubil se před delším časem nějaký mladý muž, že mluvil s Jaroslavem Vrchlickým, že byl u něho v bytě a že s ním Mistr jednal velice laskavě a přátelsky. Do hospůdky docházívají také studenti, a tu kdosi poznamenal, že by Mistr s takovým ledajakým člověkem ani nemluvil. Neznámý prý ale dokázal, že mluví pravdu, ukazoval rukopis a všichni přítomní prý si manuskript dlouho a důkladně prohlíželi.“

Vrchlického Faust - verze pro loutkové divadlo

Nebylo tak těžké doptat se na mladíkovo jméno a na základě toho určit, kde má hlášen trvalý pobyt. Jeho chudičký kamrlík v Praze-Nuslích našla policie prázdný – hledaná osoba pobývala již delší čas na venkově.

Detektivové si pro podezřelého dojeli, strčili ho do kočáru a uháněli s ním zpět ku Praze. V Nuslích jim ukázal, kde schovává Vrchlického překlad první části Fausta. Měl ho v příručním kufříku a – světe, div se – půlku vážně přepsal.

„Mladý muž, jenž se strachem na celém těle tetelil, když ho vyslýchali, řekl, že byl upomínán o vojenskou taxu, že na ni neměl a že prchl z Prahy, aby měl s tou taxou pokoj. Rukopis Vrchlického i s opsanou partií uložil do kufříku, aby se neztratil. Venku prý se uchytil a na rukopis zapomněl.“

Tolik R. J. Kronbauer na základě vyprávění dvorního rady Oliče. „Druhého dne časně ráno,“ uzavírá kapitolu, „poslal policejní komisař, jenž si na tom nemálo zakládal, že ztracený rukopis tak brzy objevil, detektiva k Jaroslavu Vrchlickému a ještě téhož dne putoval Faust do Šimáčkova nakladatelství.“

Podpis Jaroslava Vrchlického

Dodejme, že Vrchlického překlad byl na Národním divadle realizován roku 1906 v režii Jaroslava Kvapila (Fausta ztvárnil Karel Želenský, Mefista Eduard Vojan). Role Markétky připadla první dámě českého herectví Haně Kvapilové. A v roce 1923 ho oprášil pro svou inscenaci režisér Vojta Novák, který Markétčin part rezervoval pro básníkovu dceru – Evu Vrchlickou.