Ukradený Faust: jak Mistr Vrchlický zburcoval celou pražskou policii

Jaroslav Vrchlický

Jaroslav Vrchlický

Foto: Archiv autora

Na tuhle příhodu by se zapomnělo, nebýt jistého novináře, který ji zaznamenal podle slov samotného c. k. vládního rady. O co šlo? Slovutný básník Jaroslav Vrchlický byl okraden! Zrovna dokončil překlad první části Goethovy veršované tragédie Faust, když vtom ho o něj kdosi připravil. Bylo zapotřebí všech pražských detektivů, aby se jediný exemplář Vrchlického díla znovu našel. Jinak by v Národním divadle neměli co hrát.

Co se však nestalo. O rok později měl Vrchlický přeložený i druhý díl a nakladatel Bohuslav Šimáček se nabídl, že by hru vydal knižně. Až do té chvíle se autor chybějícím rukopisem nijak nestresoval, teď to s ním ale pořádně zacloumalo. Uvědomil si, že nemá jediné vodítko. Vůbec netušil, kde by měl výtečníka hledat.

Na moment se zaobíral myšlenkou, že by ho zkusil najít pomocí novinových inzerátů. Jenže pak si řekl, že než utrácet čas a peníze marným sháněním někoho, kdo by se za normálních okolností jistě dávno ozval, bude jednodušší pustit se do překladu první části znovu.

To, co vypadá jako šílená námaha, nebylo pro jednoho z nejpilnějších českých umělců zase tak nemožné. Začal tedy opět od první stránky, a opravdu by v té sisyfovské fušce pokračoval, kdyby ho přátelé Alois Jirásek, Josef Thomayer a Zikmund Winter nepřesvědčili, že existuje ještě jedna cesta.

Faust a Mefisto (autor Tony Johannot)Zdroj: Archiv autora

Faust a Mefisto (autor Tony Johannot)

„Víš co,“ poradili mu, „navštiv policejního komisaře Oliče, vypověz mu všechno a možná, že ti rukopis opatří.“

Vrchlický (vlastním jménem Emil Jakub Frida) za Václavem Oličem, povýšeným o pár let dříve za svůj výkon ve vykonstruované kauze hnutí Omladina na pozici c. k. vládního rady, skutečně zašel.

Ale jak se dozvídáme z článku v Lidových novinách, „litoval, neboť otázky komisařovy ho přiváděly do rozpaků, odhalovaly mu vlastní roztržitost, musil si vzpomínat, jak neznámý vypadal, byl-li tlustý, či hubený, malý, či velký, a vzpomínal jen velmi těžce.“

Když výslech skončil, vrchní komisař, který si dělal pečlivé poznámky, prohlásil, že se pokusí případ vyřešit. „Sám doposud nevím, jak to vezmeme do rukou,“ přiznal, „ale buďte jist, že se do toho pustíme s docela mimořádným zaujetím.“ Vrchlický mu zřejmě příliš nevěřil, a tak jen hlesl: „Nebude-li to za měsíc, nebudu čekat a dám se do práce.“

Netrvalo to však prý ani 24 hodin (Kronbauer mluví o několika dnech) a na dveře básníkovy pracovny někdo zaklepal. V rukou ten člověk držel balík a podával ho Mistrovi. „Pan komisař se dává poroučet a posílá toho Fausta,“ zahlaholil a zmizel.

Zapomětlivý literát nevěřil svým očím. Okolnosti objevení zcizeného překladu mu byly odhaleny až později, v první chvíli psal přátelům: „Jak jej našli – ví sám bůh.“

Nuselská razie

R. J. Kronbauer ve své knížce doplňuje zajímavé detaily. „Policejní komisař svolal okamžitě celou armádu detektivů, jako by se jednalo o vypátrání strůjce nějaké vraždy,“ líčí v Záhadných příbězích a vzpomínkách.

Tajní policisté se divili, když jim sdělil, že hledaným předmětem je – kniha veršů. „Dlouho s ním konferovali, jakým způsobem vlastně nutno v té zamotané věci postupovati, a rozeslali konfidenty do všech končin města a předměstí, a pátrali v první řadě v místnostech, kde se zpravidla lidé bez zaměstnání zdržují.“

Neúnavné vyptávání přineslo své plody. Detektivové zjistili, že „v kterési populární hospůdce vinohradské chlubil se před delším časem nějaký mladý muž, že mluvil s Jaroslavem Vrchlickým, že byl u něho v bytě a že s ním Mistr jednal velice laskavě a přátelsky. Do hospůdky docházívají také studenti, a tu kdosi poznamenal, že by Mistr s takovým ledajakým člověkem ani nemluvil. Neznámý prý ale dokázal, že mluví pravdu, ukazoval rukopis a všichni přítomní prý si manuskript dlouho a důkladně prohlíželi.“

Goetheho FaustZdroj: Archiv autora

Vrchlického Faust - verze pro loutkové divadlo

Nebylo tak těžké doptat se na mladíkovo jméno a na základě toho určit, kde má hlášen trvalý pobyt. Jeho chudičký kamrlík v Praze-Nuslích našla policie prázdný – hledaná osoba pobývala již delší čas na venkově.

Detektivové si pro podezřelého dojeli, strčili ho do kočáru a uháněli s ním zpět ku Praze. V Nuslích jim ukázal, kde schovává Vrchlického překlad první části Fausta. Měl ho v příručním kufříku a – světe, div se – půlku vážně přepsal.

„Mladý muž, jenž se strachem na celém těle tetelil, když ho vyslýchali, řekl, že byl upomínán o vojenskou taxu, že na ni neměl a že prchl z Prahy, aby měl s tou taxou pokoj. Rukopis Vrchlického i s opsanou partií uložil do kufříku, aby se neztratil. Venku prý se uchytil a na rukopis zapomněl.“

Tolik R. J. Kronbauer na základě vyprávění dvorního rady Oliče. „Druhého dne časně ráno,“ uzavírá kapitolu, „poslal policejní komisař, jenž si na tom nemálo zakládal, že ztracený rukopis tak brzy objevil, detektiva k Jaroslavu Vrchlickému a ještě téhož dne putoval Faust do Šimáčkova nakladatelství.“

Podpis Jaroslava VrchlickéhoZdroj: Archiv autora

Podpis Jaroslava Vrchlického

Dodejme, že Vrchlického překlad byl na Národním divadle realizován roku 1906 v režii Jaroslava Kvapila (Fausta ztvárnil Karel Želenský, Mefista Eduard Vojan). Role Markétky připadla první dámě českého herectví Haně Kvapilové. A v roce 1923 ho oprášil pro svou inscenaci režisér Vojta Novák, který Markétčin part rezervoval pro básníkovu dceru – Evu Vrchlickou.

◀ PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 2/2
DALŠÍ ČÁST ▶