První zmínky o upalování na hranici jsou už v Chammurapiho zákoníku, pocházejícího z roku cca 1686 př. n. l. Smrtí ohněm byly ze začátku trestány těžké náboženské zločiny - kacířství nebo čarodějnictví, v pozdějších letech se upalovalo i za mravní prohřešky - incest, sodomie. S příchodem středověku si převážně Evropa libovala v upalování travičů a masových vrahů.
Jedním z nejznámějších doložených příběhů o upalování na hranici jsou tzv. Salemské procesy. V roce 1692 se v malém městečku Salem ve státě Massachusetts odehrály dva případy záchvatů u malých holčiček. Všechny nemoci, včetně epidemie neštovic, která sužovala stát, se tehdy přikládaly kletbě čarodějnic a doktor usoudil, že za nevysvětlitelnými záchvaty stojí právě prokletí. Později označil devítiletou Elizabeth a jedenáctiletou Abigail za čarodějnice, jež si záchvaty způsobily samy. Tím začal hon, který stál život 20 nevinných lidí.
Jana z Arku je další známou obětí upálení na hranici. Bojovnice za svobodu Francie byla roku 1431 upálena za kacířství a kolaboraci s ďáblem. Nevyhnula se ani nálepky čarodějnice. Poprava se uskutečnila na veřejném prostranství a hranice byla mnohonásobně vyšší než obvykle, aby na ni vidělo celé náměstí. Po zapálení ohně jí kat strhl šaty, aby všichni viděli, že jde o ženu. Pytel na hlavě jí ale nechal.
Salemské procesy či upálení Johanky z Arku se řadí k prvnímu ze tří druhu upalování. Ten byl praktikován u nás, Německu nebo Španělsku. Oběť je obklopena otepi a poleny až do úrovně kolen.
Druhý způsob se od prvního moc neliší, tentokrát je ale hranice značně vyšší. Oběti, která je uprostřed hranice připoutána ke kůlu, sahají polena až k hlavě. Prostor mezi dřevěnou zdí a odsouzeným je zaplněna slámou, aby byla smrt rychlejší. Vysoké hranice se praktikovaly v Itálii, Francii nebo Anglii.
Rusové si našli docela jiný a naprosto brutální způsob, jak člověka upálit zaživa. Sloužila jim k tomu dřevěná roubenka, kterou zaplnili slámou, otepi a poleny. Poté do ní poslali oběť, zavřeli dveře a boudu zapálili.
V prvních dvou případech probíhá smrt vcelku bezbolestně. Ač se může zdát, že je oběť spalována zaživa a nelidsky trpí, dřív, než ji plameny pohltí, se udusí či otráví oxidem uhelnatým. Většinou má jen popálené kotníky. U třetího způsobu je smrt opravdu tak strašlivá, jak si jen můžete představit.
V pozdějších dobách byl trest upálením na hranici zmírněn, kat se souhlasem soudu oběť nejdříve zardousil, aby při upalování netrpěla. Za doby Marie Tudorovny se odsouzenému k smrti na krk připevnil váček se střelným prachem, který při vysoké teplotě vybuchnul a člověka usmrtil dřív než plameny.