Historie

Uslyšeli ohlušující ránu. Barák jim vyhodili skoro nad hlavou

4. listopad 2017 četba na 8 minut
Květa Princová

Květa Princová

Foto: Post Bellum

Ve spolupráci s neziskovou organizací Post Bellum přinášíme vzpomínky pamětníků komunistické zvůle. Dnešní příběh věnujeme chartistce Květě Princové, které vyhodili barák skoro nad hlavou.

FOTOGALERIE

Květoslava Princová, současné foto mladí manželé Princovi sedlačení v Mastířovicích

Květa Princová ještě balila poslední věci, když se za okny domu ozval hluk. Shromáždila se tu skupina mužů v uniformách Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí, na zádech vojenské batohy, v rukou rýče, kladiva a lopaty. V sobotu ráno 28. května 1978 rodině Princových vypršelo ultimátum, které dostala k vystěhování z vlastního domu. Koupili ho před dvěma lety za sedmnáct tisíc korun v dezolátním stavu, bez oken, dveří i střešních tašek.

Každou volnou chvilku za vydatné pomoci přátel věnovali opravám, pořádali tu koncerty, přednášky, divadelní představení. Jejich svobodný život dráždil komunisty natolik, že se rozhodli jejich „ostrov svobody“ potopit. V úředním oznámení, které Princovi dostali o několik týdnů dříve, stálo, že stát právě na místě jejich domu potřebuje postavit točnu pro autobusy. Princovi marně namítali, že příhraniční vesnice Rychnov na Děčínsku s pár chalupami už jednu točnu má a další nepotřebuje.

Příslušníci Lidových milicí a Veřejné bezpečnosti vtrhli do domu a začali kladivy rozbíjet nedávno opravené dveře a okna. Když Květa Princová viděla, jak nesou do sklepa výbušniny, narychlo s manželem a dvěma dětmi nasedli do auta. Ve chvíli, kdy projeli první zatáčkou, uslyšeli za zády ohlušující ránu. Jejich dům přestal existovat.

Dům manželů Princových byl jedním z několika „baráků“, kam se během normalizace sjížděli jejich přátelé z undergroundu, studenti, máničky, zkrátka svobodomyslní lidé. Tíživá atmosféra normalizace stále houstla a v Praze a větších městech už nebylo kam se před policií a StB schovat. Mnozí členové undergroundu se proto snažili najít poslední útočiště na venkově, kde kupovali rozpadlé zemědělské usedlosti a opuštěné fary, postupně je opravovali a proměňovali ve svobodná centra.

Největší rozkvět undergroundových baráků začal po roce 1976, kdy komunistický režim zahájil politický proces proti The Plastic People of the Universe a několik členů kapely a jejích příznivců pozavíral.

Přestože se však většina baráků nacházela na periferii republiky a v malých obcích, komunisté nesnesli jejich svobodnou existenci ani tady. Snažili se narušovat soukromé koncerty a přednášky, obkličovali přístupové cesty a buzerovali návštěvníky a nakonec přistoupili ke svévolnému vyvlastňování i k přímým útokům. Mezi nejznámější baráky patřily domy, které vlastnili nebo si pronajímali právě Květa a Jan Princovi - jejich dům v Rychnově, který komunisté vyhodili do povětří, následně pronajatá fara v Robči a hospodářství v Mastířovicích. Ze všech tří baráků je komunisté nakonec vyhnali, oni se však dokázali bránit a vzdorovat dlouhých deset let.

Květa Princová se sblížila s undergroundem během studií, kdy navštěvovala přednášky v bytě Dany a Jiřího Němcových. Po absolvování VŠCHT v roce 1973 se provdala za Jana Prince a krátce pracovala na vysoké škole jako asistentka, a to až do narození syna Dalibora v roce 1974. Protože tehdy nemohli najít bydlení, začali postupně promýšlet odchod na venkov, mimo dosah Veřejné bezpečnosti a StB. Po dlouhém hledání si pořídili barák v Rychnově.

První měsíce vypadaly téměř idylicky. Sousedé dokonce Květu Princovou přemluvili, aby namísto práce v tamním statku šla učit na základní školu, protože v pohraničí byl nedostatek vyučujících. V novém zaměstnání ale vydržela jen půl roku. Už v roce 1976 totiž v bytě Němcových se svým mužem podepsali Chartu 77. Následky přišly vzápětí. Květa a Jan Princovi byli vyhozeni z práce a jejich barák byl od té chvíle pod neustálým dohledem.

Několikrát Veřejná bezpečnost zasáhla přímo v jejich domě. Nejbrutálněji v červenci 1977, kdy se u nich v Rychnově konala rozlučka s Kanaďanem Paulem Wilsonem, který dříve vystupoval s The Plastic People of the Universe. Komunistické úřady se jej bez udání důvodů rozhodly vyhostit. Komunistická policie za barákem Princových odpálili dva dělobuchy a pod záminkou páchání výtržností a narušování nočního klidu si vynutili vstup dovnitř.

Několik lidí rozvezli do okolních lesů a devět osob – mezi nimi Milana Hlavsu, Svatopluka Karáska, Jiřího Němce, Jana Prince a Miluši Števichovou – vzali do vazby. Sedmi osobním vozům a motocyklu „neznámí pachatelé“ během policejní razie prořezali jedenáct pneumatik, ulámali zrcátka a stěrače a uřezali kabel u motocyklu. 

Manželé Princovi museli svést nerovný zápas o každý další dům, který si koupili nebo pronajali. Po Rychnově si spolu se salesiánským knězem Františkem Hochmanem pronajali faru v Robči a pokoušeli se tu vzájemně rozvíjet i duchovní stránku společenství. Tajné policii ovšem netrvalo dlouho, aby jejich barák vypátrala. Pár dní před Vánoci, 18. prosince 1981, vtrhli do domu estébáci se samopaly a s vlčáky a rodinu vystěhovali na ulici. „Naše děti vyšly ven do sněhu v bačkorách. Naštěstí nám sousedé na pár měsíců pronajali pokojík nad místní hospodou. Bez pomoci přátel bychom to tehdy asi nezvládli,“ vzpomíná Květa Princová.

Ani tehdy se ale Princovi nevzdali. Potřetí si půjčili peníze od přátel a koupili si na cizí jméno další zchátralý dům, tentokrát v Mastířovicích u Úštěku. Společenství v tomto baráku bylo zdaleka největší – žilo tu několik rodin a dalších přátel, dohromady i s dětmi okolo dvaceti lidí. Pěstovali ovoce a zeleninu, chovali hospodářská zvířata. Nakonec ale i tento dům byl na popud StB manželům Princovým vyvlastněn. Tentokrát proto, že měl jejich dům sloužit jako sklad materiálu civilní obrany.

Princovi se opět snažili bránit a jejich právní spor s komunistickou mocí trval dva roky. „Nakonec nám museli dát rovnocennou náhradu. Byli z toho dost naštvaní,“ vypráví Květa Princová. „Pak během vichřice v roce 1986 spadnul kus střechy, tak jsme to zabalili. Už bylo jasné, že doba ‚baráků‘ skončila – občanské aktivity dobývaly stále více veřejného prostoru a zdálo se, že ‚paralelní polis‘ už splnila svoji roli,“ dodává.

Po revoluci Květa Princová vystudovala humanitní vysokou školu, vedla kancelář olomouckého primátora, pracovala v charitě a spoluzakládala obor sociální a humanitární práce. Dnes je odbornou asistentkou na katedře Křesťanské sociální práce na Univerzitě Palackého v Olomouci.

O autorovi projektu: Nezisková organizace Post Bellum od roku 2001 vyhledává a nahrává vzpomínky pamětníků klíčových momentů 20. století; jejím stěžejním pojektem je sbírka konkrétních osobností Paměť národa. 

Další příběhy bezpráví na dotyk.cz: Se vpomínkami obětí komunismu budeme přicházet vždy v úterý, čtvrtek a v sobotu. Příště přineseme příběh Julia Vargy, dominikánského mnicha na vozíčku. Estébáci se ho velmi báli.

Další příběhy bezpráví, tématické články a srovnávací infografiky nalezente v Deníku v příloze Kupředu levá, která vyšla čtyři po sobě následující středy. Každý díl se zaměřil na jednu dekádu. První díl věnovaný 50. létům vyšel 4. října, 60. léta přišla na řadu 11. října, 70. léta ve středu 18. října, a konečně 80. léta ve středu 25. října.