Dlouho se zdálo, že všeobecné a rovné volební právo je pro Čechy jakousi posvátnou krávou. Masarykovská republika původně výhradně mužské privilegium hned po roce 1918 rozšířila i na ženy. A následující diktátorské režimy si princip práva každého občana volit nedovolily formálně potlačit – nacisté to vyřešili rovnou zrušením pražského parlamentu na jaře 1939 a komunisté volby znicotnili zavedením systému jednotných kandidátek Národní fronty.

Komunistická diktatura sice zachovala všeobecné volební právo, avšak z 'voleb do zastupitelských orgánů' učinila dobrovolně povinnou demonstraci loajality k režimu.Autor: Archiv

Nejdřív vadil poměrný systém

Tím větší bylo ovšem rozčarování po obnově svobodných poměrů. Pamatujete, kdy poprvé hlasitě zaznělo, že s polistopadovým systémem voleb u nás není něco v pořádku? Už po volbách v červnu 1996, kdy dosavadní vládní koalice občanských demokratů, lidovců a Občanské demokratické aliance nedostala dost hlasů a musela se nad ní ve sněmovně výměnou za předsednické křeslo pro Miloše Zemana smilovat opoziční sociální demokracie.

Češi včetně vzdělaných elit začali pochybovat, jestli všeobecné volební právo nebyl vlastně největší omyl historie.

Chybu tehdy mnozí vládní politici i politologové viděli v poměrném systému. „Patový výsledek dnešních voleb je spojen v prvé řadě se zvoleným volebním systémem poměrného zastoupení, který přerozděluje propadlé hlasy a umožňuje pohodlnou existenci neloajální opozice. Díky němu se politická scéna paradoxně stabilizovala do nestability," tvrdil tehdy například sociolog Jiří Kabele.

Leckdo proto navrhoval, aby se do sněmovny volilo podle většinového systému. O jeho zavedení se ale politici nikdy nepokusili a fiaskem skončila i snaha prosadit většinové prvky do volebního zákona v éře opoziční smlouvy v roce 2000.

Topolánkovsko-paroubkovský volební pat v roce 2006 jistě přispěl k úvahám, jestli by nás před takovými konci neuchránilo omezení všeobecného volebního práva.Autor: Archiv

Systém tak zůstal téměř beze změn – a vina za upadající politickou kulturu a ohlupující populismus začala být přičítána samotným voličům. Přesněji řečeno, Češi včetně vzdělaných elit začali pochybovat, jestli všeobecné volební právo nebyl vlastně největší omyl historie.

Ať nevolí ten, kdo...

„Vzhledem k tomu, že většina voličů je málo majetná, málo vzdělaná a v problematice vedení státu málo orientovaná, dochází ve společnosti postupně k etablování vlád, které slibují mnohem větší sociální výdaje, nežli mohou z výnosu daní bez rizika učinit," vyjádřil to v roce 2010 biolog a filozof Stanislav Komárek. A nadhodil donedávna kacířskou myšlenku zavést volební průkazy či regulaci volebního práva.

Ve stejné době přišel politolog a bývalý poradce premiéra Nečase Roman Joch s myšlenkou, že aktivní ani pasivní volební právo by neměli mít státní zaměstnanci, podnikatelé žijící ze státních zakázek nebo důchodci. „Ti, kdo berou od státu peníze, nemají co rozhodovat o tom, komu a kolik se státních peněz – tj. peněz od daňových poplatníků – přiděluje," uvedl Joch v textu Proč demokracie zanikne.

Podnikatel a autor motivačních knih Ivo Toman zase rád veřejně propaguje myšlenku, že volit by neměl alespoň ten, kdo nezaplatil daně. „Volební hlas každého vězně tady má stejnou váhu, jako hlas Babiše nebo schopného vědce. Já se dvacet let zabývám úspěchem a vlastním průzkumem jsem zjistil, že devatenáct lidí z dvaceti nemá úspěch. A těch devatenáct má stejný hlas jako ten jeden úspěšný," pohoršoval se Toman v rozhovoru pro Parlamentní listy.

Podnikatel Ivo Toman, zakladatel mezinárodní společnosti Taxus international a úspěšný autor řady motivačních knih, se netají sympatií k omezení všeobecného volebního práva.Autor: Archiv

Omezení všeobecného volebního práva zatím nemá v programu žádná z našich parlamentních partají. Ovšem zejména na internetu se o tom čas od času vedou vášnivé debaty a v anketách jasně vedou „omezovači". Mezi především pravicovými diskutéry už není tabu ani idea obnovení majetkového volebního censu.

Ten v rakouské části habsburské monarchie fungoval do roku 1907 v podobě čtyř takzvaných volebních kurií – velkostatkářské, měst, venkovských obcí a obchodních a živnostenských komor. „Myslím, že to nebyl špatný systém, protože z voleb vylučoval nezodpovědné nýmandy," soudí třeba jihočeský bloger a publicista Jan Ziegler. „Právo volit by měli mít jenom ti, kteří v životě něco dokázali, nežijí na úkor druhých, ale ostatním prospívají tím, že platí daně," zdůrazňuje.

Omezení všeobecného volebního práva zatím nemá v programu žádná z našich parlamentních partají.

Také ředitel Institutu svatého Josefa Michal Semín považuje všeobecné volební právo za nespravedlivé. Byť připouští, že případná volební reforma, vedoucí k omezení, je dnes v zásadě neproveditelná. „Nikoli snad z důvodů administrativně-technických, ale ideových. Má se prostě za to, že idea rovnosti, vzešlá z útrob francouzské revoluce, vylučuje při rozhodování o obecném dobru diskriminaci na základě intelektuálních či mravních kvalit občanů. Nerovnost mezi lidmi je však přirozená," je přesvědčen Semín. „Ne každý je stejně způsobilý, aby spolurozhodoval o životě druhých, o tom, co je spravedlivé a co společnému dobru prospívá a co mu škodí," vysvětluje.

Demokracie pro chytré?

Všeobecné volební právo dnes nepřímo zpochybňuje i ambiciózní projekt nového volebního systému Demokracie 2.1 z pera známého miliardáře a matematika Karla Janečka. Formálně sice rovnost hlasů zachovává, ale některým voličům – totiž těm lépe informovaným – dává větší vliv. A otevřeně tím chce eliminovat ty méně informované.

Miliardář Karel Janeček sice proti všeobecnému volebnímu právu nevystupuje, ale svým volebním projektem Demokracie 2.1 de facto záměrně zvýhodňuje chytré a informované voliče.Autor: Archiv

„Odpovědný volič, který politiku sleduje, vybere z nabídky třeba třiceti kandidátů čtyři, které považuje za nejlepší, minimálně ze dvou stran," popisuje Janeček podstatu svého návrhu čtyř pozitivních hlasů pro minimálně dvě partaje. „Zatímco volič té nedemokratické části spektra, například komunistů nebo populistů, dá své straně maximálně dva hlasy. A co udělá s těmi dalšími dvěma? Nelze očekávat, že volič pravicových extremistů dá další dva třeba komunistům. Pravděpodobně ty dva hlasy vůbec nevyužije," představuje si Janeček.

Vzato selským rozumem působí taková snaha o vylepšení demokracie logicky. Jenže selský rozum si staletí vystačil i s očividným faktem, že Slunce se pohybuje po nebi a Země stojí. Dalo by se v případě osekání volebních práv mluvit ještě o demokracii?

Ze všech uvedených nápadů na omezení volební rovnosti čiší především strach z davu, z neodpovědných nebo nekvalifikovaných voličů.

Ze všech uvedených nápadů na omezení volební rovnosti čiší především strach z davu, z neodpovědných nebo nekvalifikovaných voličů. Jenže demokracie je skutečně už od dob Velké francouzské revoluce – a věděli to i tuzemští bojovníci za všeobecné hlasovací právo před rokem 1907 – založena právě na tom, že každý člověk má rovné právo rozhodovat o veřejných záležitostech bez ohledu na svou inteligenci, výkonnost, užitečnost pro společnost či osobní vlastnosti.

Demonstrace za zavedení všeobecného volebního práva v roce 1905 před Národním muzeem v PrazeAutor: Archiv

Jasně to formuloval například roku 1894 pravicový mladočeský poslanec Gustav Eim. „Pokládáme všeobecné právo volební za nejsprávnější a nejkratší cestu ku pozdravení Rakouska... Povzneste se aspoň na výši stanoviska belgických liberálů a konservativců a dejte masám všeobecné právo," požadoval v projevu ve vídeňské Říšské radě.

Tomáš Garrigue Masaryk zase svého času argumentoval, že když stát požaduje od svých občanů nasazení v případě války, je správné jim zároveň přiznat právo rozhodovat o politice. Přestože výsledek může někdy působit nerozumně. Vždyť jedním z nejpádnějších důvodů proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem, vtipkoval na toto téma bývalý britský premiér Winston Churchill, jinak ovšem bytostný demokrat.

Budova předlitavského parlamentu ve VídniAutor: Archiv

Rakousko versus Česko

Připomeňme v této souvislosti, že třeba Rakousko, kde je letos taky dost důvodů k rozčarování z politických preferencí voličů, se přesto vydalo cestou dalšího rozšiřování volebního práva. Při nedávných prezidentských volbách mohli poprvé volit i mladí lidé od šestnácti let věku.

Možná to bylo až příliš odvážné rozhodnutí a samozřejmě, že leckterým Rakušanům se nelíbí. Především příznivci neúspěšného ultrapravicového kandidáta Norberta Hofera si stěžují, že právě mládež pomohla k vítězství zelenému kandidátovi Alexanderu van der Bellenovi. Podstatný je však fakt, že zatímco naši jižní sousedé zůstávají věrni trendu a nebojí se širší demokracie, u nás jsou slyšet spíš omezující návrhy. Kdo z našich předků by před 110 lety předvídal takový vývoj?

Volební reforma v roce 1907

  • Bezprostředním podnětem byl roku 1905 manifest cara Mikuláše II., který v reakci na revoluční vření slíbil zavést v Rusku všeobecné volební právo.
  • Rakouská sociální demokracie zahájila v roce 1905 vlnu stávek a demonstrací, v jejichž důsledku (a podpořena císařem) předlitavská vláda Paula Gautsche předložila počátkem roku 1906 návrh volební reformy.
  • 1. prosince 1906 schválila zavedení všeobecného volebního práva dolní sněmovna Říšské rady (194 hlasů pro, 63 proti), 21. prosince reforma prošla i panskou sněmovnou. Císař volební zákony podepsal 26. ledna 1907.
  • Do poslanecké sněmovny, která se rozrostla ze 425 na 516 členů, směli nově volit všichni muži starší 24 let, voleni mohli být od 30 let věku. Čistě teoreticky mohly volit i ženy a některé emancipované dámy skutečně i volily, jejich lístek však v souladu s předpisy musel do urny vhodit muž.
  • První volby po zavedení všeobecného volebního práva se konaly na jaře 1907. Volební účast činila rekordních 84 procent a výrazně si polepšili do té doby okrajoví sociální demokraté.

Složení dolní komory Říšské rady ve Vídni po volbách v roce 1911: němečtí poslanci (žlutí) byli v menšině, čeští poslanci jsou znázorněni modře.Autor: Archiv