Smrtící V-1 poprvé zabíjely před 75 lety: Příběh ženy, která je vrhla na Londýn

13. červen 2019 četba na 8 minut
Němečtí vojáci připravují ke startu raketu V-1

Němečtí vojáci připravují ke startu raketu V-1

Foto: Wikimedia Commons

Název střely "Vergeltungswaffe 1" neboli zkráceně V-1 lze přeložit jako "Zbraň odplaty číslo jedna". Dne 13. června 1944 byla tato střela odpálena Němci z okupovaného francouzského pobřeží proti Londýnu. Začala tak nová éra válčení.

FOTOGALERIE

Střela V-1 byla první z nové generace takzvaných "zbraní odplaty", vyvíjených nacistickým Německem, které měly sloužit v druhé půli války k teroristickému bombardování anglické půdy. Německé letecké ozbrojené síly Luftwaffe ji vyvíjely od roku 1939 ve svém podzemním armádním výzkumném centru nedaleko Peenemünde. Šlo o první hromadně vyráběnou a užívanou střelu svého druhu na světě. 

Protože první střely měly stále ještě jen omezený dosah, odpalovali je Němci z francouzského a nizozemského okupovaného pobřeží proti cílům na jihovýchodě Anglie. První střela byla vypálena 13. června 1944, týden po úspěšném vylodění spojeneckých vojsk v Normandii. V době největšího nasazení vystřelovali Němci proti Anglii víc než 100 raket denně. 

Jak se rodila zbraň

Na vývoji dálkově řízených bezpilotních letounů a jejich možném využití pro pro bombardování nepřátelských cílů začal v roce 1936 pracovat německý inženýr Fritz Gosslau, zaměstnanec zbrojovky Argus Motoren, která už dříve vyvinula dálkově řízené pozorovací letadlo. Gosslau vytvořil návrh vylepšeného letounu, který předal 9. listopadu 1939 německému ministerstvu letectví. To ho ale nakonec odmítlo s tím, že navrhovaný systém dálkového řízení nebude fungovat. Ředitel Argusu Heinrich Koppenberg se pokusil přesvědčit jednoho z vedoucích technického oddělení ministerstva letectví, generálplukovníka Ernsta Udeta (někdejší stíhací eso první světové války), aby vývoj letounu pokračoval, ale Udet se ho rozhodl zrušit.

K obnovení projektu došlo až v květnu roku 1942, kdy situace na frontách začala ukazovat potřebu nových a efektivnějších zbraní. První kompletní zkušební letoun dodala továrna armádě 30. srpna 1942, do vzduchu poprvé vzlétl na Štědrý den téhož roku, 24. prosince 1942. Kromě letounů odpalovaných z rampy vyvinula zbrojovka i kluzáky vypouštěné zpod pilotovaných letadel, například Focke-Wulfů nebo Heinkelů. Ty začala testovat v Peenemünde od konce října 1942.

Sériová výroba bezpilotních střel s plochou dráhou letu začala v březnu roku 1944. Do konce března 1945 bylo vypuštěno přes 20 tisíc střel, z nichž zhruba 10 tisíc mířilo na Anglii. Cíl však zasáhlo jen asi 2,5 tisíce střel, zbytek byl zničen ještě ve vzduchu nebo se minul cíle. Kolem osmi tisíc střel bylo vypuštěno také na Antverpy, Brusel a Lutych.

Střely zalétávala fotogenická pilotka

Při prvních letových zkouškách se jako největší slabina nové zbraně projevila její nedostatečná stabilita na letové dráze. Jako jedno z možných řešení navrhli konstruktéři i možnost, že bezpilotní variantu nahradí pilotovaným letounem. Do prostoru pro výbušninu umístili miniaturní pilotní kabinu s nejnutnějším vybavením a na spodní části střely přibyly přistávací lyžiny.

A protože do kabiny se vešel pilot jen velmi malé postavy, přišla ke slovu jedna z hvězd německé válečné propagandy, zkušební pilotka Hanna Reitschová. 

Reitschová se proslavila už před válkou jako sportovní pilotka kluzáků a v roce 1937 překonala jako první pilotka vrtulníku na stroji Focke-Wulf Fw 61 světový rekord v nejkratší době letu na 109 kilometrů dlouhé trase z Berlína do Brém. V následujícím roce předváděla lety vrtulníku v berlínské výstavní hale Deutschlandhalle.

Po začátku druhé světové války se jako zkušená letkyně a současně členka nacistické strany přihlásila do armádních služeb a jako zkušební pilotka testovala letouny, konkrétně transportní Messerschmitt Me 321 Gigant a raketový kluzák Messerschmitt Me 163A (při jednom z pokusných letů ś tímto raketovým letounem při přistání havarovala a těžce se zranila, vyléčila se však bez vážnějších následků).

Protože byla drobné a štíhlé postavy, přihlásila se ochotně i ke zkouškám pilotované verze V-1 a v letech 1943 a 1944 provedla několik zkušebních letů, při nichž se jí údajně skutečně podařilo najít závady, které bránily úspěšnému udržování letové hladiny této zbraně. 

Reitschová patřila mezi Hitlerovy oblíbenkyně, po svém zranění jím byla osobně vyznamenána Železným křížem a jako fotogenická žena byla často využívána nacistickou propagandou.

Po kapitulaci Německa byla zatčena a vyšetřována americkou CIC, brzy se však mohla vrátit k létání. V 50. letech se věnovala sportovnímu letectví, v němž dosáhla řady úspěchů - vytvořila například nový ženský rekord v přeletu na trati dlouhé 375 kilometrů a nový ženský výškový rekord bezmotorového letu, kdy dosáhla výšky 6848 metrů. Zemřela v roce 1979.

V září roku 1944 vznikla jednotka pro pilotované V-1, určená k sebevražedným útokům, ale projekt byl ještě v říjnu téhož roku zrušen.

Vražedný, ale neúspěšný středoplošník

Střela V-1 představovala v podstatě malý středoplošník s celokovovým trupem ve tvaru doutníku. Nad trupem byl umístěn pulsačně reaktivní motor. Pravoúhlá křídla byla u prvních typů vyrobena z kovu, u pozdějších ze dřeva. 

Střela startovala z pneumatického katapultu, kde získala letovou rychlost 320 kilometrů za hodinu. Motor ji poté zrychlil až na 540 až 565 km/hod. K cíli letěla bez manévrování ve výšce od 300 do 2000 metrů. Když překonala nastavený dolet, který měřila malá vrtule na přídi, uzavřel se automaticky přívod paliva, zablokovala kormidla a střela byla vysunutím přítlačných křídel zbržděna na pádovou rychlost a začala se řítit k zemi. Její bojovou hlavici o hmotnosti od 820 do 840 kilogramů odpálila jedna ze tří variant roznětek.

Hlavici vyplňovala tuna výbušniny Amatol-39, která se používala i pro další bomby Luftwaffe. Později Němci začali používat výbušný Trialen. 

Celkově nízká, přibližně čtvrtinová úspěšnost střel V-1 byla dána kombinací několika faktorů. Za prvé zde hrála roli určitá mechanická nespolehlivost střel, které se někdy zřítily ještě před doletem, a také chyby při jejich dálkovém řízení. Tím hlavním důvodem však byla obranná opatření, jež Britové nasadili poté, co se s touto novou zbraní seznámili. Proti V-1 byly nasazeny balonové baráže, které je zachytávaly, na jejich "lov" se začali vydávat také stíhači (zejména stíhací letouny Hawker Tempest byly při této činnosti hodně úspěšné). V důsledku všech těchto faktorů se už v srpnu 1944 dařilo Britům ničit zhruba 80 procent odpálených střel.  

S britskou protivzdušnou obranou se pojí i jedna historická zajímavost: přestože se za oficiální začátek německého bezpilotního bombardování Británie považuje až datum 13. června 1944, první V-1 sestřelená britskou stíhačkou šla k zemi už o víc než měsíc dřív, v noci z 8. na 9. května 1944. Z oblohy ji "sundal" britský stíhač Bob Barckley ze 3. perutě, který si při nočním hlídkovém letu všiml "jasných světel" v oblasti přístavu Le Havre a ve svém Tempestu je začal pronásledovat.

"Myslel jsem si, že nějaký trouba nechal zapnutá navigační světla, takže jsem se dostal za něj a zaútočil západně od Le Havre. Tehdy jsem netušil, že je to V-1. Ale ve svém zápisníku mám uvedeno ´proudové letadlo´, což, pokud jde o mne, může být dokladem jisté předvídavosti," pochlubil se Barckley po válce.

Podle pozdějších dohadů zřejmě zlikvidoval jednu ze střel, které zkušebně odpálil německý Flak-Regiment 155. V období od 12. června do 29. srpna Barckley zlikvidoval samostatně dalších 12 střel V-1 a další ve spolupráci.

Celkem Němci odpálili proti Británii 9521 střel V-1. Útoky skončily až pouhý měsíc před ukončením války v Evropě, kdy spojenecké síly dobyly poslední odpalovací místo v Nizozemsku.

Akční letáky