Celým jménem Emil Dominik Josef Hácha se narodil v červenci roku 1872 v Trhových Svinech u Českých Budějovic do rodiny berního úředníka Josefa Emanuela Háchy. Vystudoval právo na Univerzitě Karlově v Praze a působil pak převážně jako úředník zemského výboru Království českého a jako rada Nejvyššího správního soudního dvora ve Vídni.

Prezident T. G. Masaryk jej jmenoval v roce 1925 do funkce prezidenta senátu Nejvyššího správního soudu. Hácha byl mimo jiné expertem na anglosaské a mezinárodní právo a působil i jako člen legislativní rady poradního orgánu československé vlády.

Mimořádný úspěch pro něj znamenalo členství u haagského rozhodčího soudu. Tato snová právnická kariéra a úspěchy, jichž dosáhl, však záhy ukončil rok 1938. Osudový rok nejen pro Háchu, ale především pro Česko-Slovenskou republiku.

Podepsal, aby odvrátil invazi

V roce 1938 Emil Hácha přichází o svou milovanou choť Marii, s níž vedl šťastné a harmonické manželství. V září následovala další rána v podobě Mnichovské dohody a abdikace Edvarda Beneše. A tak byl Hácha zvolen jako ideální adept a nestraník 30. listopadu 1938 v pražském Rudolfinu třetím prezidentem Česko-Slovenské republiky.

To nejtěžší ale přišlo v březnu 1939. Hácha opouštěl 14. března 1939 Prahu, aby s Hitlerem v Berlíně mluvil o situaci na Slovensku, které vyhlásilo samostatnost. Taková byla Háchova představa, ale mýlil se.

Hitler Háchovi nekompromisně oznámil, že pokud nebude souhlasit s vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava, překročí téhož dne v šest hodin ráno německé vojsko české hranice a případný odpor bude brutálně a všemi prostředky potlačen.

Sedmašedesátiletý Hácha se slabým srdcem usilovně vzdoroval Hitlerovu nátlaku, nechtěl podepsat kapitulační dokumenty, a tím vpustit Hitlera do Česko-Slovenské republiky. „Vy se ptáte, jestli mi hrozili. Promiňte, to je moc slabé slovo a není v tomto případě ani správné. Hrozby člověk vydrží, ale přijde na okolnosti a přijde také na to, kdo hrozí a jak hrozí," popsal později Hácha atmosféru oné noci spisovateli Karlu Horkému, který ho navštívil u příležitosti jeho šedesátin.

"Můžete vydržet Hitlerovo řvaní, protože kdo řve, nemusí ještě uvnitř být ďábel. Ale on tam byl také Göring, víte, ten žoviální Göring s tou svou bodrou tváří, kterou znáte tak dobře z fotografií. Nuže, když napětí dostoupilo vrcholu, když jsem byl vyčerpán, už div ne mrtev, ale ještě pořád se držel, vzal mne ten dobrák za ruku, přátelsky si mne odvedl stranou a měkce, říkám vám, on mi jakoby měkce domlouval, je–li opravdu třeba a nutno, aby celá ta krásná historická Praha, das wunderschöne Prag, byla v několika hodinách srovnána se zemí, aby do povětří vyletělo to všechno, Hradschin i dóm, zkrátka alles, alles... Alles in die Luft, Herr Staatspresident, a to všechno jen proto, že nechcete nebo nemůžete pochopit Führera, který si přeje, aby tisíce mladých českých lidí neztratilo svůj život v marném boji zbytečně... Teď vám něco řeknu: jak se tak na mne díval, zrovna v tom okamžiku a právě na těch jeho úsměvných očích jsem poznal, že to není řeč do větru," konstatoval dále Hácha.

Právě Göringův nátlak, o němž byl prezident přesvědčen, že je reálný a že německý maršál letectva je schopen svou hrozbu splnit - třeba jen proto, aby ukázal sílu Luftwaffe - způsobil, že Háchovi zkolabovalo srdce a dostal okolo čtvrté hodiny ráno infarkt.

„Jestli nám tu umře, tak svět řekne, že jsme ho zavraždili!“ děsil se Hitlerův tlumočník. Československého prezidenta ošetřil Hitlerův osobní lékař, který mu píchl povzbuzující injekci, a tím Háchu vrátil zpět, ale Hácha nakonec pod pokračujícími pohrůžkami dokument přece jen podepsal. Göring přitom s největší pravděpodobností blafoval, protože kvůli mlze nemohla německá letadla vzlétnout, to ale prezident nemohl v danou chvíli vědět.

Zlomený muž

Byť už jako státní prezident protektorátu, snažil se maximálním možným způsobem hájit práva českého národa. Zasloužil se o propuštění tisíců lidí, kteří by jinak putovali do koncentračních táborů nebo by byli vězněni.

V říjnu 1939 odmítl slib věrnosti Hitlerovi. Po atentátu na říšského protektora Heydricha v roce 1942 se však rozpoutalo nacistické peklo, demonstrované v Lidicích a Ležákách, a Hácha po tomto činu už dál nedokázal tlumit nacistický tlak.

Navíc byl velmi vážně nemocný, a tak od roku 1943 zastával funkci prezidenta už jen formálně. Tím však ztrácel důvěru londýnské exilové vlády i odboje. Zemřel osamělý v pankrácké vězeňské nemocnici na konci června, necelé dva měsíce po skončení války.

Text: Iveta Macík Šimková