Šlechta si za jeho vlády dělala, co chtěla, prohlubovaly se sociální rozdíly a ekonomika stagnovala. Není divu, že byl Václav IV. v roce 1400 sesazen z německého trůnu, oficiálně kvůli nečinnosti a nedbalosti. Historikové mají už dávno podezření, že Václavova kondice byla podlomena nejen sklony k epilepsii, ale také trvalým alkoholismem.
Žráč a opilec
Podle některých pramenů nebyl od svých devíti let ani jeden den střízlivý. Není divu, že mu lidé začali přezdívat líný král nebo král opilec. Italský humanista a diplomat Enea Silvio Bartolomeo Piccolomini, pozdější papež Pius II., ve své Historii české srovnával českého panovníka s Karlem IV. a výsledek nebyl zrovna lichotivý: „Václav byl svému otci úplně nepodobný, oddaný rozkoším, vyhýbající se práci, daleko dbalejší vína než království svého…“ Servítky si nebral ani pražský kanovník Pavel Žídek, který o Václavovi velmi neuctivě napsal, že „byl žráč a opilec“.
Vše vyvrcholilo na sklonku července 1419, kdy Václava na Novém Hradě u Kunratic zastihla zpráva, že husité v Praze vyházeli jím dosazené konšely z oken novoměstské radnice. Tehdy osmapadesátiletý král se rozzuřil, dokonce prý málem probodl dýkou jednoho ze svých důvěrníků, který utrousil nevhodnou poznámku. Výbuch královského hněvu skončil podle všech příznaků lehkým infarktem, takže není divu, že na defenestraci panovník v podstatě nereagoval. Místo rázné odpovědi se stáhl do ústraní a v příštích dnech se jen spokojil s omluvou novoměstské obce a potvrdil nově zvolenou radu.
Podle současníků propadl depresi a melancholickým náladám, které provázelo časté zvracení. Historici to zpravidla přičítají utrpěné mrtvici. Splín a časté zvracení ale také odpovídá požití velkého množství alkoholu.
Král poražen jsa šlakem
V polovině srpna požádal panovník o zpovědníka. Zřejmě tušil, že se blíží jeho konec. Krátce poté jej patrně postihl další záchvat mrtvice. Následovala tříhodinová agónie, jejíž konec popsal kronikář Vavřinec z Březové takto: „Král poražen jsa šlakem, s velkým křikem a řvaním jako lvovým náhle jest umrtven.“
Králova druhá manželka Žofie nechala jeho tělo bez velkých okázalostí převézt do kláštera na Zbraslavi, kde ho pochovala. Doba nepřála pompéznímu pohřbu, Evropa stála na počátku husitských válek a husité neměli panovníka příliš v oblibě, což se ukázalo o rok později, kdy se Táboři vlámali do hrobky ve zbraslavském klášteře. „Vyňavše tělo krále z rakve, tropili s ním žerty ohavné, aby pozdě na noc, opilí vínem klášterním, s trofejemi rozbitých obrazů a mnišských kápí vraceli se do Prahy“ napsal historik Josef Pekař. Václav našel konečné spočinutí až v roce 1424, kdy byl slavnostně uložen ve svatovítské katedrále po boku svého otce Karla IV.
Odborníci se dodnes přou, co přesně zavinilo Václavovu smrt. Známý lékař Josef Thomayer na začátku 20. století usoudil, že příčinou panovníkova skonu byla angina pectoris a srdeční infarkt vyvolaný rozčilením ze zprávy o novoměstské defenestraci.
Naproti tomu neurolog Ivan Lesný připomněl, že „řvaní jako lvové“ obvykle nedoprovází infarkt myokardu, ale je spíše příznakem epileptického záchvatu. Podobné problémy podle něj často mají dlouholetí alkoholici a mnozí kvůli nim také umírají. Se svým názorem přispěchal i psychiatr Eugen Vencovský, který naopak připomněl, že u Václava IV. nedošlo k žádným typickým projevům epileptického záchvatu, tedy ke křečím končetin, pokousání jazyka, nadměrného slinění či pomočení.