Zdroj: manhhai-cc-by-2.0; flickr
Válku ve Vietnamu rozhodla i aféra Watergate
Americká agónie skončila. Ve Vietnamu ustala palba. USA podepsaly svůj odchod ze země, za což si ministr zahraničí Kissinger vysloužil Nobelovu cenu za mír. "Odešli jsme se ctí", blamovali se Američané před 44 lety, 27. ledna 1973. Nevšímali si zlověstných znamení.
58 tisíc mrtvých a 300 tisíc zraněných Američanů, protesty intelektuálů i celebrit a řada demonstrací – té nejslavnější ve Washingtonu v listopadu 1969 se účastnilo víc než čtvrtmilionů lidí. Takové bylo konto Spojených států, které za dobrodružství ve Vietnamu zaplatily ztrátou morální prestiže a politickým úpadkem v druhé polovině 70. let.
Vietnam byl od roku 1955 na dvacet let rozdělený, podobně jako dnešní Koreje; s tím rozdílem, že hranice obou Vietnamů nebyly "zabetonované". Proamerický Jižní Vietnam proto od počátku čelil guerrilovým útokům paraarmády Viet Minh, od roku 1960 přejmenované na Viet Cong.
Mírové podmínky měly dva – Nixonem a Kissingerem přehlížené dodatky
Američané, kteří do Vietnamu oficiálně vstoupili v dubnu 1960, postupně sílili svou účast – válečné šílenství se naplno roztočilo v letech 1967-69, kdy ve Vietnamu bojovala půlmilionová US Army. Za pomoci ikonických bombardérů B-52, 45 tun bomb a milionu litrů chemikálií (včetně neslavně proslulého herbicidu Agent Orange) kosila severovietnamská města a infrastrukturu.
Ovšem odhodlání komunistů, vydatně podporovaných Moskvou odolávalo. Zato tlak americké veřejnosti na odchod z Vietnamu sílil, přiživován médii – třeba proslulá ofenezíva Teth, kterou sever překvapil v únoru 1968, byla prezentována jako americký neúspěch, přestože snaha Viet Congu o invazi na jih jasně pohořela.
Uprostřed vrcholících bojů, počátkem roku 1969, nastoupil do úřadu prezident Richard Nixon – republikán a zároveň realista, který nákladnou a hlavně nepopulární kampaň hodlal vyřešit. Prostřednictvím svého poradce (a později ministra zahraničí) Henryho Kissingera médiím opakoval, že jedině "se zachováním tváře".
Účast US Army postupně nahrazovala vycvičování a výbroj armády jihovietnamců. Jen se čekalo na vhodnou záminku k úplnému stažení, která přišla poté, co severovietnamský generál a vůdce Lê Đức Thọ Vietnamu přikývl a garantoval, že jih zůstane po odchodu Ameriky nekomunistický. Tato garance byla podpesána v Paříži 27. ledna 1973 a do dějin vešla jako Pařížské dohody.
Mírové podmínky ovšem měly dva – Nixonema a Kissingerem přehlížené dodatky. Oba zadělaly na to, že se Američané budou z Vietnamu poroučet s trpkou pachutí. Zněly: "Vietkongu nebude bráněno v působení na území Jižního Vietnamu"; "Zástupce Severního Vietnamu bude zastoupen v koaliční vládě Jižního Vietnamu."
Zatímco Henry Kissinger převzal Nobelovu cenu za mír za rok 1973, Severní Vietnam prakticky čekal na vhodný okamžik, aby na jihu aktivoval Viet Cong a posléze do jihovietnamské vlády kooptoval severovietnamce. Na jaře 1975 to přišlo, sever vsadil na správnou psychologickou kartu. V Americe bylo po aféře Watergate, která smetla Richarda Nixona (nahrazeného nevýrazným Geraldem Fordem) a republikáni se octli na dně popularity, což potvrdily volby do Kongresu. Ty drtivě vyhráli demokraté, považující válku ve Vietnamu v lepším případě za chybu, v horším za zločin.
Zpočátku opatrně, během března a dubna se již půlmilionová armáda severu valila k metropoli jihu, Saigonu. Američané se zmohli jen na diplomatické protesty – Kongres rozhodně zamítl aktivaci paragrafu smlouvy z Paříže, která garantovala návrat Američanů do Vietnamu v případě ofenzívy severu.
30. dubna 1975 padl Saigon, Válka ve Vietnamu definitivně končí. Následuje logické sjednocení Vietnamu a hlavně dočasné posilování vlivu komunismu - do konce roku 1979 "zrudne" Laos, Kambodža, Etipoie, Angola, Grenada nebo Nikaragua. Do hledáčku Kremlu se dostane i Afghánistán, který se stane sovětským "Vietnamem".
