Katastrofální povodeň ze začátku roku 1784 zůstává v celoevropském měřítku dodnes jednou z největších živelních katastrof a v Praze se jí později přiblížila jen povodeň ze srpna 2002. Ani ta ale nepřekonala její úroveň.

"Regionální rozsah této události, která přišla po výjimečně chladné zimě, byl vskutku nebývalý a lze konstatovat, že z tohoto hlediska předčila i případ z roku 2002. Také vzhledem k množství a ničivé síle ledových ker, které tehdy uvedla povodeň do pohybu, bylo ohrožení sídel a situace postižených mnohem těžší," uvedli před patnácti lety hydrolog a historik Českého hydrometeorologického ústavu Libor Elleder a Jan Munzar z Ústavu geoniky, autoři odborné stati Extrémní povodeň na Vltavě a Labi jako následek mimořádných hydrometeorologických podmínek.

Příčinou byla mrazivá zima

Co se tehdy vlastně stalo? Zima přelomu let 1783 a 1784 byla mimořádně chladná a také bohatá na sníh. Většina evropských řek do hloubky zamrzla a vytvořila se na nich silná vrstva ledu.

„Kdo chtěl, mohl přes řeku nejen jíti, nýbrž i s vozem a na něm dosti těžkým nákladem jeti...“ citují Elleder s Munzarem dobové svědectví Václava Hodka z Ouholic, který popisoval situaci na řece Vltavě u Mělníku.

Výjimečně mrazivou zimu zaznamenal také známý český kronikář, milčický rychtář František Jan Vavák z Nymburska, zpopularizovaný Jiráskovým F. L. Věkem. "Nejstarší lidé se té zimě diví a že jakživ takovou neviděli jistí," zapsal podle obou autorů do své kroniky.

Na katastrofu pak bylo zaděláno, když po kruté zimě přišlo náhlé a prudké oteplení, provázené intenzivním deštěm a silným větrem. "Zima se sněhem a mrazy držela až do 24. února, kteréhožto dne konec masopustu i též konec trvanlivého sněhu byl. Na den sv. Matěje a spolu na Popelec (25. února) již vlhnouti začalo, nato ve čtvrtek, 26. téhož (měsíce) odpoledne až do večera hojně pršelo i tu celou noc na pátek a hned vody ouprkem ze všech stran se valily, luka, pole, obce zatopily, a sice taková voda sem pod Milčice přišla a onde i onde na polích stála, že jsme to ještě, kteří tu rozeni jsme, nikdy neviděli. V pátek (27. února) ráno již záhony dobře znáti bylo a sníh všecken v vodu obrácen byl, ač ho dobře na loket ztloušti bylo," vylíčil tuto situaci barvitě Vavák.

V osm hodin praskl v Praze led

Bylo osm hodin ráno, když v pátek 27. února 1784 popukal v Praze na Vltavě led. V té chvíli se však ještě nic dramatického nedělo. Led klidně odplouval korytem, k večeru prý dokonce v řece mírně poklesla hladina. Pak se ale od jihu přihnala samotná povodňová vlna. V noci kolem druhé ranní hodiny už voda zatápěla domy u Vltavy.

Na síle a ničivosti povodně se projevilo zejména tání v nižších a středních polohách a dále plující kry, které pocházely nejen z Vltavy, ale i z jejích přítoků. Zřejmě prvním městem, které vlna zasáhla tak silně, až zatopila všechny ulice a zčásti i náměstí, byly České Budějovice. V Písku i ve Strakonicích voda prorazila a strhla mosty. Velké škody hlásila i další města, například Plzeň nebo Beroun.

Praha poznala její největší sílu nad ránem 28. února. Kolem čtvrté dosáhla voda na roh Husovy a Řetězové ulice na Starém městě a ke Clam-Gallasovu paláci. Ráno zhruba v šest hodin se ozvalo zlověstné praštění od Kamenného (dnešního Karlova) mostu. Po nárazu ledové kry do jeho vodou podemletého šestého pilíře se zřítilo protipovodňové záhlaví kamenné konstrukce, což mělo kruté následky, protože spolu s ním se zhroutila do řeky i strážnice s pěti vojáky. Celkem ten den voda v Praze zatopila 114 ulic a 785 domů.

"Voda končila uvnitř Starého Města na rohu Betlémského náměstí a Husovy ulice. Ta byla pod vodou celá a voda se Karlovou z jedné a Platnéřskou z druhé strany dostala až na Malé náměstí. V kramářské písni se zpívalo: ´K malýmu rynečku od mostu došahala, a to až k samýmu domu Zlatý koruny došla´," popisují daný stav Elleder a Munzar.

Na levém, tedy malostranském břehu byla zatopená velká část Újezdu, okolí Johanitského špitálu a celý ostrov Kampa. Zaplavené bylo také takzvané Špitálské pole, na němž později vyrostla pražská čtvrť Karlín. Voda zatopila i ulice v Libni a zahradu Trojského zámečku.

O den později, 29. února, poškodily kry a ženoucí se trosky i osmý pilíř Kamenného mostu, kde se nacházela už zmíněná socha sv. Václava s dvěma Anděly, z nichž jeden se zřítil do Vltavy. Na své znovuobjevení pak čekal na dně řeky dlouhých 220 let. Dnes spočívá spolu s ostatními originálními sochami z Karlova mostu v Lapidáriu Národního muzea.

Povodeň přitom neponičila pilíře Karlova mostu naposledy. K dalšímu jeho poboření došlo při velké vodě dne 4. září 1890 a také tenkrát došlo při jeho opravách na dně řeky až téměř k symbolickému nálezu, který připomněl Pražanům první velkou povodňovou zkázu.

"V základech byla nalezena ke všeobecnému překvapení cínová deska s datem 1784 a zápisem o znovupostavení pilíře pod vedením ing. prof. F. L. Hergeta a stavebního ředitele F. Traxala. Slavnostní uložení pamětní desky provedl hrabě Prokop Lažanský. V zadním ohlaví byl nalezen starý primitivní základ, sestávající z mlýnských kamenů, uložených volně do řečiště na pouhý písek s bahnem bez pilot, bez roštu. Jednotlivé kvádry byly spojeny železnými tříhrotovými skobkami. Ač tento základ se jeví tak primitivní, přece v roce 1784 přispěl k záchraně kleneb," uvedl v roce 2003 Věstník Klubu Za starou Prahu.

Celoevropská zkáza

Ničivá povodeň řádila kromě českého území i v dalších zemích. Kromě Vltavy a Labe zasáhla také sousední povodí Dunaje a Odry a v západní Evropě postihla povodí Rýna, Neckaru, Mosely, Seiny a Loiry. Také v těchto oblastech se dodnes řadí mezi největší zaznamenané povodně v novodobé historii.