Historie

Vězněm v Německu i v SSSR. Příběh Vladimíra Bernáta, kterého semlely dějiny

29. listopad 2018 četba na 8 minut
Vladimír Bernát v dětství s rodiči

Vladimír Bernát v dětství s rodiči

Foto: Post Bellum

/PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ/ Za druhé světové války byl Vladimír Bernát nuceně nasazen v nacistickém Německu. Po porážce Třetí říše prožil bezmála pět let v zajateckých táborech SSSR. A následně, v Československu, strávil ještě dva roky v Pomocném technickém praporu. Doslova ho semlely dějiny - stačilo, že se narodil ve špatné době na špatném místě.    

Zajatci žili v drsných podmínkách. Kvůli nedostatku jídla, teplého oblečení, infekcím, nevyléčeným válečným zraněním a celkovému vysílení mnozí umírali. Vladimír Bernát měl mimo jiné za povinnost vynášet mrtvoly z lazaretu v bývalém klášteře: „Tahali jsme je do velké místnosti, a jak jich bylo víc, naházeli jsme je na vůz a zakopali mimo město.“

Po roce Vladimíra převezli do zajateckého tábora ve městě Stalino (dnešní Doněck ve východní Ukrajině). Zajatci pracovali v uhelných dolech, vzdálených několik kilometrů, už jen cesta je vyčerpávala. Často se brodili hlubokým bahnem nebo prošlapávali sněhové závěje. V nízkých slujích pracovali vleže. V dolech zažil Vladimír několik úrazů, které skončily smrtí: „Na nic se nedbalo. Jenom uhlí, uhlí, uhlí.“

Vladimír Bernát vypráví, že v táboře žili lidé mnoha národností, ale za celou dobu nepotkal jediného Čecha. Setkával se s Němci, s Italy, Francouzi, Poláky nebo s Japonci. Všichni prý žili ponořeni do vlastních myšlenek, každý se staral sám o sebe. Vladimír se s nikým nesblížil, nemohl poslat jediný dopis domů, rodiče ho považovali za mrtvého: „Nevím, kde jsem vzal sílu to přežít.“

Místo uvítaní opět doly

V prosinci 1949 se po bezmála pěti letech a krátce před svými 22. narozeninami dočkal propuštění. Jenže ho neposlali domů, ale spolu s dalšími zajatci do západního Německa. Byl podvyživený, vážil asi 50 kilo – a byl zase sám. 

Mezinárodní červený kříž mu tehdy zajistil ubytování ve městě Neuffen v Badensko-Württembersku. Sehnal si práci, dojížděl na překladiště zboží v 30 kilometrů vzdáleném Plochingenu. Konečně mohl napsat domů, ale rodiče stejně ještě několik měsíců čekali na jeho návrat.

Československo ovládali komunisté - a Vladimírovi Bernátovi trvalo déle než rok, než vyřídil potřebná povolení. Rodina ho po návratu přijala s láskou, ale okolí na něj hledělo se strachem a nedůvěrou: „Všichni se na mě dívali jako na vraha. Věděli, že jsem prošel ruským zajetím a vrátil jsem se z Německa.“

Vladimír začal pracovat v cihelně a zhruba po roce musel nastoupit na základní vojenskou službu. Byl zařazen do pomocných technických praporů (PTP), které státu sloužily jako zdroj levné pracovní síly a v nichž vojáci dostali místo zbraní krumpáč a lopatu. Narukoval k 55. PTP v Ostravě-Radvanicích. Zase ho poslali pod zem, dva roky pracoval ve Velkodole Stalin.

Po návratu do civilu byl Vladimír Bernát až do penze dělníkem v MEZu Mohelnice. Roku 1954 se oženil s Jarmilou Šlesingovou, s níž měl pět dětí. Když se ho v rozhovoru ptáme, co považuje za důležité, mluví o svobodě.

Příběh Vladimíra Bernáta zdokumentovali lidé z Post Bellum pro projekt Paměť národa. Z této sbírky vznikají dokumenty z cyklu Příběhy 20. století. Desítky redaktorů dokumentujících vzpomínky starých lidi s pozoruhodnými životními příběhy mohou svoji práci vykonávat díky lidem z Klubu přátel Paměti národa. Ten tvoří více než dva tisíce lidí, kteří pomáhají drobnými pravidelnými dary. Děkujeme, že pomáháte Paměti národa i Vy.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 2/2
DALŠÍ ČÁST

Akční letáky