Naše první kroky směřují do centra, k náměstí Rossio. „Je to tady hotové město duchů,“ utrousí před námi náhodný kolemjdoucí, když se zahledíme na množství chátrajících budov obklopujících jedno z hlavních náměstí. „Tolik opuštěných domů v historickém středu města je v Evropě docela unikát, Lisabonu to ale dodává jeho osobitý ráz,“ pomyslím si.

Polorozpadlé budovy kontrastující s luxusními hotely a butiky vystavěnými v jejich těsné blízkosti mají totiž něco do sebe. A tak i když mladí odsud odcházejí (zejména kvůli vysokým cenám nemovitostí a nízkým cenám nájmů městských bytů, které jejich majitelům nedovolují nemovitosti opravovat), turistů stále přibývá.

Z náměstí se vydáváme po třídě Rua Augusta směrem k ústí řeky Tejo. Po pravé straně míjíme slavný, 45 metrů vysoký Elevador de Santa Justa, za jehož autora bývá kvůli vzhledu často mylně považován Gustave Eiffel. Výtah se železnou konstrukcí spojující čtvrtě Baixa a Chiado postavil ale portugalský inženýr a je to jediný městský vertikální výtah v Lisabonu. V poslední stanici je velká terasa, ze které je krásně vidět na lisabonský hrad Castelo de São Jorge.

Hrad Castelo de São Jorge je dominantou města.Autor: Anna Poledňáková

Bývalé sídlo portugalských panovníků je bezesporu dominantou města. Uvnitř hradu toho sice k prohlédnutí příliš není, nabízí se odtud ale nádherný výhled na celé historické centrum. Přímo k hradu se dá dojet tuk-tukem anebo tramvají číslo 28, která ve více či méně pravidelných intervalech projíždí kolem většiny hlavních lisabonských památek. Jízdu archaickou tramvají do strmého srázu si nenecháváme ujít ani my, je to totiž zážitek sám o sobě. Přímo pod hradem se navíc nachází historická čtvrť Alfama, cestou tam i zpět se tedy kocháme pohledem na křivolaké uličky, pouliční krámky a malebné kavárny.

Rio i San Francisco

Díky jeho jedinečné poloze se v Lisabonu nachází řada vyhlídkových míst zvaných miradouros, z kterých je vidět nejen na řeku Tejo a nejdelší most v Evropě Ponte Vasco da Gama, ale také na červený visutý most Ponte 25 de Abril nápadně připomínající sanfranciský Golden Gate Bridge. Nebýt sochy Krista v pozadí, skoro bychom uvěřily, že jsme v Kalifornii.

Ponte 25 de Abril byl ale postaven později než jeho americký předchůdce, a to za vlády diktátora Salazara, podle kterého byl původně také pojmenován. K jeho přejmenování došlo v roce 1974 po karafiátové revoluci, která ukončila tehdejší autoritářský režim „Estado Novo“ a po více než čtyřiceti letech v zemi natrvalo nastolila demokracii.

Most Ponte 25 de Abril a v pozadí 28metrů vysoká socha KristaAutor: Anna Poledňáková

Stejně jako brazilské Rio de Janeiro má i Lisabon svoji sochu Krista, 28metrový kolos zvaný Cristo Rei ční s otevřenou náručí na protější straně zálivu a byl prý postaven jako poděkování Bohu za to, že uchránil Portugalsko před druhou světovou válkou. Když po schodech vystoupáme až ke Kristovým nohám, naskytne se nám nevšední pohled na Lisabon jako na dlani. Památník ale neslouží jenom jako turistická atrakce, má světu také demonstrovat, že křesťanská víra má v zemi stále velký význam.

Krásný výhled na Krista i portugalský Golden Gate si užíváme také z náměstí Praça do Comércio, které je z jižní strany ohraničeno řekou Tejo. Jedno z největších a nejkrásnějších náměstí v centru Lisabonu bylo vystavěno pod vedením prvního ministra, markýze de Pombala, po ničivém zemětřesení v roce 1755 a nahradilo prostor po zruinovaném Palácio da Ribeira, tehdejším sídle portugalského království.

Dědictví zámořských objevů

Další den se přesouváme asi šest kilometrů západně od centra, do čtvrti Belém, kde se nachází belémská věž a klášter sv. Jeronýma – největší architektonické skvosty portugalské metropole. Obě památky nechal začátkem 16. století postavit král Manuel I. na počest úspěšné výpravy Vasca da Gamy do Indie. Za vlády Manuela I. dosáhly totiž portugalské zámořské plavby svého vrcholu.

Sv. Jeroným je považován za perlu manuelského stylu, pro který jsou typické ornamentální motivy a kombinace pozdní gotiky s prvky maurské architektury. Kromě hrobů krále Manuela I. a jeho ženy Marie Aragonské se zde nacházejí například náhrobky mořeplavce Vasca da Gamy a slavného portugalského spisovatele Luíse Vaz de Camõese. Fronta u pokladny nás ale od návštěvy kláštera odrazuje, a tak se přesouváme do nedaleké kavárny Antiga Confeitaria de Belém, která je vyhlášená pro svou tradiční specialitu, košíček plněný vanilkovým pudinkem zvaný pastel de nata. Ochutnat jej je v Portugalsku prostě nutností.

Detail kláštera sv. JeronýmaAutor: Anna Poledňáková

Směrem na sever přechází historický Belém v residenční čtvrť Restelo, ve které bydlí hlavně zámožnější Portugalci a zaměstnanci zahraničních ambasád. Jedno ze svých sídel zde má i Isabel dos Santos, dcera angolského prezidenta Josého Eduarda dos Santose a třetí nejbohatší osoba na lisabonské burze. „Je to ironie osudu,“ pomyslím si, když si uvědomím, že kdysi Portugalskem kolonizovaná Angola tu dnes skupuje banky, telekomunikace a luxusní nemovitosti.

Pohádková Sintra a Cabo de Roca

I když si v Lisabonu užíváme vysedávání v kavárnách, byl by hřích nejet se podívat také po okolí. V neděli tedy vyrážíme do asi 20 kilometrů vzdáleného městečka Sintra se stejnojmenným královským palácem, maurským hradem a extravagantním palácem Palácio da Pena. Pohádkovou stavbu připomínající německý Neuschwanstein denně navštíví stovky turistů a je tak v oblasti považována za největší lákadlo. My si ale k návštěvě volíme poněkud opomíjený areál paláce Quinta da Regaleira.

27metrová Studna zasvěceníAutor: Anna Poledňáková

„To je vážně nádhera,“ rozplývám se už při vstupu, aniž bych věděla, co všechno nás ještě čeká. Menší vilu v neomanuelském slohu obklopuje rozsáhlá zahrada plná věžiček, jezírek a kaplí zarostlých bujnou vegetací a také spletí umělých jeskyní, o kterých člověk nikdy neví, kam ho zavedou. Ze všeho nejtajuplněji na nás ale působí 27metrová Studna zasvěcení, která prý sloužila k vykonávání rituálních obřadů. Studna je obehnaná spirálovitým schodištěm rozděleným devíti plošinami. Ty mají symbolizovat devět kruhů pekla a devět částí očistce Dantovy Božské komedie.

Cestou zpátky se ještě zastavujeme u nejzápadnějšího cípu Evropy, mysu Cabo de Roca, o kterém Luís de Camões prohlašoval, že je to místo, „kde země končí a moře začíná". To je ostatně vyryto i na kamenném obelisku postaveném na skalnatém útesu. I když je na mysu poměrně větrno, na širý oceán a vlny, které se dole tříští o útesy, se nemůžeme vynadívat.