Osud emigrantů, nacionální pnutí, problémy starých lidí či lidí neschopných začlenit se do většinové společnosti – to jsou témata divadelní skupiny Farma v jeskyni, vedené Viliamem Dočolomanským. Přestože má Farma prestižní zahraniční ocenění, v Česku bojuje aspoň o základní ekonomické zázemí.

Její projekty jsou přitom vždy společensky silně angažované a často až vizionářské. „Umělec může působit jako kdysi kanárek v dole, jenž horníky jako první upozornil na nebezpečí, které jim hrozí z nebezpečného plynu," charakterizuje své pojetí umělecké tvorby Viliam Dočolomanský.

Video z představení Informátoři

Zdroj: Youtube

Jaký nejbližší projekt Farma v jeskyni chystá?

Pracujeme na nové inscenaci, ve které se pokoušíme spolupracovat s neherci-seniory. Téma se mimo jiné týká stáří a narcismu v současné společnosti, která sice celá stárne, ale stářím a smrtí opovrhuje. Tváříme se a žijeme, jako by se neumíralo, staré odsouváme na vedlejší kolej, takže ani my se nedokážeme připravit na starobu a konec života a zároveň se zkušenost starého člověka nepředává dál. Takový život ve vzduchoprázdnu odnikud nikam.

Kde tyto potenciální účinkující sháníte?

Společně s produkční projektu Barbarou Tůmovou jsme oslovili Elpidu, centrum pro pomoc a vzdělávání seniorů, a zaměřili jsme se hlavně na aktivní seniory, kteří mají nějaké zájmy, třeba tanec. Nejsou to však profesionální performeři.

Kdy a kde bude premiéra?

Premiéra bude v DOXu na začátku příštího roku.

Vašim divadelním projektům předchází většinou průzkum a studium problému. U nové inscenace je to také tak?

Studujeme téma nejen v teoretické, sociologické rovině, ale děláme se seniory dílny, kde každý musí něco předvést ostatním. Pro řadu z nich to znamená nejdříve překonat strach z toho, že „starý nezajímavý člověk" nemá co nabídnout. Musejí překlenout tuhle propast, otevřít se... Dozvídáme se, jak žijí, jak se cítí, sdílejí s námi i velmi osobní příběhy.

DOX je naším spojencem

Po divadelním ztvárnění fenoménu hikikomori k projektu DOXu Brave NEW World se tedy prohlubuje vaše spolupráce s Centrem současného umění?

DOX pozval Farmu v jeskyni, aby se stala jeho rezidenčním souborem v multifunkčním prostoru DOX+, který se momentálně staví a v němž bude mimo jiné i sál pro asi 400 lidí. Vzhledem k velmi podobné filozofii, která spočívá především v kritické reflexi fungování dnešního světa prostřednictvím umění, plánujeme s DOXem užší spolupráci na budoucích projektech.

DOX je nyní zásadním spojencem Farmy, je to snad jediná instituce, s níž můžeme plánovat dlouhodobou strategii. Jsme si velmi blízcí profesně i lidsky.

Mimochodem, projekt hikikomori – Odtržení – o fenoménu lidí neschopných obstát v moderní společnosti založené na „povinnosti uspět" už od loňska v DOXu stále běží.

Ano, poběží i příští rok, a pak se přesune právě do DOX+.

Má představení, které pak hrajete řadu let, natrvalo svůj přesný tvar? Nebo ho v průběhu měníte, přicházíte na jiné postupy?

Investujeme do výzkumu a tvorby dlouhodobého kulturního projektu, takže nevzniká jen nové představení – důležité je vše, co se v průběhu projektu děje. Naše témata jsou jednak univerzální, jednak stále aktuální. Například naše Emigrantova píseň se reprízuje už 11 let...

U nás to premiérou nekončí, ale začíná. Teprve reakcí s diváky inscenace krystalizuje. Neustále, každou reprízou, se snažíme udržet na nejvyšší úrovni každé představení, takže ono roste. Netvoříme na základě literatury, fiktivních literárních postav, ale vycházíme ze zkušeností načerpaných z hovorů s konkrétními lidmi, ze zkušeností s jinou kulturou, s historií konkrétního místa a tak dál.

U nás to premiérou nekončí, ale začíná. Teprve reakcí s diváky inscenace krystalizuje.

Například pro projekt v pražském nádraží Bubny nyní obnovujeme inscenaci Čekárna, která vznikala původně na základě našeho výzkumu na Slovensku o deportacích slovenských Židů. Zjistil jsem, že paní Adámková, která přežila sedm koncentračních táborů a zachránili ji v Bergen-Belsenu, s níž jsme dělali ještě před jejím skonem interview, byla opravdu odvezena přesně z toho místa na nádraží Bubny. Uvedení Čekárny právě na tom místě je podle mého důležitou reakcí na aktuální hnědnutí ve společnosti a zároveň vzpomínkou na tak úžasného člověka, jakým paní Adámková byla.

Také téma hikikomori bude za deset dvacet let ještě aktuálnější. Nebo otázky skrytých kriminálních praktik korporací a jejich vlivu na nás v projektu Informátoři. Možná ještě naše společnost – myslím v Česku – tohle téma úplně nerozpoznala, ale týká se každého z nás víc, než si myslíme.

Působí Farma v jeskyni i v jiných zemích?

Už od počátku se pohybujeme v mezinárodním prostoru. Jednak tím, že jsme hostovali na několika kontinentech, vedli dílny nebo realizovali výzkumy. Vybíráme si záměrně témata, která zprvu neznáme. Až když vyjdeme za hranice svého osobního nebo kulturního omezení, v sobě můžeme objevit nové možnosti. Je to účinný trénink mysli, když se chcete zorientovat v tématech jiných kultur, kterým zprvu sami nerozumíte. V naší práci není jazyková bariéra, náš „fyzický" a hudební jazyk je sdělný, a také témata jsou univerzální.

Jednou jsem vás telefonem vyrušil v nějakém indickém klášteře... Čerpáte tak energii?

Patřím k lidem, kteří jednou za čas potřebují odejít do ústraní, dostat se z té neurózy, v níž všichni žijeme, a vrátit se trochu zpátky k sobě. Podobných lidí je hodně. Po několika letech intenzivní práce jsem byl v jižní Asii sám asi tři a půl měsíce a bylo to velice dobré rozhodnutí.

Rád se vracím do Indie, na Srí Lanku, do Brazílie.

Téma si nás nachází samo

Který další společenský fenomén byste rád zpracoval?

Není to tak, že bych si sedl k počítači a „googloval", které téma je zajímavé... Spíš se vydáme do nějaké oblasti, kterou neznáme, a tam přímo kontaktem s lidmi, s historií místa, vyvstane téma, o němž cítíme, že se netýká jen toho místa, ale je univerzální. Proto nepředbíhám, většinou to krystalizuje až na místě.

Proč se ale vydáte zrovna na to určité místo? Když jste dělali představení Odtržení, vypravili jste se předtím jen tak naslepo do Japonska, a tam ten fenomén objevili?

Ne ne, původně jsme měli dělat jiné téma pro Plzeň – město kultury. Původní projekt se ale nerealizoval a programový ředitel Jiří Sulženko se zeptal, zda by nás zaujal nějaký výzkum v Japonsku, když má Plzeň navázanou spolupráci s EU-Japan Fest Comittee.

Mě to zaujalo, ale nechtěl jsem si vybírat fenomény, jimiž se Japonsko samo chce prezentovat – ale naopak ty, které schovává. Zaměřili jsme se na Tokio jako konglomeraci a zkoumali, co skrývá... Dostali jsme se k subkultuře otaku (lidé propadlí např. počítačovým hrám, pozn. red.), a odtud k hikikomori, což se nás nejvíc dotklo a nakonec to převážilo. Jindy ale volíme zase jiný přístup. V zásadě si téma najde nás.

Za klíčovou tedy považujete reakci umělce na aktuální společenské dění?

Umělci mají jiný vhled do reality, do toho, co se děje, a možná větší citlivost a vnímavost. Můžou nás varovat jako kanárek v dole...
Začal jsem se víc zajímat o to, co se děje kolem, a chci svojí prací mluvit o reálných a aktuálních problémech. Neznamená to, že dávám řešení, spíš se snažím prostřednictvím intenzity zážitku z našich představení sdílet zkušenost, a tím jiný vhled do tématu, mimo obvykle zjednodušující koncept pouze intelektuálního uchopení. My všichni všechno chápeme, je nám všechno jasné, a přesto se děje ve světě to, co se děje.

Před více než deseti lety jsme otvírali dnes už slavné kulturní centrum „Stanica" v Žilině. Dělali jsme při tom výzkum, co vše se na té železniční stanici stalo, a dostali se k tomu, že odtamtud byli deportováni slovenští židé. Vznikla sedmiminutová miniatura Čekárna, ta se pak rozrostla do celovečerního kusu, ve kterém mimo jiné citujeme tehdejšího starostu Žiliny a nacionalistu Slotu.

Zpočátku se objevovaly názory, že téma nacionalismu, deportací, už je překonané. Najednou ale máme ve slovenském parlamentu pana Kotlebu (fašizující nacionalistický politik, pozn. red.). Podobně se pořád nevyčerpala a nepřekonala témata dalších inscenací Farmy.

Váš strýc Michal Dočolomanský byl známým hercem klasického divadla. Napadlo mě, zda jste se na to své odlišné pojetí divadelní práce nevydal i v reakci na tohoto „klasika"...

K Farmě v jeskyni jsem se dostal na základě úvah, zda budu spíš skládat hudbu, nebo dělat divadlo. Několik let to bylo dilema. Naše inscenace dělám spíš jako hudební kompozici, je to skladatelství. Jsem možná hudebník, který témata realizuje prostřednictvím divadla.

Dáváte prostor spolupráci s kolegy v souboru, nebo musíte jako „skladatel" své dílo prostě sám vytvořit a prosadit?

Skoro každý z performerů se účastní tvorby inscenace už od fáze výzkumu. Sami čerpají informace a atmosféru a reagují na to. Improvizujeme, nabízíme si nápady, z nichž přežije do výsledku pouze zlomek. Objevují se určující detaily, které v sobě neustále překomponovávám do výsledné skladby celku.

Není to ale „cochcárna", musí to být pevně dynamicky i rytmicky postavené, mít pevnou dramaturgii. K tomu vede dlouhý proces zkoumání, experimentování. Jdeme do neznáma, to mě u Farmy také pořád drží. Obávám se, že v mainstreamovém divadle bych se více opakoval v inscenačních postupech a nebavilo by mě to. Tady se už ten materiál, téma, vymyká zpracování jako klišé. Často zpočátku tápu a to mi ani nedovoluje zopakovat osvědčený postup.

Máme už samozřejmě nějaký „emblém", specifický výrazový jazyk. Po čtyřiceti vteřinách poznáte, že jste na našem představení, i když neznáte jméno projektu – ten postup je ale vždy jiný.

Doma nejsi prorokem

Jak jste ansámbl Farmy vytvářel, jak jste vybíral spolupracovníky?

Nejdůležitější je osobnost člověka. Výběr je pak hodně intuitivní a samozřejmě vzájemný. Performer musí cítit, že máme podobnou cestu. Naše výrazové prostředky jsou různorodé, v našem řekněme fyzicko-tanečně-hudebním divadle musí performeři pracovat s tělem víc než běžný herec, zároveň musí mít třeba muzikální cítění...

Nejdůležitější je však osobní zaangažovanost člověka, který to dělá proto, aby se něco dozvěděl o sobě, o světě – ne aby se v divadle „schovával". Farma je založena na selfdevelopmentu.

Proč název Farma v jeskyni?

Po studiu činoherní režie jsem pochopil, že v divadelním mainstreamu asi plně nenajdu to pravé... S několika víceméně náhodně oslovenými lidmi jsme se vydali do Andalusie, po stopách života a tvorby Federica Garcíi Lorcy. Přespali jsme i na Lorcově farmě, která se jmenuje Daimuz, což je v arabštině právě Farma v jeskyni...

Uživí člověka nemainstreamové divadlo?

Je to náročné. Tenhle způsob práce nedává někdy ani základní finanční jistotu, zvláště když jste muž a máte ženu a děti... Ale nejpevnější jádro souboru, dnes asi sedm lidí, to dělá na každodenní bázi.

Působíte ovšem pořád v poměrně nedůstojných podmínkách, pokud jde o technické a ekonomické zázemí...

V začátcích nám pomohlo Švandovo divadlo na Smíchově. Pak jsme se ocitli takřka na ulici, provizorní řešení se našlo v industriálních prostorech v pražské Bubenči. Tam máme teď pod jednou střechou sklad, kancelář, zkušebnu. Jsme rádi aspoň za to, ale není to ideální...

Získali jste ale prestižní evropské ceny, hostujete v zahraničí. To by přece mělo přitahovat i sponzory?

Přimět u nás někoho „osvíceného" k stálému sponzoringu je velmi obtížné. Největší podporu máme od zahraničních grantů a nadací, které právě podporují projekty přesahující úzké žánry. V Česku nás nejvýrazněji podporuje pražský magistrát, bez jeho přízně by Farma nepřežila.

Ocenění máme dost, prestižní titul Winner of the XII Europe Prize Theatrical realities máme jediní v Česku – ale paradoxně se zdálo, že jeho získáním podpora klesla. Nechci nad tím spekulovat, ale v malém česko-slovenském mentálním prostoru se možná ocenění neodpouští (smích).

Druhý problém je, že kulturní politika příslušného ministerstva, ale ani magistrátu ještě nenašla jasnější kritéria, co a proč podporovat.

Euforie s Václavem Havlem

V Česku jste často vnímáni jako „avantgarda". Užil byste sám tenhle pojem? A jak jste v tomto kontextu vnímali třeba letošní pozvání k vystoupení v Národním divadle v Praze?

Pojem avantgarda je asi hodně zavádějící. V Praze možná působíme takovým experimentálnějším dojmem, ale v Německu nebo Rakousku na tenhle typ produkce běžně chodí střední třída. Český kontext je oproti Berlínu nebo jen Drážďanům či Vídni konzervativnější.

Je to škoda, protože souborů nebo jednotlivců hledajících nové cesty je i v Česku víc. Myslím ale, že ani nemáme mediální prostor, který by vytvořil most k mnohým divákům. Když už se člověk na naše představení dostane, je kolikrát velmi překvapen, že nepotřebuje všechno „intelektuálně podchytit" – ale může je na sebe nechat působit spontánně jako hudbu, obraz. Pokoušíme se pracovat s emocemi, intuicí lidí. Je to i pro nás určitá kontemplace. Zážitek během té hodiny pro diváka pak není „vysvětlující", ale chceme s ním téma sdílet.

Když už se člověk na naše představení dostane, je kolikrát velmi překvapen, že nepotřebuje všechno „intelektuálně podchytit".

Známá bohemistka žijící v Německu Eva Hahnová v jednom našem rozhovoru uvedla, že co je v Německu mainstream – třeba chovat se k migrantům vstřícně –, je u nás extrém. Podobně je to s vaším typem divadla... Zdá se vám také, že v 90. letech jsme byli vůči světu otevřenější a teď se naopak uzavíráme?

Myslím, že v sobě opravdu máme určitou malost, nějaký mindrák. Například i ve vztahu k uprchlické krizi jsme se vybarvili nedůstojně, spíš hanebně. 90. léta byla určitou euforií, možná i náhodou, že jsme tu měli Václava Havla a najednou jsme někam „poskočili". To ale bylo výjimečné období, které neodráželo stav vědomí lidí u nás.

Takže to, jak se chováme dnes, naší úrovni odpovídá přesněji?

Myslím si, že to je mnohem realističtější podoba. Včetně té velmi silné polarizace na našem malém písečku kvůli tomu, co se odehrává ve světě: migrace, terorismus, dění v Evropské unii...

Vnímám polarizaci nejen ve vztahu „sluníčkáři" na jedné straně a pravicoví extremisti na druhé, ale je i v názoru na řešení těch otázek. Lidé, kteří si myslí, že se tak komplexní problémy dají vyřešit rychle, bouchnutím do stolu, násilnou rychlou cestou, jsou velmi naivní. U brexitu jsme myslím byli svědky toho, jak si národ velmi nepoučeně a neuvědoměle podepsal svou do jisté míry politickou sebevraždu.

Zdá se, že politika „rychlých řešení" vychází i politikům v zahraničí, nejen u nás Babišovi s jeho „bude líp". Vedle britských agitátorů pro brexit také Donaldu Trumpovi a dalším... Lidi tohle opravdu chtějí?

Samozřejmě, že celý svět dnes čelí zásadním výzvám – islámský stát, uprchlická krize, a je toho víc. Je pro nás pohodlnější si představovat „rychlá řešení". Jiná cesta než kultivovaná diskuse a vzájemné naslouchání ale není. Musíme se učit odmalička získávat trochu přehled, nadhled, vědomí širších souvislostí. Trpíme chorobou krátkozrakosti, omezenosti, to asi souvisí i s pohodlným způsobem života. Máme s prominutím „prdel v peří" a nejsme nuceni se zamýšlet nad širšími souvislostmi.

Část společnosti – zdá se, že ta hlasitější a viditelnější – volá po „tvrdém řešení" i vůči islámu...

Řešením je spíš cesta empatie, soucitu, vzdělání. To potřebujeme i na nejvyšších politických místech. Jakmile k tomu někdo začne v diskusích vyzývat, je to automaticky „pravdoláskař" – ale my jinou šanci nemáme. Nemůžeme jít na ruku islámskému státu tím, že se zradikalizujeme. To je jejich cíl, aby Evropany vůči evropským muslimům zradikalizovali. Každý politik, který na tuto hru přistoupí, je krátkozraký, i když mu to nyní přinese hlasy.

Teroristé zfanatizovaní Islámským státem přece nejsou organizovaný stát, ale kriminálníci páchající šokující akty. Ti kriminálníci nejsou vojáky nějakého státu, ale díky mediálnímu dopadu se jim daří vyvolávat atmosféru strachu a radikalizace. Tomu bychom neměli nahrávat. Zároveň to ale neznamená, že Evropa může přijmout všechny uprchlíky.

Nejbližší představení Farmy v jeskyni v Praze

Informátoři | Whistleblowers
13. a 14. 10. 21.00 Ponec – divadlo pro tanec
Čekárna | Waiting Room
24., 25. a 26. 10. 20.00 Nádraží Praha-Bubny
Sclavi – Emigrantova píseň
3. 1. 2017 20.00 Nová scéna Národního divadla