Vladimír Feierabend. Gestapo celou rodinu zatklo a odvezlo do koncentráku

Eliška Černá | 3. 4. 2018

Prostřednictvím krátkých příběhů pamětníků připomínáme historické momenty 20. století. Nyní představujeme muže, kterého Němci za protektorátu s rodinou zatkli a odvezli do koncentračního tábora jen proto, že jeho strýc působil jako exilový ministr financí.

MUDr. Vladimír Feierabend se narodil 7. 7. 1924 v Praze, kde nejdříve navštěvoval učitelský ústav v Panské ulici a poté spolu s bratrem přešel na gymnázium v Křemencově ulici. V roce 1940 byl zatčen otec pana Vladimíra a propuštěn byl až po dvou letech, v březnu 1942. Zatčení otce se podepsalo na Vladimírových studijních výsledcích: „Do konce kvarty jsem měl vyznamenání, od kvarty výš už ne.“

Otec na svobodě zůstal pouhé tři měsíce, než si pro celou rodinu přišlo gestapo: „Kolem poledne mi děda přišel oznámit, že přišli dva pánové s tím, že si chtějí promluvit s tátou, kterého ihned odvezli. Pak přišli další dva pánové, abych si vzal věci na tři dny.

Ptali se také po mámě, ale ta nebyla doma. Napsal jsem tedy mámě, co mi nadiktovali a kde se má na gestapu hlásit. Pak mě vzali a jeli jsme rovnou do Pečkárny (pozn. redakce Petschkův palác v Praze stojí na rohu ulice Politických vězňů a Washingtonovy. Během II. světové války byl využíván jako hlavní sídlo gestapa v protektorátu Čechy a Morava).

Po cestě jsme přímo ze školy vzali bráchu. Když jsme přijeli do Pečkárny, tak už tam byl táta, děda, teď jsme tam přijeli my dva a asi za hodinu přijela teta. Když se moje máma šla za tři dny ptát na gestapo, co s námi je, tak si ji tam hned nechali.“ Ještě tentýž den k večeru byla celá rodina transportována do Malé pevnosti Terezín.

Důvodem zatčení a transportu celé rodiny byla akce Emigranten, kdy byly zatýkány celé rodiny kvůli tomu, že se některý z rodinných příslušníků nezdržoval v Protektorátu (když měl) a působil v zahraničí. V případě rodiny Feierabendů to byl Vladimírův strýc, exilový ministr financí Ladislav Karel Feierabend.

Terezín a Dachau

Po příjezdu do Terezína byli všichni oholeni a dostali vězeňskou uniformu. Dědeček měl loupat v kuchyni brambory, tatínek zametal dvůr koštětem a Vladimír Feierabend se svým bratrem byli vybráni k práci v kolejišti. „Člověk tam viděl takovou bezmoc a ponižování. Bez příčin. Když člověk potřeboval jít na záchod, tak to ne, nejdříve musel dělat dřepy a takové věci. Esesáci si z něho dělali srandu. Buď to vydržel, nebo nevydržel…“ Jak Vladimír Feierabend přiznává, v jeho letech se věznění dalo fyzicky vydržet a také vše bral na lehčí váhu.

Po krátké etapě v Terezíně, byla celá rodina rozdělena na muže a ženy, mužská část putovala do koncentračního tábora v Dachau a ženy do koncentračního tábora Ravensbrück.

Po příjezdu do Dachau byli muži z rodiny Feierabendů nejdříve v karanténě a poté byl Vladimír s bratrem určen na sbírání brambor, k práci na výstavbě nového bloku Baulager a k práci ve skladu pro SS-divizi: „Tam už člověk věděl už tam byl skoro tři měsíce že když vytáhne z balíčku po deseti fuseklích jedny, že se to nepozná. Fusekle si vezme sám, a když si jich vezme víc, tak je může za něco vyměnit. Ať už za jídlo, za cigarety nebo za něco jiného.“

Přežil břišní tyfus

Díky hezkému stylu psaní dostal Vladimír Feierabend práci písaře a byl přeřazen do politického oddělení, kde psal jména, vězeňská čísla a další údaje nově příchozích vězňů. Jednalo se o dobrou práci v teple a bez deště. Po měsíci však pan Vladimír dostal břišní tyfus. „Epidemie byla tenkrát dost velká, bylo tam skoro tisíc lidí, kteří onemocněli.

Němci z toho byli dost špatní, pochopitelně, protože se báli, aby se také nenakazili. V nemocnici jsem strávil měsíc a byla to doba, kdy člověk myslel akorát na to, jestli to vydrží, nebo nevydrží.“ To vše se stalo koncem války a těsně před osvobozením koncentračního tábora spojeneckými vojsky.

Vladimír Feierabend vzpomíná, že když se 29. 4. 1945 v bráně objevily americké džípy, nejhorší dozorci utekli a do strážních věží nasadili novou posádku. „Když Američané viděli vlaky mrtvých, které stály kolem a které přivážely do Dachau z evakuovaných lágrů, tak se s Němci nemazali.“ Pan Vladimír ještě nějakou chvíli musel pracovat na politickém oddělení tábora Dachau, ale po propuštění se setkal s celou rodinou v Praze.

Nucené vystěhování a služba u PTP

Ihned po válce si pan Vladimír dodělal gymnázium, bylo mu umožněno zkrácené studium kvůli válečným útrapám, a odešel studovat medicínu. I komunistickému režimu byla rodina Feierabendů trnem v oku. V roce 1949 sice Vladimír Feierabend prošel prověrkami na vysoké škole, ale v roce 1952 byla celá rodina nuceně vystěhována z Prahy do malého bytu u Čimelic a poté do Dolní Poustevny u Rumburku. Krátce nato byl pan Vladimír povolán na vojnu a koncem roku 1953 byl odvelen k Pomocným technickým praporům (PTP) na důl Zápotocký a Nosek na Kladně.

Pan Vladimír už měl vyfasované fáračky a gumáky a měl jít na šachtu, ale na poslední chvíli byl z fárání odvolán a u PTP pracoval jako doktor pro vojáky i civilní obyvatelstvo. Po návratu z PTP zůstal Vladimír Feierabend na práci v dolech, ovšem v roce 1956 dostal tuberkulózu plic, a nakonec si našel práci v hygienické službě v Praze. Přestože v roce 1981 odešel do důchodu, tak v hygienické službě dále pokračoval a měl také úvazek na lékařské fakultě.

V době natáčení rozhovoru žil Vladimír Feierabend v Praze, byl členem Mezinárodního výboru vězňů Dachau a aktivně působil ve Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých.

Pro Paměť národa s pamětníkem natáčel Luděk Jirka.

Koncentrační tábor Dachau

Otevřen byl 22. března 1933 a stal se prvním nacistickým koncentračním táborem určeným pro politické vězně.

Nacházel se na pozemku opuštěné muniční továrny poblíž města Dachau, které leží nedaleko Mnichova v jižním Německu.

Dachau posloužil jako prototyp a modelový příklad pro ostatní nacistické koncentrační tábory, které jej následovaly. Jeho základní organizace, vzhled, stejně jako plány budov, byly použity i při výstavbě dalších táborů.

Celkem prošlo táborem přes 200 tisíc vězňů z třiceti zemí. Uvádí se, že v táboře zemřelo celkem 25 613 vězňů. Mezi příčiny úmrtí patřily převážně nemoci, podvýživa a sebevraždy.

Počátkem roku 1945 v táboře vypukla tyfová epidemie a při následné evakuaci většina oslabe-ných vězňů zemřela.

Dachau bylo jedním z prvních míst, které Západu odhalilo prostřednictvím novinářů a filmových kronik realitu nacistické brutality.

Tábor byl osvobozen 29. dubna 1945 americký-mi jednotkami, které nalezly v uzavřeném táboře 30 000 vězňů.