"Bylo mi sedmatřicet. Do práce jsem přišel s tmavými vlasy, a ten den jsem zešedivěl. Bylo to strašné. Po té tragédii jsme už o tom nedokázali mluvit," vzpomínal po letech na děsivou katastrofu šéflékař místní záchranky Michail Kalinin. Nehoda vstoupila do historie jako takzvaná "Ufa katastrofa", protože k ní došlo zhruba 50 kilometrů východně od největšího města Baškirska Ufa.

Co se tehdy na Transibiřské magistrále, v Čeljabinské oblasti nedaleko Ufy a zhruba 11 kilometrů od menšího města Aša, vlastně stalo?

V roce 1985 byl uveden do provozu plynovod Západní Sibiř - Ural - Povolží, jehož potrubí bylo na místě katastrofy (1710. kilometru transsibiřské magistrály) uloženo do země zhruba kilometr od železničního náspu. Plynovod byl však původně budován jako ropovod a jeho spoje na některých místech neunesly zátěž, jakou představovalo proudění zkapalněného plynu v plném provozu. Do roku 1989 tak došlo k 50 haváriím spojeným s úniky propanu a butanu, které se však až do osudného 4. června obešly bez obětí. Ten den se to ale mělo hrozivým způsobem změnit.

Plynové jezero smrti

Podle ruských médií se dodnes nepodařilo přesně doložit, kdy a proč začal z potrubí unikat plyn. Jako oficiální verze je uváděno narušení trubek těžkou technikou už při stavbě plynovodu. Faktem zůstává, že potrubí ztratilo svou těsnost a úzkou prasklinou o délce asi 1,7 metru začal nejméně tři hodiny před příjezdem obou vlaků proudit zkapalněný plyn do atmosféry. Reliéf krajiny a povětrnostní podmínky neumožnily jeho rozptýlení, takže se začal hromadit ve dvou kalužích nedaleko trati.

Místní obyvatelé si sice všimli zápachu, ale na jejich upozornění nevzal nikdo ohled. Druhým varovným signálem byl pokles tlaku v potrubí, který se ukázal obsluze plynovodu na měřících přístrojích zhruba 40 minut před katastrofou. Pracovníci plynovodu, kteří měli službu, jej však bohužel chybně vyhodnotili a zareagovali na něj pouze tím, že zvýšili dodávku plynu, aby tlak obnovili. Ani zprávy od projíždějících strojvedoucích, kteří se zmiňovali o plynovém nebezpečí, nevedly k žádnému zásadnímu kroku, který by zabránil pozdější tragédii.

"Výsledkem byl vznik obrovského plynového jezera sestávajícího z propanu, butanu a dalších hořlavých uhlovodíků, které mohlo v jakékoli vteřině okamžitě vybuchnout od sebemenší jiskry. A ten okamžik opravdu nastal," napsaly později ruské noviny Tribuna.

Ke katastrofě došlo v 1:15 místního času, kdy se na trati míjely v protisměru dva osobní vlaky, zajišťující dopravu mezi městem Novosibirsk a letoviskem Adler na břehu Černého moře. Vlaky se skládaly z 38 vagonů, v nichž bylo celkem 1284 cestujících včetně 383 dětí a 86 členů vlakového personálu. Vlak z Novosibirsku měl v tu chvíli sedmiminutové zpoždění. Kdyby jel přesně podle jízdního řádu, možná by k neštěstí vůbec nedošlo, nebo by aspoň obětí bylo mnohem méně...

Výbuch se silou jaderné bomby

Při míjení vlaků začali strojvedoucí obou souprav pravděpodobně brzdit a od vlakových koles odlétlo několik jisker, které zapálily shromážděný plyn (podle některých dalších teorií vyvolal zážeh nedopalek cigarety, který v osudnou chvíli vyhodil některý z cestujících z okna). Následovala obrovská exploze.

Podle oficiálních zdrojů citovaných deníkem Tribuna odpovídala síla výbuchu 300 tunám ekvivalentu TNT. "Podle celkových škod lze ale předpokládat, že exploze byla ještě mnohem silnější - až na úrovni deseti kilotun TNT, což je srovnatelné s ničivou silou jaderné bomby svržené na Hirošimu," uvádí Tribuna.

Výbuch měl své dopady i v městečku Aša. "Před druhou v noci se ze směru na Baškirsko najednou rozlila jasná záře. Ohnivý sloup měl stovky metrů. Pak přišla tlaková vlna, která v některých domech rozbíjela sklenice," vzpomínal Genadij Verzjan, který žil v té době v městečku.

Oblak ohně byl viditelný až na vzdálenost 100 kilometrů. Exploze zničila 350 metrů železniční tratě, 17 kilometrů komunikačního vedení a vyvolala rozsáhlý požár na ploše 250 hektarů. Nejstrašnější však byly ztráty na lidských životech - mezi 575 mrtvými bylo 181 dětí, další stovky cestujících z obou vlaků utrpěly těžké popáleniny i vážná zranění, včetně poranění mozku.

"Když jsme letěli nad místem nehody, vypadalo to, jakoby to místo někdo polil napalmem. Ze stromů zůstaly černé pahýly vyrvané z kořenů. Vagony byly rozmetány, rozmetány..." vzpomínal na katastrofu Alexej Godok, zástupce šéfa osobní vlakové dopravy na jihu Uralu.

Podobně vyznívaly i vzpomínky Vladislava Zagrebenka, který pracoval v roce 1989 jako resuscitační lékař oblastní kliniky. "V sedm ráno jsme odletěli na místo s prvním vrtulníkem. Letěli jsme tři hodiny a přistáli kousek od zničených vlaků. Shora jsem viděl jasně ohraničený kruh o zhruba kilometrovém průměru. Černé pahýly borovic trčely do vzduchu jako vypálené sirky. Kolem zničené vagony ve tvaru, který připomínal zakřivený banán. Zranění ani mrtví tam už v tu dobu nebyli. Armáda odvedla skvělou práci: evakuovala lidi, odnesla mrtvá těla, uhasila oheň. Zraněné vojáci naložili ve tmě na sklápěčky," vzpomínal v deníku Tribuna Zagrebenko.

Aša povstala k záchraně

Děsivá tragédie však vyvolala také obrovské vzepětí solidarity a spontánní pomoci ze strany obyvatel města Aša. "Celá Aša povstala k záchraně přeživších. Každý pacient měl okamžitě k ruce dobrovolníka, který se mu staral o všechno, co bylo potřeba. Lidé přinášeli v zástupech jídlo, masové kuličky, brambory, všechno, o co si zranění řekli... Nikdy v životě bych si nedokázal představit tolik kompotů: všechny parapety jimi byly olemované, celé patro," vyzdvihl obětavost místních lidí Zagrebenko.

Ještě týž den odpoledne navštívil místo katastrofy tehdejší předseda Nejvyššího sovětu Sovětského svazu Michail Grobačov a členové vládní komise, ustanovené k vyšetření příčin nehody. Následný soud trval šest let. Obviněno bylo devět lidí, většinou zaměstnanců společnosti Něftěprovodmontaž, která stavěla plynovod, včetně ředitele jejího stavebního a instalačního oddělení a několika mistrů a předáků. Odsouzeno bylo nakonec sedm osob, spíš ale v nižším postavení - jeden vedoucí pracoviště, jeden předák a jinak obyčejní pracovníci. Délky maximálních trestů nepřesáhly pět let vězení.

V roce 1992 vzniklo v Aše Sdružení obětí a příbuzných a na místě tragédie byl postaven osmimetrový památník, u něhož se každý rok konají ve výroční den tragédie smuteční setkání.