Viktor z Aveyronu: Příběh divokého vlčího chlapce je dodnes obestřen tajemstvím

15. listopad 2019 četba na 4 minuty
Viktor z Aveyronu, první známé vlčí dítě

Viktor z Aveyronu, první známé vlčí dítě

Foto: winto

Viktor z Aveyronu není žádný hrdinský titul historické postavy. Je to pojmenování chlapce, který první polovinu svého života strávil v lese, kde se jeho výchovy ujalo nehostinné prostředí a divoká zvěř. Nejznámější vlčí dítě dodnes představuje stejně velkou záhadu, jako tomu bylo na začátku 19. století, kdy drancovalo francouzské lesy.

Díky Disney pohádce Tarzan bychom každé dítě vychované přírodou mohli považovat za předobraz hlavního hrdiny. Oproti Tarzanovi se ale většina vlčích dětí nikdy úplně nezkultivovala. Výjimkou nebyl ani Viktor, který se za celý svůj život naučil pouhá tři slova.

Lidé z Aveyronu si nejdříve mysleli, že v lesích žije nebezpečné divoké prase, kočkovitá šelma na útěku nebo zcela záhadný a dosud neobjevený tvor. Jaké bylo překvapení, když z temného lesního porostu vytáhli malého chlapce. Vypadal na dvanáct let a byl nahý; jen kolem hlavy měl trhance košile. Jeho uvěznění netrvalo dlouho, chlapec, hnaný základním instinktem přežití, po dvou dnech utekl zpátky do lesa.

Znovu najít ho se lidem podařilo o rok později v roce 1800 a tentokrát zvolili obezřetnější a zároveň tvrdší přístup. Pár dní ho věznili na policejní stanici a pak ubytovali v sirotčinci v Saint-Affrique. Protože chlapec nikdy nebyl v bližším kontaktu s lidmi a děti zase s nikým tak necivilizovaným, bál se jich a ony jeho. Joseph, jak vlčího chlapce tehdy pojmenovali, se odmítal šatit, potřebu vykonával, kde se mu zlíbilo, a byl velice agresivní. Proběhly dva pokusy o útěk, nikdy se však nedostal přes plot areálu.

Po zmedializování kauzy se Josepha ujal přírodovědec Pierre Joseph Bonnaterre. Nastěhoval ho do domu v Rodezu a studoval jeho chování. Mezitím komisař, který ho nalezl v lesích, pátral po jeho rodině. Přihlásili se dva muži, kteří v roce 1789 ztratili svého syna. Josepha v něm ale nepoznali.

Bonnaterre ve svých výzkumech zjistil, že chlapec netrpí žádným postižením a že jizvy rozeseté po jeho těle pochází pravděpodobně z doby před životem v lese. Také vypozoroval, že ze smyslů má nejrozvinutější čich a chuť. Po roce studia a učení už zebe Joseph nestrhával oblečení a naučil se jíst i jiné potraviny než brambory. Přebytečné jídlo ale i nadále zahrabával do země, stejně jako to dělají zvířata. Svůj odraz v zrcadle nepoznával. Vždy si myslel, že jde o někoho jiného, díval se za zrcadlo a odraz jiných předmětů ho lákal k tomu po věci sáhnout. Inteligence a základní úsudek chlapcovi nechyběla, do světa ho ale ještě vypustit nemohli.

Nalezenec z lesa byl v červenci 1800 převezen do Národního institutu pro hluchoněmé, kde se o něj zajímal spolek Společnost pozorovatelů člověka. V čele spolku stál zakladatel moderní psychologie Philippe Pinel, který po zkoumání chlapce ve svém posudku uvedl, že trpí idiocií, což mohlo stát za důvodem opuštění, a socializování je tedy nemožné.

S tím nesouhlasil jiný člen týmu doktor Julien-Joseph Virey, jenž naopak věřil, že je chlapec mentálně v pořádku a je v lidských silách ho zcivilizovat. Na jeho straně byl i lékař Jean Marc Gaspard Itard, ten později Josepha přejmenoval na Viktora.

Itard pokusy o rozkvět Viktorovy omezené inteligence dosáhl malých, přesto významných úspěchů - chlapec začal rozeznávat předměty podle jejich jména, sám se ale za celou dobu naučil pouhá tři slova: lait (francouzsky mléko) a oh, Dieu (ach, Bože).

Náklady na Viktorovu ošetřovatelku a jeho další vzdělání financoval stát. Itard ale postupně ztrácel svůj tehdejší optimismus, Viktor v určitý okamžik přestal přijímat nové informace a dělat pokroky. S tím skončilo i státní financování. V roce 1810 se musel i se svou ošetřovatelkou z Národního institutu pro hluchoněmé vystěhovat, a zabydleli se v domě nedaleko od něj. Další zprávy o chlapcově životě jsou mlhavé. Viktor zemřel v roce 1828 a dodnes nikdo neví, kde je pohřbený.

O případu Viktora z Aveyronu vzešlo několik odborných i biografických knih a filmy na motivy jeho příběhu. Během dob, kdy pobýval v sirotčinci a v institutu o něm vznikly dvě divadelní hry.

Akční letáky