Historie

Voltaire a Žižkův buben: jak francouzský filozof básnil o českém vojevůdci

16. leden 2018 četba na 17 minut
Socha Jana Žižky z písku

Socha Jana Žižky z písku

Foto: ČTK/Pancer Václav

„Nechte mě, pravil, ležet v širém poli. Raději budu kořistí ptáků než červů. A mou kůži ať natáhnou na buben. Nepřátelé prchnou, jen ho uslyší.“

Slova, která údajně pronesl před smrtí slavný vojevůdce Jan Žižka z Trocnova, nezapsal nějaký český historik, nýbrž francouzský osvícenský filozof François Marie Arouet neboli Voltaire. Vtělil je do svého Eseje o mravech a duchu národů (Essai sur les moeurs et l’esprit des nations), který poprvé v úplnosti publikoval roku 1756 v Ženevě.

Stalo se tak nedlouho po roztržce s pruským králem Fridrichem II., jenž Voltaira zprvu obdivoval a po tři léta (1750–1753) hostil na zámku Sanssouci v Postupimi, pak na něj ale zanevřel. Dokonce ho nazval pomerančem, co se vymačká a zahodí. A Voltaire, až do té doby oslovující pruského krále „Vaše Lidskosti“, najednou také hovořil o panovníkovi, jehož opouštějí dobré úmysly, „jen co zavolá polnice“.

FOTOGALERIE

Ze začátku si však filozof a uměnímilovný Fridrich notovali. Kromě jiného je spojoval i zájem o husitství a osobnost impozantního hejtmana Jana Žižky. Když roku 1742 přitáhla pruská armáda na Čáslavsko a u obce Chotusice svedla 17. května vítěznou bitvu s habsburským vojskem Karla Lotrinského, ze všeho nejvíc zajímal „starého Fritze“ údajný Žižkův hrob v kostele sv. Petra a Pavla v Čáslavi. A nesmírně se rozlítil, když zjistil, že jen o rok dříve byly katem spáleny na čáslavském náměstí kosterní pozůstatky, jež v kostele objevili a poručili zlikvidovat stoupenci pobělohorské reformace.

Jedna památka na Žižku z Kalicha se však přece jen zachovala, řekli v Čechách králi „Bedřichovi“. Mají ji v Kladsku, odtrženém První slezskou válkou a následným Vratislavským mírem v létě roku 1742 od českého území a připojeným jako země se zvláštním postavením k Prusku. V tamější pevnosti na Zámecké hoře prý přechovávají buben potažený kůží, kterou si Žižka na vlastní přání nechal po smrti stáhnout z těla. Byl si jist, že nepřátelé husitů prchnou do zaječích, jen co k nim zvuk posvátného bubnu dolehne.

Památník bitvy u ChotusicZdroj: Wikipedie

Památník bitvy u Chotusic

Fridrich II. Veliký zavětřil. Nebylo by od věci vlastnit v době válek takovou kouzelnou pomůcku. O husitech se ve světě vyprávěly legendy, před jejich chorálem prchaly celé pluky. Proč by neměl mít stejnou moc i tajuplný Žižkův buben?

Existují zprávy o tom, že po dobytí Kladska Prusy buben v pevnosti našel a odvezl s sebou do Berlína pruský generál Fouquet. Spolu s ním ukořistil cop kněžny Walesky, bájné zakladatelky Kladska a v polské mytologii též sestry naší kněžny Libuše. Walesku si nejspíše vymysleli polští kronikáři a pravý jistě nebyl ani buben potažený kůží Jana Žižky. Podstatné však je, že král Fridrich pohádce věřil.

Zdálo by se, že buben, který se v Kladsku podle všeho doopravdy nacházel, může být vzpomínkou na časy Jiříka z Poděbrad. Ten město v roce 1458 učinil středobodem Kladského hrabství. Ale pověst o získání tohoto symbolu sahá ještě trochu dál do minulosti.

Koncem roku 1425 se v Kladské kotlině střetli husité útočící na hrad Rychmberk s jeho majitelem, kladským hejtmanem Půtou III. z Častolovic. Čerstvě osiřelí Žižkovi stoupenci (jejich velitel zemřel 11. října 1424 při obléhání hradu u Přibyslavi) se utkali s Půtovou Opočenskou stranou, bojující na straně katolíků. Během šarvátek, v nichž měli husité převážně navrch, se jejich protivníkům přesto povedlo uchvátit vzácnou relikvii – magický Žižkův buben. Odtud se pak podle ústního podání dostal na Zámeckou horu.

Barbarský hlas zla

Ostatně, co víme o způsobu šíření této legendy? A jakými cestami vlastně doputovala k Voltairově sluchu? Odpověď leží v díle Historia Bohemica (Historie česká), kterou sepsal muž jménem Enea Silvio Bartolomeo Piccolomini. Do dějin vstoupil jako Pius II., neboť roku 1458 usedl na papežský stolec. České země navštívil o sedm let dříve v roli císařského vyslance, mimo jiné zavítal i do Tábora.

Jako papež vystupoval Piccolomini tvrdě proti kališnictví. Od krále Jiřího z Poděbrad požadoval, aby přestoupil ke katolické víře a obnovil tak jednotu církve v Čechách. V tomto duchu psal i proti Žižkovi. Právě on zaznamenal na věčné časy vyprávění o zlověstném bubnu, řka, že „Žižka umíraje, vyslovil přání, aby po smrti byla kůže s těla sedřena, aby tělo hodili na pospas ptákům a dravcům, kůži aby natáhli na buben a s ním chodili do bitev. Jakmile nepřátelé zaslechnou jeho zvuk, ihned dají se na útěk.“

Socha Jana Žižky na pražském VítkověZdroj: ČTK/Kamaryt Michal

Socha Jana Žižky na pražském Vítkově

Přehledně vylíčil zlidovění fámy Karel Tůma v knižní sérii Z českých mlýnů (1885–1886), kde píše, že je to „kleveta a babská pověra, rozšiřovaná od zuřících poražených nepřátel, kteří popisovali Žižku jako vtěleného satanáše, a když po jeho smrti rovněž nad nimi vítězil Prokop, tedy si vymyslili báchorku, že prý Žižka na smrtelné loži u Přibyslavi poručil svým hejtmanům, aby mu po smrti sedřeli kůži s těla a napjali ji na válečný buben, který pak vydával takový hrozný zvuk, že každý protivník Čechů děsem zachvácen musel upalovat z bojiště. Litoměřický probošt Papoušek tu babskou pověst sdělil vášnivému odpůrci Žižky, kardinalu Eneáši Sylviemu, který teprve roku 1451 letmo zahlédl kousek české země, ale směle napsal historii českého národa, v níž zhyzdil Žižkovu památku vypravováním této báchorky na důkaz, jaký prý byl Žižka ukrutný a surový člověk. Po Sylviovi ji opakoval Dobravius, a po něm pověstný fantasta Hájek z Libočan tu lež rozsíval ve své kronice mezi lid…“

V odkazu českého vojevůdce viděl Piccolomini velkou hrozbu, a proto ho vykreslil jako člověka s barbarskými sklony. Což od něj Voltaire přejal – viz tato pasáž z Eseje o mravech a duchu národů: „Čtyřicet tisíc bylo obránců Jana Husa. Byla to divá zvěř, kterou přísnost koncilu vyplašila a zbavila pout. Kněží, které potkali, platili svou krví za krutost kostnických otců. Jan, zvaný Žižka, barbarský vůdce těchto barbarů, více než jednou zvítězil nad Zikmundem.“

Fridrich II. Veliký a Voltaire v SanssouciZdroj: Pierre Charles Baquoy

Voltaire a Fridrich II. Veliký v Sanssouci

Voltaire tedy vycházel z Piccolominiho a ten měl na mysli spíše symbolický „hlas zla“ než opravdový nástroj. Ale odhlédnuto od jasného rozporu mezi legendou a realitou se nedá popřít, že jakýsi buben (respektive bubny) byl v Kladsku a později i jinde ukazován – sice jako pravděpodobný falzifikát, nicméně s evidentní historií. V Berlíně se stal součástí pruského korunního pokladu. Souběžně s tím jsme však měli další, ryze domácí buben, jenž byl po generace spjatý se západočeskou Plzní.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/3
DALŠÍ ČÁST

Akční letáky