Historie

Voltaire a Žižkův buben: jak francouzský filozof básnil o českém vojevůdci

16. leden 2018 četba na 17 minut
Socha Jana Žižky z písku

Socha Jana Žižky z písku

Foto: ČTK/Pancer Václav

„Nechte mě, pravil, ležet v širém poli. Raději budu kořistí ptáků než červů. A mou kůži ať natáhnou na buben. Nepřátelé prchnou, jen ho uslyší.“

V národopisném časopise Český lid z roku 1905 informuje Rudolf Janovský v článku Žižkův buben na radnici v Plzni: „Pokud ještě byla v paláci radnice vystavena městská zbroj, nalézal se ve sbírce této, která byla později přenesena do městského historického musea, také veliký buben, o kterém šla pověst, že jest potažen kůží staženou ze Žižkova těla. Dostala prý ho Plzeň za to, že od husitů a táborů tolik protivenství vytrpěla. Buben tento prý má zázračnou moc. Až prý zase jednou bude nepřítel ohrožovati Plzeň, pak postačí zabubnovati a nepřítel se dá na útěk.“

A ještě dovětek: „Zapsáno dle vypravování posledního rathouzního hospodáře Štěpánka, který tuto pověst při provázení turistů v radnici vykládal.“

Budova plzeňské radnice

Renesanční budova radnice na náměstí Republiky v Plzni

V nesmírně podrobném příspěvku novináře, politika a regionálního historika Jaroslava Schiebla v listu Plzeňsko z roku 1932 se dozvídáme, že „v Plzni byla víra šířena, že Sirotci již v l. 1433 až 1434, kdy Plzeň marně obléhali, bubnem tím obležené strašili“.

Schiebl uvádí, že velký „lancknechtský“ buben, který kdysi ukazovali na plzeňské radnici, „tvarem spadal asi do dob schmalkaldské války, zde také plzeňští vojáci byli súčastněni v bitvě u Mühlberga (1547)“. Starousedlíci vzpomínali, že na tento nástroj bývalo „bubnováno vždy o slavném procesí, které obcházelo o Novém svátku po městských hradbách a jehož podstatnou část tvořilo ozbrojené měšťanstvo.“

Schiebl klade vznik plzeňské pověsti ke konci 17. století. Na počátku téhož věku se dějepisec husitských válek Zachariáš Theobald pokusil Piccolominiho (potažmo Hájkův a Veleslavínův) drb vyvrátit. Vysvětloval, že Žižka byl pochován v Hradci Králové a poté v Čáslavi, vždy ale se svou kůží.

Ve druhé polovině 17. století se však tato „nevkusná povídačka“ (jak se vyjádřil historik Václav Vladivoj Tomek) rozbujela znovu. Netýkala se už pouze Plzně; byla přenesena na zámek ve Staré Boleslavi, kde buben ohlašoval morové nebezpečí, hladomor a ostatní katastrofy.

Zároveň se (na rozdíl od samotného hejtmana) dostala do světové literatury, což dokládá nejen báseň Ziskatrommel německého autora Franze von Gaudy, ale též zmínky v díle Schillerově a Byronově. Ba i baron Münchhausen, předobraz barona Prášila, ve skutečném životě bojující proti Turkům v pruské armádě, složil báseň nazvanou Die Trommel des Žižka.

Kalva Jana Žižky

Údajná kalva Jana Žižky z Trocnova

Hádanka přestala být kuriozitou lokálního významu, její řešení se stalo otázkou prestiže. Jak správně podotýká Karel Tůma, „nebyl to jen hloupý rozum nevzdělaného lidu, ale té pověsti věřili i velcí duchové. Jmenuji vám jen pruského krále Bedřicha II. a jeho ctitele, slavného Voltaira. Pruský Bedřich našel v kladské pevnosti starý buben, potažený lidskou kůží. Ujistili ho, že je to divotvorný Žižkův buben, načež si ho Bedřich vzal do své klenotnice a napsal o tom Voltairovi, který mu k té vzácné památce blahopřál.“

Starožitnost v báchorkovitém stavu

Ze všeho, co víme, vyplývá, že Žižkův buben je jen mýtus, kachna, falzifikát. Přesto však Fridrich II. Veliký v pevnosti na Zámecké hoře cosi našel. A to cosi nechal odvézt do Berlína. Anebo nenechal?

Skotský spisovatel a historik Thomas Carlyle ve své kontroverzní biografii History Of Friedrich II Of Prussia, Called Frederick The Great z roku 1858 sděluje: „Ve zbrojnici v Kladsku leží jistý zaprášený buben v báchorkovitém stavu, o kterém čtenář snad už slyšel. Tento buben není žádnou pohádkou, nýbrž starožitnou, arci již velmi sešlou skutečností. Je prý zhotoven dle výslovného testamentárního přání, jak se tajuplně povídá, ze Žižkovy kůže před více než 300 lety. Tato poslední připomínka jest úplně mythickou.“

Carlyle však měl špatné informace. Jeho domněnku, že se buben stále nachází v Kladsku, totiž vyvracejí dvě zainteresované osoby: pruský král a francouzský filozof.

Fridrich II. Veliký s oblibou veršoval ve francouzštině a Voltaire – dokud se těšil královské přízni – mu byl v tomto druhu korespondence zdatným sparring-partnerem. Na podzim roku 1743 si ti dva vyměnili rýmované listy, jejichž obsah převedli volně do češtiny Emanuel Zminský (pseudonym publicisty Emanuela Antonína Meliše) v časopise Lumír z roku 1857 a o mnoho desetiletí později zmíněný Jaroslav Schiebl v listu Plzeňsko.

Akční letáky