Takzvané "vraždy v močálech" otřásly v 60. letech celou Británií. Sérii nejméně pěti vražd spáchal partnerský pár, který tvořili Ian Brady a Myra Hindleyová. Oběťmi jejich dvouletého řádění se staly ve všech případech děti nebo dospívající, ve věku od deseti do 17 let. Šlo o Pauline Readovou, Johna Kilbrida, Keithe Bennetta, Lesley Ann Downeyovou a Edwarda Evanse. Nejméně čtyři z nich byly i sexuálně napadeny.

Těla dvou dětí byla nalezena v improvizovaných hrobech právě v močálu Saddleworth Moor. Třetí hrob byl objeven až v roce 1987, víc než dvacet let poté, co byli oba pachatelé odsouzeni. Tělo čtvrté oběti, Keithe Bennetta, se nikdy nenašlo a dodnes se skrývá pod vřesem na pusté planině nedaleko Manchesteru.

Pár vraždil od července 1963 do října 1965. První vraždu Pauline Readové spáchal 12. července 1963.

Problémy od mala

Ian Brady se narodil v roce 1938 ve skotském slumu v Glasgow svobodné servírce Peggy Stuartové a nikdy nepoznal jméno svého otce. Kvůli finanční tísni ho matka musela předat na výchovu do náhradní rodiny. Ani přes snahu adoptivních rodičů ale Brady nezapadl mezi ostatní děti a zůstal osamělým problémovým chlapcem, kterého navíc v teenagerském věku začal fascinovat nacismus. Opakovaně se dopouštěl drobných krádeží a vloupaček, kvůli nimž měl v 16 nastoupit do káznice. Aby se trestu vyhnul, zkusil utéct ke své matce a tehdejšímu adoptivnímu otci Patricku Bradymu, ale při další krádeži byl chycen a v 17 skončil ve věznici Strangeways.

Propuštěn byl v listopadu roku 1957 a stal se ještě samotářštějším, uzavřenějším a nepřátelštějším vůči společnosti. Příležitostně pracoval v různých manuálních profesích a nakonec zakotvil jako skladník v jedné firmě v Manchesteru. Tady se v roce 1961 seznámil s devatenáctiletou Myrou Hindleyovou, která nastoupila do téže firmy jako sekretářka.

Brady byl její první láskou a brzy ji naprosto a dokonale ovládal. Oblékala se podle jeho vkusu, přejímala jeho extrémní politické názory, odbarvila si vlasy, aby více připomínala árijskou dívku, a nebránila se ani pózovat svému milenci pro pornografické fotografie. Brady, kterého povzbuzovalo, jak bezvýhradně děvče přijímá veškeré jeho nápady, své požadavky neustále stupňoval a posouval je do stále zvrhlejší roviny.

Hindleyové přátelé a rodina si sice všimli nebezpečného účinku, jaký na Myru Brady má, ale jejich snaha odpoutat ji od něj vedla jen k tomu, že dívka se vůči nim stala ještě tajnůskářštější. Brady si její slepou oddanost otestoval předstíraným plánováním loupeže a byl potěšen, že děvče bez jakýchkoli námitek provedlo všechny kroky, které mu nařídil. Pochopil, že našel spřízněnou duši, jež mu pomůže převést všechny jeho zvrácené nápady do reality. Nakonec překročil nejzazší bod: poučil svou mladičkou milenku, že vůbec "nejvyšším potěšením" jsou vražda a znásilnění.

"Bude to dokonalá vražda"

Dne 12. července 1963 se Brady Hindleyové svěřil, že by se chtěl dopustit "dokonalé vraždy". Poručil jí pak, aby řídila dodávku a sledovala jeho motocykl. Jeho plán byl takový, že až někde podél silnice uvidí příhodnou oběť, "blýskne" reflektorem a Hindleyová pak zastaví a nabídne dané osobě svezení.

Myra souhlasila, ale když o něco později Brady opravdu zaznamenal u cesty mladou dívku a signalizoval Hindleyové, ať ji vezme, odmítla to udělat - poznala totiž v dívce sousedku své matky. Brady si na Myru později počkal, aby jí vynadal, ale její argument uznal. Rozhodl se však celý plán zopakovat.

Krátce po osmé hodině večerní zahlédl na Froxmerově ulici v Manchesteru šestnáctiletou Pauline Readovou, mířící na tancovačku. Znovu dal reflektorem znamení Hindleyové. A znovu nastala ožehavá situace, protože i tuto dívku Bradyho spolupachatelka znala - Readová byla kamarádka její mladší sestry Maureen. Jenže tentokrát už Myra svého milence uposlechla...

Na policii později vypověděla: "Rozhodla jsem se Pauline naložit, protože to byla snadná volba - poznala mě a já si už nemohla dovolit selhat. Udělala bych cokoli, kdybych to mohla udělat bez svědomí..."

Když dostala Readovou do dodávky, poprosila ji, zda by s ní nezajela na vřesoviště Saddleworth Moor a nepomohla jí tam najít ztracenou drahou rukavici. Readová souhlasila. Zastavili uprostřed močálů, kde je dojel Brady na motocyklu. Hindleyová uklidnila Readovou, že je to její přítel a že jim rovněž pomůže hledat. Později prohlašovala, že když vzal Brady Pauline na vřesoviště, zůstala sama ve voze. Brady se vrátil asi po třiceti minutách: "Tohle bys měla vidět."

Odvedl pak svou milenku do bažin k umírající dívce - Pauline měla hrdlo nadvakrát proříznuté velkým nožem, včetně hrtanu, který Brady rozřízl čtyřpalcovým řezem a nacpal do něj límec jejího kabátku. Hindleyové pak řekl, ať zůstane s Pauline, a sám si vzal rýč, který si už dřív ukryl poblíž místa činu. Začal vykopávat rašelinu a hloubit hrob.

Hindleyová si při čekání všimla, že je Paulinin kabát potrhaný a ani taneční šaty pod ním nejsou v pořádku. Odhadla proto, že Brady dívku před vraždou znásilnil, nebo přinejmenším sexuálně napadl.

Vražedné řádění

Historku s rukavicí použila Hindleyová i při únosu dvanáctiletého Johna Kilbrida, k němuž došlo 23. listopadu. Scénář se opakoval. Chlapce nalákali do pronajatého vozu na trhu v Ashton-under-Lyne, kdy mu slíbili odvoz domů a navíc láhev sherry. Ve voze pak Hindleyová zopakovala prosbu o pomoc s hledáním rukavice v Saddleworth Moor, kde Brady vylákal chlapce do bažin. Tam Kilbrida sexuálně napadl a poté se ho opět pokusil podříznout, zatímco Hindleyová vyčkávala u auta. Podřezat chlapce se Bradymu nedařilo, takže ho nakonec uškrtil tenkým provázkem, možná tkaničkou.

Dne 16. června 1964 oslovil vraždící pár na ulici Longsight v Manchesteru dvanáctiletého Keitha Bennetta s tím, že potřebuje pomoct s nakládáním krabic do dodávky. Místo toho ho však odvezl na stejné místo jako předchozí dvě oběti, Brady jej opět sexuálně napadl a uškrtil a tělo zakopal pomocí ukrytého rýče. Hlavním podezřelým se v tomto případě stal Keithův nevlastní otec.

Dne 26. prosince 1964 se Brady s Hindleyovou vypravili do zábavního parku, kde si chtěli vyhlédnout nějaké osamělé dítě. Když si všimli desetileté Lesley Ann Downeyové, upustili před ní úmyslně tašku s nákupem a požádali ji, jestli by jim nepomohla odvézt věci domů. Tam ji donutili se svléknout a pózovat pro fotografie. Poté ji svázali, znásilnili a uškrtili. Hindleyová označila za vraha Bradyho, ten naopak později tvrdil, že Downeyovou zabila Hindleyová bez jeho pomoci. Nahé tělo holčičky odvezli opět druhý den do močálů a pohřbili ho poblíž ostatních, přičemž její oblečení naskládali do hrobu k jejím nohám.

Poslední zločin

Poslední vraždu dvojice spáchal v podvečer 6. října 1965. Hindleyová zavezla Bradyho k manchesterskému hlavnímu nádraží a čekala v autě, zatímco její milenec hledal v nádražní čekárně vhodnou oběť. Nakonec se objevil ve společnosti sedmnáctiletého učně Edwarda Evanse z Ardwicku, jemuž představil Hindleyovou jako svou sestru. Všichni tři pak odjeli do domu na Wardle Brook Avenue v Cheshire, kde Hindleyová s Bradym v té době bydleli, a uspořádali mejdan, při němž vypili láhev vína.

V určitou chvíli poslal Brady Hindleyovou pro Davida Smithe, manžela její mladší sestry Maureen. Zatímco Hindleyové rodina Maureenino manželství s několikrát odsouzeným násilníkem a domovním lupičem Smithem neschvalovala, Brady se s ním přátelil. Hindleyovou to znepokojovalo, protože cítila, že tento vztah ohrožuje jejich bezpečnost, netroufala si však se svému milenci vzepřít.

Když se vrátila se Smithem, řekla mu, ať počká před domem na její signál, což mělo být zablikání lampičkou. Smith uposlechl, po signálu zaklepal a otevřel mu Brady. Zeptal se svého švagra, zda si dá "pár lahvinek vína", a nechal ho v kuchyni s tím, že pro ně dojde. Smith později na policii vypověděl:

"Čekal jsem asi minutu nebo dvě, když jsem najednou zaslechl, jak někdo křičí. Znělo to jako ženský hlas, hodně vysoký. Pak se přidal další hlas, křičeli jeden přes druhého, opravdu hlasitě. Slyšel jsem, jak Myra vykřikla: ´Dave, pomoz mu!´ Hodně nahlas. Rozběhl jsem se tam a v obývacím pokoji jsem uviděl mladého chlapce, jak leží s hlavou a rameny na gauči, nohy měl na podlaze. Ian stál nad ním, čelem k němu... Chlapec pořád křičel... Ian měl v ruce sekeru... Zvedl ji nad hlavu a sekl s ní chlapce do levé strany hlavy... Slyšel jsem tu ránu, byla strašná, znělo to příšerně."

Brady pak Evanse ještě uškrtil elektrickým kabelem. Při útoku si poranil kotník, tak Smithe požádal, ať tělo odnese do auta sám. Jenže bylo příliš těžké, takže je nakonec zabalili do plastové fólie a nechali v zamčené ložnici. Smith pak souhlasil, že přijde i další večer a pomůže Bradymu se mrtvoly zbavit.

Když se ale konečně dostal domů a svěřil se ženě, trvala na tom, že musí všechno oznámit policii. Manžel s ní nakonec souhlasil a oba se vydali do blízké telefonní budky, přičemž si s sebou vzali nůž a šroubovák pro případ, že by Brady Smithe sledoval a pokusil se je zastavit.

Konečně dopadeni

Brzy ráno 7. října 1965, krátce po Smithově telefonátu, zazvonil u zadních dveří domu na Wardle Brook Avenue v Cheshire policejní superintendant Bob Talbot, který se maskoval jako pekař. Když mu Hindleyová otevřela, identifikoval se jako policista a prohlásil, že chce mluvit s Bradym. Hindleyová ho odvedla do pokoje, kde si Brady právě vypisoval omluvenku pro svého zaměstnavatele kvůli zranění kotníku. Talbot mu oznámil, že vyšetřuje násilný čin s použitím zbraní, k němuž mělo podle hlášení dojít v domě předchozího večera.

Hindleyová popřela, že by o něčem podobném věděla, ale umožnila Talbotovi a dalším policistům rozhlédnout se po domě. Policie si přitom všimla zamčených dveří ložnice a požádala ji o klíč. Hindleyová se vymlouvala, že ho nechala v práci, ale když jí policisté sdělili, že ji pro klíč zavezou, Brady sám dívku vybídl, ať jim ho dá. Policisté pak vstoupili do ložnice a po návratu Bradyho zatkli pro podezření z vraždy. Zatímco se oblékal, prohodil: "Eddie a já jsme se pohádali a situace se nám vymkla z rukou."

Hindleyová na místě zatčena nebyla, k jejímu obvinění došlo až o čtyři dny později. V mezičase se nechala propustit z práce, aby mohla pobírat dávky v nezaměstnanosti. Spálila také v popelníku poštovní obálku, o níž byla přesvědčena, že patří Bradymu. Později vypověděla, že ji neotevřela, ale domnívala se, že uvnitř je plán loupeže.

Její milenec ji při prvních výpovědích kryl a trval na tom, že se s Evansem popral a nakonec ho se Smithovou pomocí zabil a že Hindleyová "udělala jen to, co jí řekli". Smith ovšem svou účast na vraždě popíral a vypověděl, že ho Brady vyzval, ať všechno usvědčující odstraní, přičemž se zmínil o "ošemetných knihách" v kufru. Smith sice podle svých slov nevěděl, kde ten kufr má být, ale zmínil se o tom, že jeho švagr nechával něco na nádraží.

Policie se tohoto svědectví chytila, a nakonec se tak dostala k Bradyho kufru uloženém v úschovně na nádraží v Manchesteru. Kufr obsahoval fotografie svázané nahé dívky a několikaminutovou nahrávku jejího nářku. Podle hlasu z nahrávky poznala matka nezvěstnou Lesley Ann Downeyovou.

Objev další stopy, sešitu Johna Kilbrida, který se našel v Bradyho a Hildeyové domě, pak policii konečně dovedl k tomu, aby začala párek milenců podezřívat z nedávných zmizení několika dětí. Podrobila Smithe dalšímu výslechu a ten si vzpomněl, že se mu Brady při jednom z výletů do močálů zmínil, že "právě chodí po hrobech". Našly se také fotografie z močálů, na kterých si Hindleyová prohlížela zem. Smith nedokázal přesné místo určit, ale jedenáctiletá Patricia Hodgesová, která žila ve stejné čtvrti a s párem se přátelila, zavedla policii do oblasti, kde s nimi byla několikrát sbírat rašelinu. Psalo se datum 16. října, když si policie na daném místě všimla podivného předmětu vyčnívajícího z rašeliny. Šlo o lidskou kost. Při dalším průzkumu pak byla objevena těla Kilbrida a Downeyové.

Proces začal za nebývalého zájmu veřejnosti v dubnu 1966 a trval 14 dní. Brady s Hindleyovou byli obžalováni ze tří vražd. Svou vinu popřeli, Brady jen připustil, že Evanse v hádce udeřil sekerou bez úmyslu zabít ho. Oba milenci také přiznali únos Downeyové a pořízení jejích pornografických fotografií. Tvrdili však, že od nich odešla bez újmy.

"Vrahové nejhorší zkaženosti"

Brady byl nakonec za vraždy Evanse, Kilbrida a Downeyové odsouzen k třem doživotním trestům, Hindleyová dostala dvě doživotí za vraždy Evanse a Downeyové, a navíc sedm let za krytí vraždy Kilbrida. Protože trest smrti byl v Británii zrušen v roce 1965, stali se oba milenci prvními sériovými vrahy, kteří nebyli popraveni.

Těla Readové a Benetta se nenašla, takže rozsudky za tyto děti nepadly, byť i z jejich vraždy byl pár podezírán. Brady se údajně k jejich vraždám doznal až v roce 1985 při rozhovoru s investigativním novinářem, při následném výslechu ale všechno znovu popřel. Hindleyová se poprvé doznala k účasti na všech pěti vraždách až v roce 1987. Teprve tehdy, dvadvacet let po spáchaném zločinu, bylo na základě její informace objeveno v močálech tělo první oběti, Pauline Readové. Tělo Keithe Benetta se ani přes největší úsilí dodnes nenašlo.

Hindleyová, kterou dobový tisk nazval "nejzlejší ženou v Británii", se opakovaně odvolávala proti svým doživotním trestům, tvrdila, že je napravená a nepředstavuje už nebezpečí pro společnost, ale nikdy nedosáhla propuštění. Zemřela ve vězení v roce 2002 ve svých 60 letech.

Brady byl v roce 1985 prohlášen za duševně nemocného nebezpečného pro společnost a doživotně internován ve vězeňské nemocnici Ashworth. Prohlásil, že si nepřeje své propuštění a opakovaně žádal o umožnění sebevraždy. Zemřel v roce 2017 ve věku 79 let.

Vražedné řádění obou mladých lidí označil profesor soudní psychiatrie na Cardiffské univerzitě Malcolm MacCulloch za výsledek "zřetězení okolností". Soudce Fenton Atkinson, který je soudil, je ve svém závěrečném proslovu označil za "dva sadistické vrahy nejhorší zkaženosti".