Od americké Deklarace nezávislosti uplynulo 4. července 1927 150 let. Tehdejším prezidentem USA byl Calvin Coolidge. Odcitoval pasáž z druhého odstavce Deklarace: „Tyto pravdy pokládáme za samozřejmé, že všichni lidé jsou si stvořeni rovni... Obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, mezi nimiž jsou právo na život, svobodu, a usilování o štěstí...."

Coolidge řekl: Toto je buď pravda, anebo omyl. Pokud je to pravda, žádný pokrok nad to a mimo to už neexistuje. Pokud je to pravda – že všichni lidé jsou si stvořeni rovni a obdařeni určitými nezcizitelnými právy – pak na tom nelze nic moc vylepšovat. Buď to pravda je, anebo není. A pokud to pravda je, pak úkolem státu je ona nezcizitelná práva chránit.

Čím více svobody, tím více nerovnosti

Co to ale znamená, že všichni lidé jsou si stvořeni rovni? Znamená to, že nejsou – my, lidé, si nejsme – rovni fakticky, nejsou – nejsme – identičtí. Jsme si stvořeni rovni – tj. nadáni stejnou lidskou důstojností, stejnými nezcizitelnými právy. To je veškerý aspekt rovnosti, který mezi námi, lidmi, panuje. Žádný jiný, další, neexistuje.

Lidé jsou odlišní, nestejní, neidentičtí. Proto pokud jde o materiální a společenské záležitosti, nerovnost, nestejnost bude mezi námi lidmi panovat. To je přímý důsledek lidské svobody: čím více svobody, tím více nerovnosti, nestejnosti. Čím více svobody, tím více mají lidé možnosti projevovat své vrozené odlišnosti. Nestejnost, nerovnost je plodem a produktem lidské svobody. Kombinace rovnosti práv a lidské svobody garantuje nerovnost, nestejnost v bohatství.

Proč jsou lidé proti imigrantům, proč nechtějí – ve své většině – mezi námi cizince? Je to snad dané jakýmsi vrozeným rasismem? Myslím, že ne. Myslím spíš, že je to dané pocitem, že imigranti, naprostá většina z nich, budou představovat finanční břemeno, zátěž pro společnost. Když před sto lety chudý Evropan imigroval do Ameriky, byl existenčně nucen naučit se jazyk a integrovat se do společnosti. Žádný sociální stát tehdy v Americe nebyl. Dnes v Americe – a v Evropě – sociální stát existuje. I kdyby si imigrant našel práci, tedy byl spíše plátcem daní než odběratelem sociálních dívek, jeho rodinní příslušníci je pobírat budou.

Kvalifikovaní migranti jsou obohacením společnosti, do které migrují. Ale kvalifikovaných je jen malá menšina z nich. A to je taky hlavni důvod toho, proč západní – ať už evropská či americká – společnost není nadšena z masové imigrace. Ať už oprávněně, či nikoli, je přesvědčena, že na imigranty doplácí.

Tři nerealistické možnosti řešení

To je sentiment, který může být ošklivý, nicméně je pevně zakořeněný. A nijak elegantně jej odsunout nelze. Jsou vlastně jen tyto možnosti, jak z něho ven, jak z něho pryč:

1. Zrušení demokracie, tedy zabránění tomu, aby lidé na základě svých názorů a předsudků jednali a volili. Nahrazení demokracie nadstranickou a neutrální byrokracií.
2. Zrušení sociálního státu, štědrých sociálních dávek.
3. Zajištění toho, aby se nikomu nevyplatilo k nám migrovat, tedy zajištění lepších životních podmínek v původní domovině migrantů.

A to je asi tak všechno, příliš mnoho dalších možností už neexistuje. Je zřejmé, že z těchto tří každá je ještě více nerealistické než druhá nebo třetí. A těžko říct, která je nerealistické nejvíc. Pro dohlednou budoucnost však bude platit i nadále, že naše populace myšlenkou masové migrace k nám nijak nadšena nebude. Ať se nám to líbí, či ne, je to fakt. A politické strany jej mohou ignorovat jen k vlastní škodě.