Všichni chtěli splnit úkol, říká o parašutistech skupiny Silver A Pavel Šmejkal

Jaroslav Krupka | 21. 3. 2018
Alfréd Bartoš
Po stopách Anthropoidu a Silver A. Knihy Pavla Šmejkala dokumentují místa spojená s parašutisty
Jiří Potůček

"Příběhy členů skupiny Silver A by si určitě zasloužily další filmové zpracování, je tam všechno: drama, útěk, katarze, tragické vyvrcholení," prohlašuje novinář a spisovatel Pavel Šmejkal, jehož životním tématem se stalo mapování míst, jimiž prošli čeští váleční parašutisté. V současnosti vydává další knihu s tímto tématem, věnovanou právě skupině Silver A.

Jde o vaši druhou samostatnou knihu a třetí, připočítáme-li knihu napsanou ve spolupráci s Jiřím Padevětem, která se cíleně věnuje válečným parašutistům. Používáte stále týž princip, tedy mapování míst, kde všude Silver A působil, a popis toho, co na konkrétním místě dělal?

Přesně tak. Je to vlastně týž způsob, ale zásadní rozdíl oproti velkému průvodci je v tom, že tohoto průvodce si můžete dát do kapsy. Navíc Protektorátem po stopách parašutistů není řazen chronologicky, ale místně, takže se v něm stává, že vyprávění najednou zamíří proti směru času, a někdo, kdo už na jednom místě zahynul, se na jiném zase vynoří živý. Teď je to striktně srovnáno od okamžiku vysazení Silver A v protektorátu – kde přistáli, kam zamířili nejdřív, kam potom a tak dále.

Pavel Šmejkal o Silver A: Parašutistu Bartoše všichni znali, nikdo ho ale neudal
Magazín

Pavel Šmejkal o Silver A: Parašutistu Bartoše všichni znali, nikdo ho ale neudal

Tak schválně, kdy a kde přistál Silver A?

V pondělí 29. prosince 1941 u Senice nedaleko Poděbrad.

Silver A se stal od roku 2007, kdy Jiří Strach natočil svou Operaci Silver A, poměrně populární, vyšla o něm řada prací. Dozvěděl jste se při práci na své knize něco, co jste ještě nevěděl? Popřípadě našel něco, co dosud ještě nikdo nepodchytil?

V případě Silver A podobně jako v případě Anthropoidu se toho moc nového už najít nedá. Že se v případě Anthropoidu konečně povedlo najít onen dlouho hledaný protokol, proč nevystřelil Gabčíkův samopal, byla náhoda, která se stane jednou za spoustu let.

V onom protokolu je, že se opravdu vzpříčil náboj.

Ano, a chyběla potřebná síla, která by ho natáhla do nábojové komory. Rozhodně to nebylo proto, že by si Gabčík střelbu rozmyslel, jak naznačovala některá literární díla.

Přece jen, podařil se nějaký podobný nález i v případě Silver A?

Podařilo se objevit původní anténu vysílačky Libuše. Našli ji v areálu sádek Lázní Bohdaneč, kde byla schována na jedné z půd. Byla to sádka číslo 148, našel ji současný majitel Adolf Vondrka. Řešilo se, jestli může být skutečně ona nebo jestli tam někdo měl jenom natažené rádio, ale ne, na 99 procent to skutečně je anténa od vysílačky, z níž parašutista Potůček vysílal.

Jak umíral Gottwald. Jeho smrt ovlivnila i komunistická mánie všechno utajovat
Publicistika

Jak umíral Gottwald. Jeho smrt ovlivnila i komunistická mánie všechno utajovat

Nicméně, že by došlo ještě k nějakému dalšímu nečekanému objevu, to asi ne. Například se mi stejně jako zatím nikomu nepodařilo zjistit, ač jsem se o to snažil, kde vzal Potůček na svém posledním útěku modrý pracovní plášť a hrábě, které měl u sebe v okamžiku smrti. To zůstává tajemstvím. Nevíme, jestli je někde vzal nebo mu je někdo dal, víme jen, že v jednom okamžiku, když opouští svůj úkryt u Stolínových v Řešetově Lhotě, plášť ani hrábě ještě nemá, když přichází do dalšího úkrytu na statku u Vladimíra Uhlíře v Dolsku, už je má. Víme tedy přibližně, kde k nim přišel, v jaké oblasti, ale netušíme jak a zřejmě to už nikdy vědět nebudeme. Pamětníci nejsou a archívy mlčí.

Máte jako člověk, který se parašutisty zabývá, mezi nimi své oblíbence?

Nemám, respektive mými oblíbenci jsou všichni. Protože všichni, s výjimkou Čurdy, Gerika, Kindla a Horáka splnili nebo se snažili splnit úkol, se kterým byli do Protektorátu vysláni. Někteří líp, někteří hůř, ale snahu dostát mu měli všichni. Když se vrátíme zpátky k Silver A, těžko z té trojice chlapů (velitele Alfréda Bartoše, Josefa Valčíka a Jiřího Potůčka) lze někoho postavit na piedestal. Každý z nich do toho dal všechno, co mohl. Asi nejznámější je příběh Bartošův, nejdramatičtější závěr života měl bezesporu Potůček. Jeho slavný útěk, kdy se nejdřív při pokusu o zatčení gestapem prostřílel, pak prchal bez bot od úkrytu k úkrytu, až nakonec usnul u Pardubic v lese Dubinka, kde ho 2. července zastřelil protektorátní četník Půlpán, to je námět na samostatný film. Stejně tak je ale námětem na film Valčíkovo působení od Pardubic přes Moravu až po Prahu, o Bartošovi ani nemluvě.

U Bartoše je také zajímavá ta věc, že jeho příběh úplně popírá takové to české sebemrskačství, jako že jsme národ udavačů a podobně. Protože on působil ve svém rodném městě, kde ho téměř všichni znali, řada lidí ho také poznala, a přesto ho nikdo neudal.

Když se ještě vrátíme k Potůčkovi, který ze všech členů Silver A přežil nejdéle, historici hodně debatovali o tom, jestli byl četníkem Půlpánem zastřelen ve spánku, nebo zda sahal po zbrani, což po válce tvrdil ten četník. Podařilo se prokázat, která z těchto dvou verzí platí?

Pořád se diskutuje o obou, ale z archivních protokolů vychází jako pravděpodobnější verze, že vstával. Nevíme, zda sahal po zbrani, ale zvedal se. Střela ho podle pitevního protokolu zasáhla pod takovým úhlem, že nemohl ležet. Jestli přitom také zkoušel vytáhnout pistoli, nevíme. To je verze pachatele, tedy četníka, který se samozřejmě po válce dělal lepší, než byl. Ale lze považovat za prokázané, že Potůčka střelil, když se parašutista zvedal. Jestli to udělal schválně, nebo se mu Potůček zdál podezřelý a viděl v něm pobudu, protože parašutista po všech těch proběhaných dnech a nocích nepochybně jako pobuda vypadal, popřípadě co dalšího se mezi nimi stalo, to už se říct nedá. Udělal by ale určitě líp, kdyby si ho nevšímal.

Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem
Publicistika

Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem

V každém případě, když se skloubí osudy všech tří členů Silver A dohromady, je to určitě námět nejen na knižního Průvodce nebo na televizní film, jaký vytvořil Jiří Strach, ale určitě ještě na nějaké další velké filmové zpracování. Je tam drama, útěk, katarze, vývoj vztahů, tragické vyvrcholení…

Strachův film se hodně dotýkal také tématu lásky, kterou ten příběh obsahuje…

Myslím, že se dá pochopit, že mladí chlapi, kteří tady nebyli 24 hodin jen za parašutisty, ale museli nenápadně zapadnout do svého okolí, navazovali vztahy se ženami. Protože to k tomu patří. Že to byla právě manželka pomocníka, tedy žena Františka Hladěny Táňa Hladěnová, to je druhá věc. Nicméně, vzhledem k tomu, že jsou stejně všichni aktéři této „kauzy“ po smrti, nikdo neví, jak to přesně bylo. Ví se, že tam nějaké vztahy byly, že se Bartoš kvůli tomu musel později odstěhovat od Hladěnů, ale co konkrétně se tam semlelo, jestli Hladěna Bartošovi opravdu vyhrožoval, že ho kvůli poměru s Táňou udá, to nikdo neví. Přiznám se, že já osobně to ani vědět nechci. Je to věc, která nejenže nesnižuje význam toho, co Bartoš a spol. v rámci odboje dokázali, ale je také podružná a s jejich činností nijak nesouvisí.

Ve vaší knize jsou zmíněna i některá jména, o nichž se doposud v souvislosti s parašutisty moc nemluvilo. Hned v úvodu je třeba kapitola o majoru Franjovi Aubrechtovi. Kdo to byl?

Abych se nechlubil cizím peřím, tahle úvodní kapitola není moje, napsal ji Adolf Vondrka, který našel i zmíněnou anténu od vysílačky Libuše a který se věnuje právě odboji na Bohdanečsku. Franjo Aubrecht je zajímavá a významná postava nejen z hlediska Silver A. Komunikoval také s odbojáři z jiných skupin a sám v různých skupinách působil. Byl to prvorepublikový jezdecký důstojník, který po okupaci Německem neodešel do zahraničí a zůstal doma. Hned od 39. roku se zapojil do odboje, později pomáhal Silver A, pak také působil jako velitel vojenského odboje ve východních Čechách a během revoluce v květnu 1945 bojoval po boku partyzánů. Měl to štěstí, že válku přežil. Později jeho postava bohužel zapadla, protože byl podobně jako řada jiných napojen na západní odboj řízený londýnskou vládou, kterému poválečných čtyřicet let spíš nepřálo.

Jak skončil?

Na konci roku 1948 byl zatčen a podobně jako řada jiných důstojníků a vojáků odsouzen k 25 letům vězení. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii a v roce 1965 byl jeho rozsudek označen za nezákonný. Zemřel v Praze v roce 1985.

Jsou i další spolupracovníci Silver A, kteří nejsou tak mediálně známí jako manželé Hladěnovi a Krupkovi, a přitom pro ně byli důležití?

Jsou, určitě. Třeba nejbližší rodina Alfréda Bartoše. Ale o těch se ví. Pak to jsou Krupkovi, ale teď nemyslím Václava Krupku a jeho manželku Hanu Krupkovou, u nichž Bartoš bydlel po odchodu od Hladěnů, ale rodiče Václava Krupky. Také Václav Krupka starší byl prvorepublikový důstojník a před válkou velel pluku, v němž sloužil i Alfréd Bartoš, takže se s ním samozřejmě znal. Zapojil se do pomoci parašutistům a měl to štěstí, že ač byl zatčen a deportován do Buchenwaldu, válku přežil. Jeho manželka bohužel ne, zemřela v dubnu 1945 v koncentračním táboře Belzen. Do činnosti Silver A se zapojil způsobem, který se někomu může dát marginální, ale marginální vůbec nebyl, protože Bartošovi poskytl vojenské mapy Pardubic a okolí. Což v tehdejší době nebylo vůbec bez rizika a pro Silver A to byla značná výhoda.

Byli i další pomocníci, třeba Milan Katschner, který zjišťoval skupině informace zpravodajského charakteru. Dvojnásobný obdiv si pak zaslouží židovská rodina bývalého továrníka Evžena Freunda, kteří už jenom proto, že byli Židé, byli na indexu, sledovaní a v neustálém ohrožení – a přesto byli ochotni pomáhat: rovněž Evžen Freund sháněl pro Jiřího Potůčka zpravodajské informace. Skončil za to před popravčí četou na pardubickém zámečku, kde byli popravováni ti, koho zatkli za pomoc Silver A. I takové příběhy tam byly.

Byla další spousta lidí, kteří parašutistům poskytli jídlo, oblečení, nechali je přespat, sehnali jim léky… Mnozí skončili špatně, protože byli prozrazeni a byli popraveni také na pardubickém zámečku nebo v koncentračním táboře. Takových lidí je moc a je těžké z nich někoho vyzvednout na úkor ostatních.

Jak proběhl atentát na Heydricha? Nebylo to jako ve filmu
Publicistika

Jak proběhl atentát na Heydricha? Nebylo to jako ve filmu

Samozřejmě, nejznámější pomocníci Silver A jsou asi mladí manželé Krupkovi. Paradoxně oba přežili, byť to byli opravdu nejbližší spolupracovníci Alfréda Bartoše. Hana Krupková přežila proto, že se stala milenkou gestapáka Schulze a následně konfidentkou, která sice byla nasazovaná, ale podle prokazatelných archivních materiálů nikoho neudala. Totéž se pak opakovalo v 50. letech, kdy ji naverbovala StB – podepsala spolupráci, byla vedená jako konfidentka StB, ale opět není znám případ, že by někoho oznámila. Měla smůlu, že byla v nepravý čas na nepravém místě, ale nikdy nikomu neublížila. Také její muž, pravděpodobně díky ní, válku přežil. Němci mu nabízeli vstup do SS, odmítl, skončil v koncentračním táboře, ale zůstal naživu.

V Operaci Silver A je scéna, kde gestapo najde v bytě Krupkových Bartošův deník, který je dovede na stopu dalších odbojářů. Miroslav Ivanov v knize A hořel snad i kámen vznáší otázku, zda tento deník opravdu existoval a zda to nebyli právě manželé Krupkovi, kdo Němcům pomohl.

Nešlo o deník jako takový, šlo o takzvané červené desky, které se v bytě Krupkových opravdu našly, ale nebyly v nich adresy ani podrobnosti o tom, kdo kdy kde Silver A pomohl, nýbrž šifry. A ještě to ani nebyly šifry týkající se dalších odbojářů, ale zašifrované materiály pro sestavování a vysílání zpráv mezi vysílačkou Libuší a Londýnem. Takže ano, jisté červené desky, o kterých se hovoří jako o Bartošových, opravdu existovaly, ale že by na základě tohoto „deníku“ Němci šli a zatýkali, to ne.

Něco takového se ale stalo v důsledku pochybení jiného výsadku a jiného člověka – byla to hloupá náhoda, že Arnošt Mikš, který se ještě před atentátem zastřelil, když měl vyzvednout ukrytou vysílačku a dostal se přitom do přestřelky s protektorátními četníky, měl u sebe v okamžiku své smrti napsaná některá jména. Byla to jména lidí z okolí Kladna, kteří byli ochotni parašutistům pomáhat.

Děti roztřídili podle barvy očí a dělali na nich pokusy, vzpomíná A. Kubiš
Publicistika

Děti roztřídili podle barvy očí a dělali na nich pokusy, vzpomíná A. Kubiš

Je to smutné, ale je to věc, jaká se stane. Stejně jako se stala parašutistovi Ivanu Kolaříkovi, který seskakoval spolu s Adolfem Opálkou a Karlem Čurdou. Ten zase udělal chybu, že si u falešných protektorátních dokladů nechal fotografii své dívky i s jejím osobním věnováním a s razítkem, kde byla fotka pořízená. A tyhle doklady při seskoku ztratil. Takže pro gestapo pak samozřejmě nebylo těžké dívku vypátrat. Kolařík se s ní navíc mezitím sešel a vzal si od ní potravinové lístky. Když se pak později v bezvýchodné situaci zastřelil, měl lístky u sebe, přičemž opět neuvážil, že jsou evidované a že tedy lze dohledat, kdo a komu je vydal. Dívku i s její rodinou to stálo život. Prostě stalo se. Porušil určité nařízení, podle nějž parašutisté nesměli mít žádné osobní věci, které by mohly sloužit jako stopa k dalším osobám, a neslo to smrtící následky.

Zmíněný Arnošt Mikš, podobně jako Jiří Potůček, padl v přestřelce s českými protektorátními četníky, když šel vyzvednout ukrytou vysílačku. Tu bohužel dostalo už předtím do rukou gestapo a nechalo místo hlídat. Dá se vůbec nějak zobecnit situace a postoj českých četníků, kteří byli de facto postaveni proti vlastním lidem?

Nedá. Těch případů a situací je tolik, že se to opravdu lišilo člověk od člověka. Máme doloženy příklady četníků německého původu, kteří pomáhali českému odboji, naopak známe případy českých četníků, kteří nejenže nepomáhali, ale aktivně sloužili Němcům. Řada četníků si „plnila svou povinnost“ a bylo jim jedno, co tím způsobí či nezpůsobí, a pak byla spousta českých četníků, kteří cíleně pracovali pro odboj. Tato nejednoznačnost platí i pro onen Mikšův případ. Víme, že pro tutéž vysílačku se vydalo víc pomocníků a některé z nich hlídkující četníci přímo varovali, ať tam nechodí.

Známe příklad četnického strážmistra Karla Kněze, který přímo spolupracoval se Silver A, pomáhal jim ukrýt vysílačku Libuši v Ležákách, při vysílání hlídal, zda se někdo neblíží, a vůbec pomáhal, jak mohl. Po prozrazení se před zatčením zastřelil. Existuje také slavná demonstrativní poprava četníků na kobyliské střelnici, kdy zde byli v červenci 1943 na rozkaz Himmlera a K. H. Franka zastřeleni pro výstrahu čtyři čeští četníci. Na ostatní to mělo působit odstrašujícím dojmem, ale změnilo se to v demonstraci odvahy a statečnosti, takže to dopadlo pro Němce úplně opačně, než chtěli. Ta spousta lidských osudů a příběhů se zkrátka nedá zobecnit. Osobně si ale myslím, že většina českých četníků se snažila odboji když ne pomáhat, tak alespoň neškodit. Že byli německou mocí donuceni i k věcem, které Němcům sloužily, jako třeba právě držet kordon kolem nalezené vysílačky, to už je druhá věc. Někdy se jim podařilo někoho varovat, někdy ovšem museli dotyčného zatknout a bohužel se to nemuselo obejít ani bez střelby.

Na druhé straně, při Pražském povstání bojovalo na straně povstalců i 400 četníků a víc než 4000 uniformovaných policistů ze všech pražských revírů. Také je známá třeba pražská policejní odbojová skupina Blaník, která už v roce 1941 začala připravovat plány na obsazení Českého rozhlasu a působila v Praze i v okolí.

Nemilosrdná poprava maršála Tuchačevského: Stalin s ním neměl slitování
Publicistika

Nemilosrdná poprava maršála Tuchačevského: Stalin s ním neměl slitování

Zajímavý příklad tvoří i rozporuplná postava kriminálního inspektora protektorátní policie Jaroslava Panenky. Ten byl po válce popraven za kolaboraci, protože mimo jiné aktivně spolupracoval s gestapem na dopadení odbojáře Oldřicha Frolíka, ale přitom tentýž člověk, odsouzený jako kolaborant, prokazatelně pomáhal Václavu Morávkovi. Takže ono je to složité. Někdy pomohl, někdy nepomohl. Možná ale, že také nemohl pomoci, nebo se po válce někomu nehodilo jeho dobrou stránku připomínat, protože chtěl exemplárně trestat.

Naproti tomu takový Jaroslav Nachtmann, to byl český policista, a přitom konfident gestapa non plus ultra, mimořádně nebezpečný a horlivý udavač. Jsou to opravdu tisíce osudů, tisíce přístupů a tisíce různých okamžiků, v nichž se mohlo něco stát, co člověka poslalo na tu či onu cestu. Zobecňovat to je nemožné.

Zřejmě nejslavnější akcí Silver A byla příprava náletu na plzeňskou Škodovku, byť nálet sám se v roce 1942 nezdařil. Je pravda, že s touto akcí museli Bartošovi pomoci i skupina Anthropoid, tedy Josef Gabčík a Jan Kubiš, kteří už připravovali zabití Heydricha?

Ano, operace Canonbury, jak byla tato akce nazvána, se Anthropoid opravdu účastnil, a to v její první části. Původně se měl účastnit i druhé, tedy zopakování akce po prvním nepovedeném náletu, ale tam už to londýnské velení nakonec zamítlo, protože hrozilo zvýšené riziko prozrazení.

Jak probíhala první a druhá část?

První se zúčastnili jak muži z Anthropoidu a Silver A, tak Out Distance, tedy Adolf Opálka s Karlem Čurdou, plus další jejich pomocníci. Měli pomocí speciálních zápalných zařízení podpálit stohy ve směru letu bombardérů z Británie, a navést je tak na Škodovku. Jenže nálet nevyšel a bombardéry shodily bomby do polí. Do areálu Škodovky dopadla jen jedna jediná bomba, ale ani ta nedopadla tak, aby napáchala nějaké škody na výrobním zařízení.

Uřezaná hlava nebo razie esesáků: atentát na Heydricha ve vzpomínkách
Publicistika

Uřezaná hlava nebo razie esesáků: atentát na Heydricha ve vzpomínkách

Po téhle akci, která se nepovedla a jíž se účastnili parašutisté ze všech tří skupin, žádal Londýn její opakování. Zopakovala se tedy, tentokrát už bez účasti Anthropoidu, ale i druhá akce dopadla špatně.

Komunistická historiografie u této události občas naznačovala, že se to nepovedlo schválně, že Londýn Škodovku ve skutečnosti trefit nechtěl.

Není to pravda. Akce se nepovedla kvůli špatnému počasí, protože byly nízké mraky a na cíl nebylo vidět. Existuje sice záznam, že piloti opravdu viděli zapálené ohně, ale přesto se nedokázali strefit, navigace pomocí ohňů nebyla dostatečná. Skupinu Silver A sice za účelem navádění bombardérů vybavili v Londýně jedním naváděcím radiomajákem Rebecca, ale ten se po seskoku nepodařilo dostatečně ukrýt a dostal se do rukou gestapa.

Musíme si také uvědomit, že to byl teprve rok 1942. Letadla musela startovat z Anglie a proletět nad okupovanou Evropou, kde měli Němci leteckou nadvládu. Protektorát byl téměř na hranici jejich doletu, rozhodně se nemohla dlouho zdržovat nad cílem. Mohla shodit bomby, ale pak musela zpátky. Takže špatné počasí, technické možnosti té doby, prostě se to sešlo a skončilo neúspěchem.

Všichni tři členové Silver A skončili v roce 1942 smrtí. O Potůčkovi jsme mluvili, Valčík se spolu s dalšími parašutisty zastřelil po boji v kryptě kostela v pražské Resslově ulici. Jak přesně padl velitel Alfréd Bartoš?

Podle archivních materiálů onemocněl Bartoš na jaře 1942 revmatickou horečkou, byl léčen spřátelenými lékaři a 22. června, to už byl uzdraven, měl domluvenu schůzku u Krupků. Jenže ti už v té době byli zatčeni a jejich pardubický byt byl hlídán. Když se tam Bartoš objevil, všiml si, že něco není v pořádku, a začal utíkat. Gestapáci ho pronásledovali, stříleli po něm, on zase po nich, ale palba byla oboustranně neúspěšná. Bohužel tím, že byl po nemoci, nedokázal zřejmě utíkat tak rychle, jako kdyby byl v plné síle, takže se mu nedařilo Němce setřást. Dostal se až na roh Smilovy a Sladkovského ulice, kde, a to byla náhoda, mu zkřížila cestu skupinka vojáků luftwaffe, kteří právě vycházeli z tamního kina Jas. V tu chvíli si zřejmě řekl, že dál utíkat už nemá smysl, a střelil se do spánku. Dnes je na tom místě pamětní deska, ale je třeba uvést, že Bartoš nezemřel hned a Němci ho v bezvědomí dopravili do pardubické nemocnice, kde byl pod dohledem gestapa operován. Už ale nenabyl vědomí a skonal v nemocnici. Opět ovšem platí, že před zajetím a rizikem, že by z něj Němci něco mohli dostat, zvolil raději dobrovolnou smrt.

Když jste mluvil o dalším možném filmovém zpracování osudů parašutistů, musíme zmínit i to, že na téma atentátu existuje filmů celá řada. Kromě už citované Operace Silver A existuje i Sequensův film Atentát z roku 1964, britsko-americký film Operation Daybreak ze 70. let, předloni přišel do kin Anthropoid a téma atentátu se objevuje i v britském snímku o Reinhardu Heydrichovi Smrtihlav (v originále HHhH). Který z nich vám přišel historicky nejvěrnější, případně je vám nejbližší?

Z hlediska historické věrnosti je to jednoduché: Ve všech jsou chyby. Tečka. Z hlediska osobních preferencí je mi nejbližší Sequensův Atentát. Nejenom, že se v něm ještě objevuje autentická zatáčka v podobě, kterou si já ještě jako dítě pamatuji a v níž k té události v roce 1942 opravdu došlo. Ale především je tam ona slavná scéna výcviku, při které jako poradci působili vojáci, co parašutistický výcvik v Británii opravdu absolvovali. Točilo se to tuším v roce 1963, takže to stále ještě byli chlapi v plné síle, kteří si pamatovali, jak to bylo, a Jiří Sequens jim podle svých vlastních slov do toho nekecal, a nechal je, ať to udělají podle reality. Takže tahle scéna výcviku a života v Británii si zaslouží respekt. I provedení samotného útoku je úctyhodné, byť se od té doby traduje, že Gabčík přebíhal Heydrichovi před autem, což víme, že není pravda, že to byl prvek, který si vymyslel režisér Sequens. Přesto je tenhle film podle mě nejlepší.

Historik zmapoval utajený pobyt atentátníků na Heydricha v Plzni
Publicistika

Historik zmapoval utajený pobyt atentátníků na Heydricha v Plzni

Operation Daybreak… Co k němu říct? Kdybych ho bral jen jako film a díval se na něj jako člověk, který neví o heydrichiádě vůbec nic, řeknu, že je dobře udělaný. Akční, dramatický – ale s historickou skutečností nemá bohužel vůbec nic společného. Už jenom to, že v den atentátu jede Heydrich do Prahy kolem napůl zamrzlé Vltavy a všem se kouří od pusy, protože je přece hrozná zima, že ho provází obrněný doprovod, jemuž se jen náhodou rozhodne ujet, že Čurda je původně členem Anthropoidu, přestože byl v reálu součástí jiné skupiny (Opálkovy Out Distance), že vypadá trochu jako ruský mužik (ztvárnil ho Martin Shaw, známý představitel Raye Doylea ze seriálu Profesionálové, pozn. red.)… Prostě ne. Je to dobrý film ve smyslu akční podívané, ale ne z historického pohledu.

Samotný atentát se v 70. letech krátce objevil i ve válečné epopeji Otakara Vávra Sokolovo, kde byl natočen víceméně stejně jako u Sequense. Poměrně věrně, pomineme-li opětovné vybíhání Gabčíka před auto.

Také bicykly parašutisté ve skutečnosti odstavili na protilehlé straně zatáčky…

Také. Ale to už jsou jen drobné historické nepřesnosti, které jdou nejspíš na vrub tomu, že filmaři chtěli v záběru nějaké dění, jež by na kameru vypadalo akčněji.

Ty zbylé dva filmy… V Anthropoidu z předloňského roku mě jako Pražáka bouchly do očí dvě věci. Za prvé, téměř veškeré exteriéry byly natočeny asi ve dvou ulicích. Za druhé, mihnou se tam moderní cedule i Masarykova socha na Hradčanském náměstí. Ale to jsou všechno prkotiny, které běžný divák nezaznamená, z filmu je cítit režisérova snaha minimálně o vizuální historickou věrnost. Ostatně jako odborný poradce mu pomáhal Zdeněk Špitálník, který patří k největším odborníkům na tuto dobu. Vizuálně to tedy byl dobrý film, spíš jsem si říkal, že kdo nemá o té problematice hlubší znalost, musí podle mě občas pátrat, proč tam ta či ona osoba je, protože najednou zazní její jméno, ale nemá dostatečný prostor na to, aby se její osud rozvinul. Film se možná v rámci snahy o historickou věrnost snažil představit tolik aktérů, až se tím sám zčásti znepřehlednil. Ale i tak bych ho viděl jako svoji dvojku.

A Smrtihlav neboli HHhH, to je, stručně řečeno, snímek nepovedený po všech stránkách. Filmařsky, historicky, herecky, lokačně… Parašutisté jsou vysazeni do velehor, které obklopují Prahu, všichni spolupracovníci Anthropoidu jsou pro změnu úplně opominuti… Tam se nepovedlo nic. Scény, kde Heydrich osobně zastřelí Mašína, z balkonu ohlásí konec odboje – to by se ve filmu, který si byť jen hraje na historický, nemělo stávat. Že Prahu zastoupila při natáčení Budapešť, mi nevadí, vizuálně si víceméně všechna města v Rakousku-Uhersku byla podobná. Že ale jako dějiště atentátu vybrali zrovna místo, které vypadá jako perský trh, to je druhá věc. Těžko by si parašutisti zvolili pro akci tržnici, kde jsou v danou chvíli stovky lidí. O závěrečné bitvě v kostele nemluvě. Ano, i v Anthropoidu jako zatím ve všech filmech najdeme oblíbenou palbu ze samopalů, jimiž parašutisté ostřelují Němce, přestože víme, že ve skutečnosti měli jen pistole. Ale chápu, že ve filmu působí samopaly dramatičtěji než sem tam občas výstřel. S tím se smířím. Ovšem frontální útok jednotky SS, kterou parašutisté kosí kulometem umístěným na kostelní lavici, což je scéna ve Smrtihlavovi, to je prostě moc. Zu viel, jak říkají Němci.

Ještě je potřeba dodat, že žádný z těch filmů s výjimkou Strachova dvoudílného televizního projektu se nevěnuje primárně Silver A, všechny se zaměřují na zabití Heydricha.

Chystáte po Průvodci Silver A nějakou další knihu?

Ano, píšu teď další publikaci, kterou chci zaměřit na odbojové a partyzánské skupiny přicházející z východu. Kupodivu, když jsem na to téma začal sbírat podklady a materiály, zjistil jsem – a opravdu mě to překvapilo – že je jich nečekaně málo. Myslel jsem, že právě díky tomu, že všichni, kdo přišli z východu, tady byli čtyřicet let adorováni, bude archivních i knižních podkladů daleko víc. A není tomu tak. Když si vezmu zpracování v samotných archívech, tak o západních skupinách dnes najdeme spoustu podkladů, ale o těch z východu mnohem méně. Je na tom vidět jedna věc: V Británii se věnovala parašutistům jedna konkrétní zpravodajská skupina Františka Moravce, která je ve spolupráci s Brity připravovala, vysílala a přebírala od nich z Protektorátu informace, takže všechno bylo v její gesci. Na východě byla situace daleko nepřehlednější. Byla tam československá vojenská mise napojená na londýnskou vládu, ale byly tam i jednotlivé fronty, které vysílaly svoje lidi, byla tam NKVD, co posílala vlastní skupiny, bylo tam vedení české komunistické strany, Kominterna… Takže je to daleko roztříštěnější a je těžké se v tom orientovat. Ruské archívy mlčí, jsou nedostupné a budou asi ještě dlouho. Podchytit tak tuto oblast bude velmi náročné.

Pravda také je, že část českých vojáků z východu sice možná tvořili lidé typu pozdějšího prokurátora Vaše, tedy spolupracovníci ruské NKVD, ale řadu z nich, byť „přišli z východu“, čekal po válce stejný osud jako západní vojáky a stejně tak se o nich raději nemluvilo.

Přesně tak. Ale to byli převážně ti, kteří se tam dostali nechci říkat náhodou, ale hlavně přes Polsko, kudy utíkala většina exilových vojáků. Jenom se jim na rozdíl od jiných z něj nepodařilo ujet do Francie nebo do Maroka včas a po obsazení části Polska Sovětským Svazem se dostali do ruského zajetí a do gulagu. Ti, kdo v Sovětském Svazu operovali už před válkou a byli v komunistické straně, pak patřili většinou ke skupinám, které byly po válce adorované. Ale ani z těchto lidí nedopadli všichni po válce dobře, to je pravda. Na popravištích nebo ve vězení končili v 50. letech i komunisté.

Pavel Šmejkal

Novinář a publicista Pavel Šmejkal vystudoval český jazyk a pedagogiku na Pedagogické fakultě UK v Praze. Později působil jako redaktor či editor v odborném týdeníku Strategie a v Lidových novinách. V současné době je šéfredaktorem měsíčníku 21. století. Coby amatérský historik se dlouhodobě zabývá problematikou českého odboje během druhé světové války. Napsal knihu Protektorátem po stopách parašutistů, kde čtenáře seznamoval s místy, která jsou spojena s výsadky vyslanými v době druhé světové války z Velké Británie na území Protektorátu Čechy a Morava, a ve spolupráci s Jiřím Padevětem knihu Anthropoid, která sleduje kroky Jana Kubiše a Josefa Gabčíka na protektorátním území. Autorsky se podílel také na vzniku knihy Ležáky a odboj ve východních Čechách. V současnosti vydávaná kniha Silver A je jeho další prací s touto tematikou.

Tagy Alfréd Bartoš atentát film Jiří Potůček Operace Anthropoid protektorát Reinhard Heydrich smrt válka voják