Konec války zastihl tehdy šestadvacetiletého inženýra Adolfa Linku v Trutnově. Radost z konce války dlouho netrvala. Revoluční gardisté z okolních vesnic uspořádali hon na Němce. Vyrabovali dům, ponižovali jeho staré rodiče. Za kopanců a fackování ho odtáhli do sběrného tábora.

Nakonec Adolf skončil v českém vnitrozemí jako zemědělský dělník. Nezůstal tam ale dlouho, po pár měsících si pro něj přišel četník s tím, že si ho vyžádali úředníci z pražského ministerstva. Ti zjistili, že inženýr Linka, který měl německé i české předky, za války vyprojektoval tzv. kruhovou tkací turbínu, vynález, který měl zvýšit výkonnost textilního průmyslu. Talentovaný konstruktér tak nemusel do odsunu, přidělili mu dům v Úpici a personál, aby mohl pokračovat ve své práci.

Po únoru 1948 dostal úřední pokyn přesunout svou práci do nově zřízeného výzkumného ústavu textilních technologií v Liberci. S cejchem sudetského Němce a nestraníka tu čelil šikaně kolegů. V květnu roku 1952 ho kvůli jeho původu z práce vyhodili, nastoupil jako dělník do kamenolomu. Po několika měsících Adolfa zatkli estébáci se lživým obviněním, že výsledky své práce chce propašovat do Německa.

Když Adolf u výslechu obvinění odmítl jako holý nesmysl, estébácký vyšetřovatel ho srazil ze židle a kopal ho do varlat. Vězeň omdlel a probudil se ve své kobce. Tři měsíce se vyzáblý a zmrzačený Adolf Linka nemohl postavit na nohy.

Na další výslech ho do vyšetřovny táhli. Opět odmítal podepsat obviňující protokoly: „Přemístili mě na hromadnou celu. Nějaký vězeň se zděsil z toho, jak vypadám. Zavolal službu, že je tu umírající člověk. Tento vězeň mi zachránil život. Dali mě do nemocnice," vypráví Linka. Když se jakžtakž zotavil, čekal ho soud. Vykonstruované obvinění z plánovaného útěku na hranice zaměnili za sabotáž – prý úmyslně zdržoval vývoj svého vynálezu.

Prošel tábory na Jáchymovsku a Příbramsku a i tam mu šlo o život. Po lágrech se rozšířila fáma, že je jako Němec odsouzený podle poválečných retribučních dekretů tedy nacista nebo kolaborant, a tak se stál terčem šikany nacionalisticky naladěných muklů. Od ostatních vězňů věděl, že se na něj chystají. Jednou, když vyvážel naložené kolečko, komando ho přepadlo. Zasypali ho cihlami a zpřelámali prsty.

Veškeré své naděje upínal k plánované amnestii v roce 1960, před branou ho prý čekala manželka a dítětem, které téměř neznal. Pak přišla další studená sprcha. Dozorci ho zavolali, že se velitel spletl a na svobodu nejde. A protože v jeho případě prý převýchova nebyla dostatečná, a tudíž stále hrozí, že by se jako Němec pokusil o ilegální překročení hranic.

Na svobodu se Adolf Linka dostal až v roce 1962. Když zjistil, že jeho žena už o něj nestojí a má jiného, chtěl spáchat sebevraždu. V nejtěžší chvíli ho zachránilo náhodné setkání ve vlaku s bývalou láskou z dětství, se kterou navázal nový vztah. S uvolněním druhé poloviny šedesátých let se manželům Linkovým podařilo vystěhovat do Německa.

O autorovi projektu: Nezisková organizace Post Bellum od roku 2001 vyhledává a nahrává vzpomínky pamětníků klíčových momentů 20. století; jejím stěžejním pojektem je sbírka konkrétních osobností Paměť národa.

Další příběhy bezpráví na dotyk.cz: Se vpomínkami obětí komunismu budeme přicházet vždy v úterý, čtvrtek a v sobotu. Příště přineseme příběh Antona Srholce s podtitulem: Estébáci vyrazili knězi zuby

80 léta.