Západní Evropa byla už dva roky ve válce s Hitlerem, když se na jedné lodi s protivníky Velkoněmecké říše ocitl její dosavadní spojenec – Sovětský svaz. Brzy ráno 22. června 1941, tedy před 75 lety, vtrhlo tři a půl milionu německých vojáků bez formálního vyhlášení války na sovětské území a ze „startovní čáry" od Baltu až po Černé moře bleskově a prakticky bez odporu postupovali na východ.

Hrůzné výsledky operace Barbarossa Foto: Archiv

Jak to? Byla to Stalinova chyba, nebo naopak taktika – vlákat protivníka do nekonečných ruských stepí, tam jej udolat a pak s jeho pronásledováním k Berlínu exportovat do Evropy komunistickou revoluci, což byl Stalinův dávný sen?

Stalin s válkou počítal

Dodnes se o tom vedou polemiky, protože ruské archivy jsou zatím jen pootevřeny. Samotný Sovětský svaz až do roku 1991 tvrdil, že vůdce Josif Vissarionovič Stalin prý o chystaném věrolomném útoku ani v nejmenším netušil, a proto se obrana Rudé armády zpočátku zhroutila jako domeček z karet. Dnes už se ale ví, že Stalin včas obdržel desítky důvěryhodných varování, mimo jiné i od husté sítě svých špionů po celém světě.

Dokonce se ukázalo, že SSSR v květnu 1941 provedl utajenou částečnou mobilizaci a že tajně nechal ke své západní hranici přesunout pět armád. Přesto Rudá armáda navzdory zbraňové převaze nad Němci při obraně selhala. Z čehož část historiků – například Viktor Suvorov v knize Všechno bylo jinak – usuzuje, že byla naopak připravována na útok proti Německu a proti Západu a Hitler byl jen rychlejší, zhruba o měsíc.


Není to vyloučeno. Svědčil by pro to například fakt, že největší síla sovětských vojáků byla soustředěna na jihu, odkud je to kousek k ovládnutí rumunských ropných polí.

Jisté je, že Stalin se na válku dva roky horečně připravoval. „Rudá armáda už není ta, jako byla před několika lety," měl prohlásit podle knihy Generalissimus od ruského historika Vladimira Karpova v utajeném projevu 5. května 1941 před absolventy vojenských akademií v Kremlu. „Máme moderní armádu vyzbrojenou nejnovější technikou. Zkušenost k přebudování jsme si odnesli z rusko-finské války a z nynější války na západě," holedbal se diktátor. „Armáda se musí těšit mimořádné péči a lásce národa a vlády, v tom je její obrovská síla. Armádu je nutno hýčkat. Když nevznikne v zemi taková morálka, nebude armáda bojeschopná, to se stalo i ve Francii."


Blafoval? Oddaloval konflikt? Nevěřil svým agentům? Počítal v citovaném projevu s únikem informací a strašil Hitlera? Zřejmě od všeho něco. Stalin třeba budoucím důstojníkům tvrdil, že Rudá armáda má celkem tři sta divizí, z toho sto mechanizovaných a z nich dvě třetiny tankových – což tehdy ještě zdaleka nebyla pravda.

Každopádně Barbarossa je dodnes poslední operací, kdy si někdo dovolil vojensky napadnout Rusko – nepočítáme-li nedávné turecké sestřelení ruské stíhačky v rámci syrského konfliktu. Na jaké ruské slabiny nebo silné stránky vlastně Němci narazili? A platí něco z toho i pro současnou Putinovu říši?

Slabiny Ruska

1) Neloajalita neruských národů k Moskvě

Všude na Ukrajině, v Bělorusku a v Pobaltí byly německé okupační jednotky zpočátku vítány jásajícími davy jako osvoboditelé od stalinského a ruského útlaku. Však se také Stalin po válce těmto národům pomstil četnými deportacemi do gulagů nebo do určených prostor v sovětském impériu.

Jinou věcí je, že Hitler pohrdl pomocí Ukrajinců a příslušníků pobaltských národů proti Rusům, protože na ně pohlížel jako na nižší rasu. Mimořádná brutalita Němců vůči civilistům a naopak Stalinovo účelové akcentování bratrského boje bok po boku ve Velké vlastenecké válce pak neruské národy Sovětského svazu nahnaly pod moskevský prapor.

„Soudruzi! Občané! Bratři a sestry! Bojovníci naší armády a loďstva! Moji přátelé, k vám se obracím!" oslovil neobvykle vlídně krvavý diktátor obyvatelstvo Sovětského svazu ve svém prvním veřejném projevu po německém vpádu 5. července 1941.

2) Nedisciplinovanost Rudé armády

Velení Rudé armády se v době německého útoku jen stěží vzpamatovávalo ze Stalinových čistek v důstojnickém sboru v letech 1937–1939. Proti třem německým skupinám armád Sever, Střed a Jih, útočícím ve směrech na Leningrad, na Moskvu a na průmyslové oblasti Ukrajiny, stály čtyři sovětské „fronty" – Severozápadní, Západní, Jihozápadní a Jižní –, v jejichž čele stála řada neschopných a nezkušených, avšak Stalinem oblíbených generálů.

Důsledkem řady chybných rozhodnutí pak byly takzvané kotle neboli německé obklíčení a zajetí obrovských skupin sovětských vojáků. Například v bialystocko-minském kotli byla obklíčena tanková skupina, jejíchž 300 tisíc vojáků padlo do zajetí – a její velitel generál Pavlov byl Stalinem popraven.

Dobová karikatura německého útoku na SSSRFoto: Archiv

Následovalo zajetí 100 tisíc Rusů u Umaně a 630 tisíc zajatých u Kyjeva. V říjnu 1941 bylo u Vjazmy 200 kilometrů před Moskvou zajato dokonce 663 tisíc sovětských vojáků a ukořistěno 1242 tanků a 5412 děl. Na řadě omylů mělo podíl i nemístné vměšování politických komisařů, často nevzdělaných vojenských diletantů.

Teprve když Němci v operaci Tajfun vyrazili 30. září 1941 na závěrečnou zteč k Moskvě, podařilo se Stalinovi za pomoci třiceti sibiřských divizí (a hlavně bláta a pak mimořádně silných mrazů) stabilizovat situaci a vytvořit skutečnou východní frontu. Wehrmacht, jehož průzkumné oddíly se dostaly až na předměstí Moskvy, přešel v prosinci 1941 do defenzivy, čímž operace Barbarossa skončila. Respektive se proměnila ve vleklou poziční válku.

3) Špatné materiální vybavení

Často zaznívá názor, že Sovětský svaz by byl schopen zvítězit nad nacistickým Německem sám, to znamená bez pomoci spojenců Velké Británie a USA. Argumentuje se například tím, že materiální pomoc těchto zemí Sovětskému svazu činila pouhá 4 procenta vlastní sovětské produkce.

To číslo však platí pouze pro zbraně. Jinak Britové a Američané dodali SSSR 53 procent válečné spotřeby výbušnin, 58,7 procenta leteckého benzinu, polovinu spotřeby mědi, hliníku a pneumatik, 56,6 procenta použitých kolejnic, 90 procent lokomotiv nebo 90 procent železničních vagonů.

Po vzoru někdejšího ústupu před Napoleonem Sověti zapalovali před nacistickými vojsky vesnice.Foto: Archiv

Kromě toho do Sovětského svazu dorazilo 77 900 džípů, 151 tisíc lehkých nákladních aut, 35 tisíc radiových stanic, 15,5 milionu párů vojenských bot či 380 tisíc polních telefonů.
Sověti se tak díky spojeneckým dodávkám (britský premiér Churchill je Stalinovi nabídl ihned po napadení SSSR) mohli soustředit na jednodušší výrobu zbraní. Řada z vyjmenovaných produktů se navíc na začátku války v Sovětském svazu ani nevyráběla, například letecký benzin.

4) Nekompetentnost vlády

K počátečnímu úspěchu nacistů přispěl svými chybami i sám Stalin, který se stal krátce předtím tajným rozhodnutím bolševického vedení šéfem vlády. Jednak mylně usoudil, že okupace Jugoslávie a pomoc Mussolinimu v Řecku v květnu 1941 zdržely Hitlera natolik, že se toho roku již neodváží vtrhnout do Sovětského svazu, protože by blitzkrieg nemusel stihnout do zimy. Jenže německý führer na likvidaci SSSR trval – chtěl tím přinutit k míru Velkou Británii.

Je až zarážející, že Stalin ani hlavní velení armády nevydali před zahájením operace Barbarossa žádný rozkaz – posledním pokynem byl zákaz reagovat na jakékoli provokace.
Drtivý úder překvapeného Stalina natolik vykolejil, že teprve po týdnu vystoupil s projevem k národu. Na porážky totiž nebyl zvyklý, protože až dosud Sovětský svaz vycházel ze všech předchozích konfliktů (Finsko, Pobaltí, Polsko, Besarábie) s územními zisky a posílen. Trvalo dlouho, než Stalin přestal chybně nutit jednotky Rudé armády, aby za každou cenu držely pozice a neustupovaly, což vedlo k značným ztrátám.

Smolensk po německém bombardováníFoto: Archiv

Západní diplomaté, kteří v té době v Moskvě nabízeli a dojednávali Sovětskému svazu materiální a spojeneckou pomoc, rovněž shodně uvedli, že Stalin vůbec nebyl zvyklý přímo jednat na mezistátní úrovni.

5) Strach z autoritativního vůdce
Stalinovy omyly neměl kdo korigovat. Po čistkách v druhé polovině 30. let se obklopil neschopnými přikyvovači, jako byl třeba ministr obrany Kliment Vorošilov (byl odpovědný za sovětské selhání při válce s Finskem i za zbytečně velké lidské ztráty při obléhání Leningradu) nebo velitel Západního frontu maršál Semjon Konstantinovič Timošenko (nepřipravená protiněmecká ofenziva vedla k sovětské porážce u Charkova, po níž se Němci dostali až ke Stalingradu) či velitel Ukrajinského frontu Semjon Buďonnyj (lpěl na tradičním jízdním vojsku a způsobil velké ztráty).

Jejich selhání Stalin dlouho toleroval. Teprve generál a později maršál Žukov, jehož Stalin začal časem právem považovat za svého nejlepšího velitele, si směl při poradách dovolit vůči diktátorovi nějaké oponentní názory.

Silné stránky Ruska

1) Vlastenectví

Jakmile se Stalin probral z prvního šoku z německého vpádu, ihned vsadil na osvědčený prostředek motivace Rusů: vlastenectví a nacionalismus. „Připadlo vám veliké osvobozenecké poslání. Buďte hodni tohoto poslání! Válka, kterou vedete, je válka osvobozenecká, válka spravedlivá. Nechť vás v této válce posiluje mužný vzor našich velikých předků – Alexandra Něvského, Dimitrije Donského, Kuzmy Minina, Dimitrije Požarského, Alexandra Suvorova, Michaila Kutuzova! Nechť vás vede vítězný prapor velikého Lenina!" neváhal najednou spojovat revoluční sovětský režim se slavnými stránkami národní historie.

Německá vojska se při postupu na východ dopouštěla mimořádných zvěrstev.Foto: Archiv

Také při projevu na zasedání Nejvyššího sovětu 6. listopadu 1941 Stalin mobilizoval Rusy odkazy na historii. „Tito lidé bez svědomí a cti, lidé se zvířecí morálkou mají drzost vyzývat k zničení velikého ruského národa, národa Plechanovova a Leninova, Bělinského a Černyševského, Puškinova a Tolstého, Glinkova a Čajkovského, Gorkého a Čechovova, Sečenovova a Pavlovova, Repinova a Surikovova, Suvorovova a Kutuzovova! Němečtí vetřelci chtějí mít vyhlazovací válku s národy SSSR. Nu což, chtějí-li Němci mít vyhlazovací válku, budou ji mít," prohlásil diktátor a sklidil bouřlivé ovace.

Hned 22. června označil sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Molotov konflikt s Němci za Velkou vlasteneckou válku. Tento termín pak musely používat veškeré ruské komunikační prostředky.

2) Územní rozlehlost

Sovětský svaz v roce 1941 stejně jako carské Rusko v roce 1812 (více viz Napoleon v Rusku) zachránily i ohromné rozměry země. Proto Hitler – podobně jako před ním Napoleon – neplánoval dobýt celou sovětskou říši, nýbrž jen její západní část.

Konečným cílem operace Barbarossa mělo být dosažení „čáry" spojující severní Archangelsk a jižní Astrachaň včetně obsazení Moskvy. Do té doby měl organizovaný odpor Sovětů ustat a sovětský režim se měl sám zhroutit. Zbylá ohniska odporu chtěli Němci snadno likvidovat později. Hitlerův triumf v Rusku měl hlavně ohromit Velkou Británii, která pak měla být přístupná německým mírovým podmínkám.

Protiletecká obrana MoskvyFoto: Archiv

Jenže nekonečné ruské pláně rozhodly jinak. Čím dál delší zásobovací trasy způsobovaly útočícím nacistům stále větší materiální problémy. Vázly dodávky paliva i munice. Navíc četné řeky a bažiny zpomalily německý postup, na podzim německá technika uvízla v rozbahněném terénu a na kruté mrazy nebyli němečtí vojáci dostatečně vybaveni. A Moskva byla stále tak daleko!
Výhodou rozlehlosti bylo pro Rusko i to, že za Uralem nikdo o válce prakticky nevěděl, takže v zázemí mohl Stalin nerušeně rozvíjet vojenský průmysl a budovat vojenské jednotky. Už v říjnu 1941 byla do Kujbyševa na východě evakuována sovětská vláda a úřady, takže ani dobytí Moskvy nemělo znamenat sovětskou kapitulaci.

Nakonec to byly právě nejodolnější divize ze Sibiře, které zachránily Moskvu před německým útokem.

3) Obrovské lidské zdroje

„Naše lidské zálohy jsou nevyčerpatelné," chvástal se Stalin v říjnu 1941 při projevu na přehlídce na Rudém náměstí k 24. výročí bolševické revoluce. Měl v zásadě pravdu. Zajetí statisícových sovětských armád téměř nic neznamenalo – Moskva vzápětí doplňovala obranu dalšími záložními oddíly Rudé armády, ale také například jednotkami tvořenými civilisty.

Sověti vycvičili a poslali do boje dvakrát více mužů a žen, než němečtí plánovači očekávali. Každý měsíc bylo v zemi povoláváno na půl milionu mužů do armády.
Němci rovněž nepočítali, v jak strašných podmínkách budou obyčejní Rusové schopni žít či přežívat a klást odpor.

4) Podceňovaná úroveň armády a průmyslu

Hitler vycházel ze sovětského debaklu v tzv. zimní válce SSSR proti Finsku. Vedení wehrmachtu si například myslelo, že Sověti disponují jen 10 tisíci tanky – jenže realita byla zcela jiná. V posledních dvou letech před válkou výrazně zmodernizovaná sovětská armáda měla na jaře 1941 až 25 tisíc tanků, z toho 1600 typu T-34, proti nimž neměli Němci adekvátní stroje.

Zaskočení Rusové zpočátku nedokázali svou zbrojní převahu využít a zmohli se v zásadě jen na ústup. Jenže už na přelomu července a srpna 1941 bylo Hitlerovi jasné, že původní představa o dobytí Moskvy během šesti týdnů bere za své. Zejména u Kyjeva a Smolenska se Sovětům začalo dařit útok odrážet.

Před bitvou o ruskou metropoli v listopadu 1941 Stalin povolal divize ze Sibiře a Dálného východu.Foto: Archiv

Němci také nepočítali s tím, že se Stalin odváží povolat k obraně Moskvy jednotky ze Sibiře a z Dálného východu, kde se dal očekávat japonský útok. Jenže Japonsko Hitlera „vypeklo": dalo tou dobou před útokem proti SSSR přednost válce s USA.

Sovětskému diktátorovi se rovněž podařilo včas přemístit důležité průmyslové podniky za Ural, kde začaly chrlit obrovské množství zbraní a munice.

5) Podceňovaná diplomacie

Berlín před vpádem do SSSR soudil, že sovětská komunistická diktatura je neschopná a nevýkonná. Ovšem Stalin uměl jednat velmi pružně a přizpůsobivě. Hned v prvních týdnech války se mu podařilo nejen navázat kontakty s Velkou Británií a Spojenými státy, ale i zapojit zemi do protihitlerovské koalice Spojenců a získat od ní značnou hospodářskou pomoc.

Efektivně probudil nenávist obyčejných Rusů k okupantům, sňal z německých vojsk mýtus neporazitelnosti a pozdější úspěch „prodal" jako důkaz o správnosti sovětského systému. Velkou vlasteneckou válku proměnil v tažení komunismu do nitra Evropy. Vytvořením východního bloku sovětských satelitů se stalinský SSSR stal vedle USA jednou ze dvou světových supervelmocí.