Rozhovory

Vstávala v pět ráno, pak krmila kozy, vzpomíná zakladatelka neobvyklého e-shopu

8. prosinec 2017 četba na 13 minut
Monika Kopřivová

Monika Kopřivová

Foto: archiv Moniky Kopřivové

Původní profesí farmaceutka Monika Kopřivová vstoupila před časem na trh českých internetových obchodů s e-shopem nabízejícím dost neobvyklý produkt: otevřené knihy pro prarodiče, sloužící pro zaznamenání jejich vzpomínek od jejich dětství až po současnost. Prarodiče ji mohli vyplňovat sami nebo s pomocí dětí, přičemž jim pomáhala i sada vybraných otázek v knize, která je "vedla".

FOTOGALERIE

Monika Kopřivová Touhle knihou to začalo Časosběrná kronika

Knihy Babičko, vyprávěj a Dědečku, vyprávěj se chytily a daly vzniknout širší nabídce pod hlavičkou e-shopu Babičkářství, který v současnosti nabízí lidem i časosběrné kroniky pro zachycení deseti let jejich života. Podle Moniky Kopřivové přitom nejde jen o to, že vzpomínky pomáhají udržovat mezi lidmi sociální vazby - pomáhají také obnovovat jejich schopnosti.

Několikrát jste v různých rozhovorech zmínila, že vás k Babičkářství inspiroval váš dědeček.

Ano, věnoval mi vzpomínkovou knížku, která byla hodně zaměřena na události, které jako dítě prožil na Choceňsku nebo přímo v Chocni. Rád se do té doby vracel a už jako malým nám hodně vyprávěl o svém vlastním dětství a také různé báchorky a místní pověsti. Ty se mi jako dítěti moc líbily, protože měly mnohé společné s pohádkami a byly plné tajemna. Třeba takový tajemný Huráně byl v Chocni a ve východních Čechách známým duchem.

Kdo?

Huráně. Tak se ten duch jmenoval. Jako je v Krkonoších Krakonoš, tak na Choceňsku je Huráně. Tenhle skřítek nebo duch se skrýval na blatech a povídá se, že když se nějaký místní chasník vracel z hospody se džbánem a podle zvuků z blat usuzoval, že tam Huráně číhá, tak se dal strachy do běhu a přitom volal: „Huráně, Huráně!“ A z blat se ozvalo: „Vždyť mě máš ve džbáně!“

Tyhle báchorky jsme milovali a mohli bychom je slyšet každou noc.

A nějakou příhodu z jeho dětství si pamatujete?

Žilo jich hodně na malinkém prostoru, v domě, kde dědečkova rodina měla k dispozici dvě místnosti, druhá, rodina bratra dědečkova otce, bydlela v podkroví, což bylo také jeden a půl místnosti. Do podkroví se chodilo po schodech přes hodní část stodoly spojené s domem, vnitřní vstup tam nebyl. Přičemž v horní části stodoly dokonce žila ještě další osoba –stará paní, která se přistěhovala ve svých asi pětaosmdesáti letech, když už nikoho neměla. Dům, kde žila dědečkova rodina, stál nedaleko fary, a právě přes faru se tato paní dostala k dědečkově rodině a opravdu s ní pak prožila ještě pět nebo šest let.

Dědeček mi o ní hodně vyprávěl. Žila ve stodole nad kozím chlívkem a zůstávala tam i v mrazech, i když jí rodina samozřejmě říkala, ať mezi ně přijde, ať se zahřeje, že je mráz. Vždycky odpověděla: „Mně to tady vyhovuje, mám svou duchnu,“ a chválila si kozy, že hřejí a jde od nich teplo. Rodina se s ní dělila i o jídlo, ale i v tomhle byla velmi skromná a brala si jen málo. Nechtěla být na obtíž, i když jí nabízeli samozřejmě víc. Ráno v pět hodin vstávala a chodila ke studni, aby si omyla tvář. Pak nakrmila kozy. Byl to její velmi časný ranní rituál. To jsou takové vyprávěnky z mých kořenů, které mě vždycky zajímaly. Líbila se mi na nich dobrotivost a přívětivost mé rodiny, která s tou panímámou opravdu prožila několik let.

Jiný příběh je o strýci mého dědečka. Ten měl koníka a rozvážel s ním po Chocni mléko. Vzal na tuhle rozvážku i dědečka, a pro toho to byl velký zážitek, protože seděl na kozlíku, koníček sám znal cestu, vůbec ho nemuseli pobízet ani směrovat, jel sám tam, kam měl, sám zastavil, strýc vyložil konev s mlékem a jeli dál. Byly to hezké vzpomínky…

Jak se z těchto vzpomínek zrodilo Babičkářství a knížky Babičko, vyprávěj  a Dědečku, vyprávěj?

Inspirovala mě  dědečkova knížka a také  jsem věděla, že bohatý život prožila i babička mého manžela, s nímž jsem si hodně povídala v době, kdy jsem dodělávala farmaceutickou atestaci. Učila jsem se tady v Černošicích, a protože jsme v té době už chystali svatbu, tak mi hodně vyprávěla - stála o to, abych manželovu rodinu dobře poznala. Já jsem pak její vzpomínky tlumočila svému muži a pořád se ho ptala: A věděl jsi tohle? Přitom jsem si řekla, že bych to chtěla také zaznamenat.

Druhá manželova babička v té době ještě také žila, takže naše děti si užily docela košatého množství praprarodičů, lidí s velmi zajímavými životními příběhy, a já jsem pořád uvažovala o tom, jak ty příběhy zachytit a jak se na ně správně vyptat. Pak jsem se pobavila se svými vrstevníky o tom, zda by jim dávala smysl knížka, do níž by lidé mohli zaznamenávat své vzpomínky trochu jednodušším způsobem než jako do úplně prázdné kroniky, a všem se to líbilo. Všichni znali své babičky jako studnice příběhů a věděli, že by je zajímalo i to, na co se sami babiček ani nezeptali. Tak jsem zjistila, že má smysl se do toho pustit.

To byl spínací moment, proč jste z farmacie přešla k vlastnímu podnikání?

V té době jsem byla ještě na mateřské, a navíc jsme v Černošicích stavěli dům, což samozřejmě vyžadovalo spoustu práce i energie. Ale pak jsme se nastěhovali a já věděla, že se mi trochu uvolní ruce i s dětmi, protože jedna dcera už byla ve školce a druhá tam směrovala. Původně jsem pracovala v lékárně v Praze a přestěhovali jsme se do Černošic, takže by to znamenalo buď domluvit se na nějakém částečném úvazku nebo hledat práci na nové adrese. Navíc jsem hledala něco, co by mi umožnilo tvořit a pracovat v době, kdy děti nejsou doma. A jako většina maminek po mateřské jsem se chtěla uplatnit.

Když zmiňujete více maminek, byla nějaká podobná ve vašem okolí?

Naše sousedka. Ta měla ještě mladší děcko, než byla naše Maruška, a během mateřské začala - také napřed jen pro radost - s bazarovým prodejem oděvů, pak si koupila šicí stroj a dnes má obchod, kde šije vlastní polštáře. Tak jsem poznala, že založit si svůj vlastní e-shop je něco, co se dá zvládnout, co jde.

Jaké byly první reakce?

Babičkářství jsem otevřela  souběžně s vydáním knížek, Babičko, vyprávěj a Dědečku, vyprávěj. Když jsem je psala, spolupracovala jsem s šikovnou grafičkou, ale pořád jsem ještě nevěděla, jak je mám prodávat. Pak mě napadlo po vzoru sousedky založit e-shop a hledala jsem jeho jméno. Chtěla jsem potěšit babičky a dědečky, spolu s nimi také jejich rodiny, navíc to měl být prostor, kde jsem chtěla nabízet dárky, s nimiž jsem sama udělala dobrou zkušenost, když jsem je dala svým rodičům. Tak vzniklo Babičkářství.

Začalo asi s osmnácti produkty, pak jsem každý měsíc nabídku rozšiřovala a nakonec v roce 2013 vznikl e-shop s knížkami a smysluplnými dárky pro babičky i dědečky. První reakce na knížky byla moc hezká a pozitivní, tak jsem je v další fázi nabídla i do distribuce. Začali jsme spolupracovat s distribuční firmou, také web se rozjel, protože si lidé o něm řekli, takže jsme hned v prvním roce zažili rozlet, který mě příjemně překvapil.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST