Knihy Babičko, vyprávěj a Dědečku, vyprávěj se chytily a daly vzniknout širší nabídce pod hlavičkou e-shopu Babičkářství, který v současnosti nabízí lidem i časosběrné kroniky pro zachycení deseti let jejich života. Podle Moniky Kopřivové přitom nejde jen o to, že vzpomínky pomáhají udržovat mezi lidmi sociální vazby - pomáhají také obnovovat jejich schopnosti.

Několikrát jste v různých rozhovorech zmínila, že vás k Babičkářství inspiroval váš dědeček.

Ano, věnoval mi vzpomínkovou knížku, která byla hodně zaměřena na události, které jako dítě prožil na Choceňsku nebo přímo v Chocni. Rád se do té doby vracel a už jako malým nám hodně vyprávěl o svém vlastním dětství a také různé báchorky a místní pověsti. Ty se mi jako dítěti moc líbily, protože měly mnohé společné s pohádkami a byly plné tajemna. Třeba takový tajemný Huráně byl v Chocni a ve východních Čechách známým duchem.

Kdo?

Huráně. Tak se ten duch jmenoval. Jako je v Krkonoších Krakonoš, tak na Choceňsku je Huráně. Tenhle skřítek nebo duch se skrýval na blatech a povídá se, že když se nějaký místní chasník vracel z hospody se džbánem a podle zvuků z blat usuzoval, že tam Huráně číhá, tak se dal strachy do běhu a přitom volal: „Huráně, Huráně!“ A z blat se ozvalo: „Vždyť mě máš ve džbáně!“

Tyhle báchorky jsme milovali a mohli bychom je slyšet každou noc.

A nějakou příhodu z jeho dětství si pamatujete?

Žilo jich hodně na malinkém prostoru, v domě, kde dědečkova rodina měla k dispozici dvě místnosti, druhá, rodina bratra dědečkova otce, bydlela v podkroví, což bylo také jeden a půl místnosti. Do podkroví se chodilo po schodech přes hodní část stodoly spojené s domem, vnitřní vstup tam nebyl. Přičemž v horní části stodoly dokonce žila ještě další osoba –stará paní, která se přistěhovala ve svých asi pětaosmdesáti letech, když už nikoho neměla. Dům, kde žila dědečkova rodina, stál nedaleko fary, a právě přes faru se tato paní dostala k dědečkově rodině a opravdu s ní pak prožila ještě pět nebo šest let.

Dědeček mi o ní hodně vyprávěl. Žila ve stodole nad kozím chlívkem a zůstávala tam i v mrazech, i když jí rodina samozřejmě říkala, ať mezi ně přijde, ať se zahřeje, že je mráz. Vždycky odpověděla: „Mně to tady vyhovuje, mám svou duchnu,“ a chválila si kozy, že hřejí a jde od nich teplo. Rodina se s ní dělila i o jídlo, ale i v tomhle byla velmi skromná a brala si jen málo. Nechtěla být na obtíž, i když jí nabízeli samozřejmě víc. Ráno v pět hodin vstávala a chodila ke studni, aby si omyla tvář. Pak nakrmila kozy. Byl to její velmi časný ranní rituál. To jsou takové vyprávěnky z mých kořenů, které mě vždycky zajímaly. Líbila se mi na nich dobrotivost a přívětivost mé rodiny, která s tou panímámou opravdu prožila několik let.

Jiný příběh je o strýci mého dědečka. Ten měl koníka a rozvážel s ním po Chocni mléko. Vzal na tuhle rozvážku i dědečka, a pro toho to byl velký zážitek, protože seděl na kozlíku, koníček sám znal cestu, vůbec ho nemuseli pobízet ani směrovat, jel sám tam, kam měl, sám zastavil, strýc vyložil konev s mlékem a jeli dál. Byly to hezké vzpomínky…

Jak se z těchto vzpomínek zrodilo Babičkářství a knížky Babičko, vyprávěj a Dědečku, vyprávěj?

Inspirovala mě dědečkova knížka a také jsem věděla, že bohatý život prožila i babička mého manžela, s nímž jsem si hodně povídala v době, kdy jsem dodělávala farmaceutickou atestaci. Učila jsem se tady v Černošicích, a protože jsme v té době už chystali svatbu, tak mi hodně vyprávěla - stála o to, abych manželovu rodinu dobře poznala. Já jsem pak její vzpomínky tlumočila svému muži a pořád se ho ptala: A věděl jsi tohle? Přitom jsem si řekla, že bych to chtěla také zaznamenat.

Druhá manželova babička v té době ještě také žila, takže naše děti si užily docela košatého množství praprarodičů, lidí s velmi zajímavými životními příběhy, a já jsem pořád uvažovala o tom, jak ty příběhy zachytit a jak se na ně správně vyptat. Pak jsem se pobavila se svými vrstevníky o tom, zda by jim dávala smysl knížka, do níž by lidé mohli zaznamenávat své vzpomínky trochu jednodušším způsobem než jako do úplně prázdné kroniky, a všem se to líbilo. Všichni znali své babičky jako studnice příběhů a věděli, že by je zajímalo i to, na co se sami babiček ani nezeptali. Tak jsem zjistila, že má smysl se do toho pustit.

To byl spínací moment, proč jste z farmacie přešla k vlastnímu podnikání?

V té době jsem byla ještě na mateřské, a navíc jsme v Černošicích stavěli dům, což samozřejmě vyžadovalo spoustu práce i energie. Ale pak jsme se nastěhovali a já věděla, že se mi trochu uvolní ruce i s dětmi, protože jedna dcera už byla ve školce a druhá tam směrovala. Původně jsem pracovala v lékárně v Praze a přestěhovali jsme se do Černošic, takže by to znamenalo buď domluvit se na nějakém částečném úvazku nebo hledat práci na nové adrese. Navíc jsem hledala něco, co by mi umožnilo tvořit a pracovat v době, kdy děti nejsou doma. A jako většina maminek po mateřské jsem se chtěla uplatnit.

Když zmiňujete více maminek, byla nějaká podobná ve vašem okolí?

Naše sousedka. Ta měla ještě mladší děcko, než byla naše Maruška, a během mateřské začala - také napřed jen pro radost - s bazarovým prodejem oděvů, pak si koupila šicí stroj a dnes má obchod, kde šije vlastní polštáře. Tak jsem poznala, že založit si svůj vlastní e-shop je něco, co se dá zvládnout, co jde.

Jaké byly první reakce?

Babičkářství jsem otevřela souběžně s vydáním knížek, Babičko, vyprávěj a Dědečku, vyprávěj. Když jsem je psala, spolupracovala jsem s šikovnou grafičkou, ale pořád jsem ještě nevěděla, jak je mám prodávat. Pak mě napadlo po vzoru sousedky založit e-shop a hledala jsem jeho jméno. Chtěla jsem potěšit babičky a dědečky, spolu s nimi také jejich rodiny, navíc to měl být prostor, kde jsem chtěla nabízet dárky, s nimiž jsem sama udělala dobrou zkušenost, když jsem je dala svým rodičům. Tak vzniklo Babičkářství.

Začalo asi s osmnácti produkty, pak jsem každý měsíc nabídku rozšiřovala a nakonec v roce 2013 vznikl e-shop s knížkami a smysluplnými dárky pro babičky i dědečky. První reakce na knížky byla moc hezká a pozitivní, tak jsem je v další fázi nabídla i do distribuce. Začali jsme spolupracovat s distribuční firmou, také web se rozjel, protože si lidé o něm řekli, takže jsme hned v prvním roce zažili rozlet, který mě příjemně překvapil.

Poučilo vás Babičkářství o něčem ze života rodin nebo ze života seniorů, o čem jste do té doby nevěděla?

Sama pocházím z rodiny, kde bylo hodně babiček a dědečků a vzájemně jsme se hodně navštěvovali, takže v tomto smyslu ani ne. Ale knížky navazovaly na určitý poznatek, známý i ve světě, že je důležité, aby si senioři své vzpomínky uchovávali a třeba i zaznamenávali. Využívají toho i domovy seniorů, protože to koresponduje s modelem biografické péče o jejich klienty.

Mě konkrétně v roce 2014 kontaktovala paní doktorka Procházková, která v Česku provozuje Institut Erwina Böhma, rakouského psychiatra a ošetřovatele razícího teorii psycho-biografické péče o klienty, že moje knížka je v tomhle směru úžasná. Protože její institut se právě snaží o to, aby se o biografii svých klientů dozvěděl co nejvíc, aby jim pak pomohl pomocí jejich vzpomínek reaktivovat jejich schopnosti a znovu je naučil samostatnosti. A prostřednictvím mých knížek se prý mohou k těmto údajům dostat, protože kladu podobné otázky. Třeba odkud člověk pochází.

Když se poučený personál domova pro seniory baví s klienty o jejich vlastní historii, tak jim jednak vrátí obrovskou porci sebevědomí, protože klienti mohou mluvit o něčem, v čem se bezpečně orientují, a zároveň jim udělá radost, že hovoří s někým, kdo o jejich historii něco ví a je aspoň zčásti zasvěceným posluchačem. Jsou na tom založeny reminiscenční terapie, které jsem do té doby neznala a ani nepociťovala potřebu něco takového vědět. Knížky jsem dělala pro rodiny a vůbec mě nenapadlo, že se mohou hodit i k takovémuto účelu.

Byla jsem pak pozvána na dvě terapie, kde při té první z knížek předčítaly různé otázky a lidé, kteří se terapie účastnili, podle nich vyprávěli. Druhá pak byla založena na naší společenské hře, jež vznikla jako nadstavba ke knížkám a jmenuje se Jak to tenkrát bylo?. Lidé v tomto případě vyprávějí příběhy na základě retro fotografií, a to celé je zakomponováno do soutěžní hry, kdy si účastníci tahají otázky k odvyprávěným příběhům. Když je hráčů víc, je víc i příběhů. Pokud to hrají prarodiče se svými ratolestmi, může to být zajímavé v tom, že retro fotografie mohou babičce nebo dědečkovi asociovat příběh, který jejich potomci do té doby ještě ani neslyšeli a nenapadlo je se na něj zeptat.

Také při terapii bylo hezké sledovat, jak se lidé rozpovídali. Dokonce i jedna paní, která po celou reminiscenci poslouchala a téměř nemluvila (terapeuti věděli, jak na tom kdo je, a nikoho k mluvení nenutili), se ve chvíli, kdy dostala kartičku s loukou, rozpomněla, že přes takovou louku chodívali zamlada na hřiby. A když se jí pak terapeut zeptal, kde ta louka byla, začala vyprávět a já se později dozvěděla, že takhle souvislý projev od ní slyšeli poprvé.

Přerostl už váš start-up jednoho člověka do firmy, jež zaměstnává další lidi?

Přesně tak, už jsme narostli do objemu, který bych sama nezvládla. Ono už na začátku jsem potřebovala šikovného programátora i grafičku, protože jsem chtěla, aby byl výsledek stejně hezký jako moje představa. Vždy je lepší domluvit se s šikovnými lidmi, ať už jde o programování, grafiku, nebo třeba o tisk – u knížek bylo hodně důležité, aby vyšly na papíru, na který se dobře píše, na druhé straně musel mít papír určitou vyšší gramáž, aby se nekrabatil, když na něj vlepíte fotografii. To byly věci, které jsem musela ponechat odborníkům, aby to dotáhli k dokonalosti.

Potřebovala jsem pomoci i s online marketingem, abych dala najevo, že tu takový obchod je. Finance, které Babičkářství generuje, tedy zatím investuji do dalších projektů a produktů, a snažím se ho v rozumné míře rozvíjet. Nemohu si dovolit drahé agentury, kde bych navíc ani neměla dosah na člověka, který se mému projektu přímo věnuje, ale spolupracuji třeba se dvěma šikovnými externisty a snažím se nacházet další. A také zaměstnávám celou rodinu (smích). Když třeba potřebuji rychlý převoz, například dnes šlo o to dostat knížky ze skladu k nám, tak využiju služby svého tatínka, který už je v důchodu. Dcery zase pomáhají s vánočními balíčky.

Knížky tisknete ve vlastním nákladu?

Ano, založila jsem si vlastní nakladatelství. Babičkářství jsme v roce 2013 spouštěli s manželem z rodinných financí a hned první vánoční sezónu se podařilo knížky vyprodat, takže jsme měli první peníze, a ty jsme investovali do dotisků a další podpory. Aby vznikl nový produkt, je potřeba dát hodně sil do přípravné fáze, takže ani na tu už dnes nejsem sama. Mám malý tým a další tým najímám podle sezónnosti, například teď před Vánoci je potřeba pomoci s distribucí.

Dnes máme celou řadu dárků pro babičky i dědečky a vedle knížek "Babičko, vyprávěj" a "Dědečku, vyprávěj" jsme vydali Časosběrnou kroniku naší rodiny, která umožňuje zaznamenávat nejdůležitější události v životě celé rodiny, a knížku Babičce s láskou, což je takové vyznání lásky a poděkování babičkám za jejich lásku a péči od celé rodiny. Velmi oblíbená je i originální hra „Jak to tenkrát bylo?“

Měla jsem i nápad na motivační diář pro prarodiče, ale místo toho jsem vytvořila "Nejmilejší kalendář pro babičku a dědu" - stolní kalendář. Zjistila jsem totiž, že prarodiče žádné diáře nemají, ale kalendář má doma na stole každý. A protože babičky i dědečkové mají rádi jakékoli výtvory od dětí, tak jsem hledala možnost, jak by děti do kalendáře mohly dát své obrázky. Nejmilejší kalendář pro babičku a dědu je týdenní stolní kalendář, který je speciálně uzpůsoben, aby do něj mohly děti vytvořit 12 obrázků – jeden na každý měsíc. Prarodiče tak mají celý měsíc před sebou obrázky svých vnoučat, zároveň jim však kalendář bude sloužit jako pomocník po celý rok.