Vzpoura na lodi Bounty. Uprostřed oceánu se střetly dvě vyšinuté osobnosti

23. červenec 2019 četba na 11 minut
Vysazení kapitána Blighe a 18 členů posádky do člunu na otevřené moře. Muž stojící nejvýš na palubě lodi je zřejmě vůdce vzpoury Fletcher Christian

Vysazení kapitána Blighe a 18 členů posádky do člunu na otevřené moře. Muž stojící nejvýš na palubě lodi je zřejmě vůdce vzpoury Fletcher Christian

Foto: Wikimedia Commons

Ke slavné vzpouře na lodi Bounty došlo už před 230 lety, přesto je tento příběh dodnes živý a spolu s ním žije i jeho legenda. Skutečnou příčinou celé události byl pravděpodobně střet dvou silných, ale úplně rozdílných osobností, neschopných pochopit jedna druhou. Možná proto bude vždy přitahovat pozornost romanopisců, filmařů i všech lidí, kteří mají rádi silné příběhy.

FOTOGALERIE

Britská královská loď Bounty vyplula z Anglie na svou nejslavnější plavbu 23. prosince roku 1787. Velel jí pětatřicetiletý kapitán William Bligh. Jejím cílem bylo Tahiti, kde měla získat sazenice chlebovníku a dopravit je bezpečně do britských kolonií v západní Indii. Plody chlebovníku se měly stát novým, levným a snadno obnovitelným zdrojem potravin pro otroky pracující na tamějších plantážích.

Až na Tahiti se na lodi nic zvláštního nestalo, byť bouřlivé počasí donutilo kapitána změnit původní trasu kolem mysu Horn, a loď tak doplula do Pacifiku po opačné straně zeměkoule, když jižně obeplula Austrálii a Tasmánii. Jednání s tahitskými domorodci a naložení chlebovníků také proběhlo bez problémů. Loď se poté vydala na náročnou cestu zpět na západ, ta ale skončila předčasně a pro kapitána nečekaným způsobem.

Ranní vzpoura

V časných ranních hodinách 28. dubna 1789, zhruba po dvoutýdenní plavbě z Tahiti, se Bligh náhle vzbudil s tím, že ho někdo vší silou tiskne k posteli. Když otevřel oči, uviděl nad sebou v kajutě muže své posádky a v jejich čele pětadvacetiletého pomocníka navigačního důstojníka Fletchera Christiana. 

Kapitán byl pod hlavněmi mušket vyvlečen na palubu, kde zjistil, že vzbouřenci lodní posádku rozdělili. Ti, kteří zůstali věrní Blighovi nebo se jim vzpoura jednoduše nelíbila - celkem šlo o osmnáct mužů - byli spolu s ním vyzváni, aby se nalodili do člunu. Ve člunu nebyly žádné mapy, Bligh sám však měl kvadrant, kompas, tabulky pro navigaci a rozbitý sextant. Vzbouřence ještě požádal o vodu a jídlo v množství odpovídajícímu pětidenním dávkám pro 19 mužů. 

Poté se obě skupiny rozdělily. Bligh, který je už 230 let podezříván, že ke vzpouře vedlo jeho tyranství vůči posádce, předvedl následně nebývalé vůdčí i navigátorské mistrovství a dokázal v otevřeném člunu s 19 muži překonat 3618 námořních mil (zhruba 6700 kilometrů), aby nakonec přistál na ostrově Timor v tehdy holandské východní Indii (dnes jihovýchodní Indie). 

Ti, kdo zůstali na Bounty pod Fletcherovým velením, se ze všeho nejdřív vrátili na Tahiti, kde si během svého předchozího pobytu řada z nich vyhlédla některé z místních krásek. Odtamtud pak zamířili k ostrovu Tubuai, kde však místní ostrované nebyli tak dobře naladěni jako Tahiťané a uvítali Evropany zbraněmi. Vzbouřenci proto otočili Bounty zpět k Tahiti, kde se většina z nich rozhodla zůstat a vybudovat si zde nový život i rodinu. Tyto záměry jim bohužel později překazila britská vláda, která poté, co se dozvěděla o vzpouře, vyslala za provinilými námořníky trestnou výpravu. Hodně usedlíků na Tahiti tak bylo zajato a dopraveno zpátky do Anglie. Poté byli postaveni před vojenský soud, který je shledal vinnými ze vzpoury a odsoudil k trestu smrti. Všichni pak byli oběšeni na ráhnech královské lodi Brunswick v portsmouthském přístavu.

Osm nejtvrdších vzbouřenců včetně Fletchera Christiana ale tomuto osudu uniklo, protože se rozhodli na Tahiti nezůstávat, ale naložili na Bounty dvacet domorodců, mužů i žen, přičemž ženy s sebou vzali - v rozporu s vylíčením těchto událostí v romatických filmech - násilím proti jejich vůli, a odpluli bezcílně na oceán. Nakonec narazili na ostrov Pitcairn, kde se rozhodli zůstat.

Toto jsou celkem obecně známá fakta, z nichž se ale vytrácí jedna podstatná věc: jakými lidmi byli ve skutečnosti Fletcher Christian a William Bligh? Co utvářelo jejich osobnosti a motivovalo jejich rozhodnutí? Odpověď na tyto otázky hledala spisovatelka Caroline Alexanderová, která za tím účelem prostudovala deníky, paměti i dopisy jednotlivých aktérů tohoto dramatu, stejně jako dochovaných oficálních listin a dalších dokumentů anglické admirality, mezi nimiž se nacházejí například lodní deníky, kapitánská korespondence, záznamy o penzijních výsluhách i závěti někdejších námořníků. Své poznatky pak autorka vtělila do knihy Pravdivý příběh vzpoury na Bounty.

Dva muži na lodi

Podle dochovaných Blighových osobních písemných záznamů byl Fletcher Christian silně stavěný, asi metr osmdesát vysoký černovlasý mladík se snědou pletí a černou nebo velmi tmavě hnědou barvou vlasů. "Během vzpoury působil jako šílenec, dlouhé vlasy měl rozcuchané, košili od límce dolů rozepnutou," popisoval ho později před soudem námořník Tom Ellison, který se zúčastnil vzpoury na Christianově straně a bohužel se zařadil mezi ty, kteří se rozhodli zůstat na Tahiti a později se dočkali oprátky v Pormoutshu. 

Ellison mohl schválně líčit velitele vzbouřenců v nepříznivém světle, aby získal větší sympatie soudců, Caroline Alexanderoví nicméně zjistila, že mladý Christian byl sice charismatický, ale zřejmě také frustrovaný neuspokojivými poměry ve své rodině, což mohlo vést až k rozvinutí psychické poruchy.

Pocházel z neuspořádané a chudé rodiny. Jeho otec zemřel, když Fletcherovi byly sotva čtyři roky, a jeho matka naprosto neuměla hospodařit s penězi, takže rodina se brzy topila v dluzích. Aby unikla vězení pro dlužníky, přestěhovala se Christanova matka i se třemi syny na ostrov Man, přičemž synové od útlého věku spíš živili svou matku než naopak. (Fletcher měl starší bratry Edwarda a Humpreye, a protože jeho matka měla po smrti svého prvního muže ještě další vztahy, měl nakonec celkem devět sourozenců, šest bratrů a tři sestry, z nichž někteří se narodili až v době po vzpouře.) Byly to také finanční důvody, které přiměly Fletchera, aby se dal v devatenácti k námořnictvu.

Nebyl dokonce ani prvním z rodiny, kdo se stal aktérem vojenské vzpoury, protože do jedné se už dřív zapojil i jeho bratr Charles. Byl to také Charles, kdo ve své nepublikované monografii zachytil bratrovo rozpoložení krátce předtím, než mu na Bounty odplul do Tichomoří. "Byl velmi ambiciózní a plný naděje. Vyhrnul si rukávy a já jsem užasl nad tím, jak má svalnaté ruce. Tohle všechno je od dřiny, prohlásil."

Fyzická síla ani osobní charisma mladému muži zřejmě nescházely, na druhé straně ho však tížil osud zkrachovalé rodiny, která se jen těžko držela nad vodou, a navíc měl s Blighem neurovnaný finanční spor - podle některých informací mu dlužil peníze, podle jiných ho Bligh při cestě z Tahiti obvinil, že mu je ukradl. "Jsem v pekle, jsem v pekle," opakoval si prý Fletcher Christian v noci před vzpourou.

Ani William Bligh nebyl úplně jednoduchou osobností. Byl malé postavy, jeho pleť byla podle dochovaných svědectví "slonovinově bílá", hrdě se považoval za osvíceného a pokrokového kapitána a tvrdě vyžadoval dodržování hygieny a čistoty na lodi. Přísně dbal také na to, aby námořníci pravidelně užívali dávky léku proti kurdějím - šlo pravděpodobně o citronovou šťávu smíchanou s olivovým olejem. Tohle všechno ale vedlo k tomu, že posádka jím spíš pohrdala. Bligh navíc nebyl úplně vyrovnaný velitel. Občas míval prudké zvraty nálady, kdy byl náchylný k tomu sáhnout po násilí, podle svých pozdějších zastánců se však zase rychle uklidnil a snažil se situaci napravit. Jeho muži ale zřejmě nikdy přesně nevěděli, na čem s ním právě jsou.

Je to možná paradox, ale jako dokonale profesionální, a navíc respektovaný velitel se Bligh projevil až při strastiplné, 6700 kilometrů dlouhé plavbě ve člunu, do něhož ho s dalšími 18 členy posádky vysadili vzbouřenci. Podle všech zachráněných mužů projevil nejen mimořádnou navigační dovednost, ale i neochvějnou autoritu a klid. Dlužno dodat, že v navigaci se opravdu vyznal. V roce 1776 se jako mladý nadějný námořní důstojník zúčastnil třetí a poslední plavby slavného britského mořeplavce a objevitele Jamese Cooka, při které byl Cook zabit. A byla to právě vzpomínka na jeho námořní mapy, která pomohla Blighovi při cestě na Tahiti obeplout s Bounty Austrálii a provést loď bezpečně přes Velký bariérový útes a která mu pomáhala i ve člunu.

Podle spisovatelky Alexanderové je důkazem jeho profesionality i jeho vodou poničený kapitánský deník, který pilně vedl i během šestitýdenního utrpení ve člunu. Prostě plnil svou povinnost. "Nejsou vidět žádné hvězdy, které by se daly využít k navigaci, a nad námi se neustále lámou vlny… Máčí nás déšť i moře. Můžeme buď panikařit, nebo se spoléhat na své oči a dívat před sebe," zapsal si mimo jiné.

Válečný soud britské Admirality ho v říjnu 1790 zprostil viny za ztrátu lodi a rovněž jeho další vojenská kariéra, v níž to dotáhl až na viceadmirála, byla úspěšná. Znovu narazil až ve funkci guvernéra Nového Jižního Walesu, kdy se pokusil o reformu přídělu alkoholu pro vojáky. Neústupnost, s jakou své požadavky prosazoval, se nesetkala u vojáků s pochopením, vedla ke vzpouře, a následně dokonce k Blighovu dvouletému uvěznění. Po svém ovobození Nový Jižní Wales opustil a zbylá léta dožil se svou ženou na rodinném statku v Anglii.

Co se dělo na Pitcairnu

Příběh o Bounty by ale nebyl úplný, kdybychom zapomněli na zbylé vzbouřence na Pitcairnu. Dlouho o nich nikdo nevěděl, až v roce 1808 objevila americká velrybářská loď, kterou přilákal k ostrovu kouř z táborového ohně. Američané objevili na ostrově společenství žen a dětí, které vedl poslední přežívající námořník z Bounty John Adams. Podle něj vzbouřenci po připlutí k ostrovu spálili loď i anglické uniformy s tím, že konečně našli místo, kde budou žít. Brzy však mezi nimi propukly nesváry, a navíc je začaly hubit nemoci, jimž padli za oběť postupně všichni včetně Fletchera. 

V roce 1825 britská vláda Adamse oficiálně amnestovala, o čtyři roky později patriarcha pitcairnské komunity zemřel. Souostroví kolem Pitcairnu, jež kromě ostrova vzbouřenců zahrnovalo i další tři blízké neobydlené ostrovy, se v roce 1838 stalo součástí britského impéria. V roce 1855 čítala populace na Pitcairnu už téměř 200 osob, které nemohl ostrov o rozměrech dvou čtverečních mílí uživit. Britové proto přestěhovali Pitcairňany na ostrov Norfolk, kde dřív bývala britská trestanecká kolonie. Sedmnáct ostrovanů se však po dvou letech na Pitcairn vrátilo a v roce 1864 je následovalo ještě několik dalších rodin. V současnosti žije na Pitcairnu kolem 60 lidí, ale jen hrstku z nich tvoří potomci původních vzbouřenců z Bounty. Další tisícovka lidí s původem sahajícím k Fletcherovi Christianovi a jeho druhům žije na Norfolku, kde představuje zhruba polovinu zdejší populace.

Akční letáky