Počátkem 14. století se české království ocitlo v chaosu. V roce 1305 zemřel Václav II. Na trůn nastoupil jeho syn Václav III., jenže o rok později byl zavražděn v Olomouci. Přemyslovci vymřeli po meči a trůn osiřel. Jedinou záchranou na pokračování dynastie byly sestry zabitého panovníka, Anna a o dva roky mladší Eliška.

Anna byla už tenkrát vdaná za korutanského vévodu Jindřicha, který se také stal českým panovníkem. Jenže měl mizivou podporu a o české království navíc projevil zájem mocný římský král Albrecht Habsburský, který je udělil v léno svému synovi Rudolfovi. Ten se také oženil s Eliškou Rejčkou, vdovou po Václavu II., aby si nárok na království upevnil. Jindřichovi a Anně nezbylo než uprchnout. Eliška Přemyslovna tehdy útěk své sestry z Prahy těžce prožívala.

Jenže v roce 1307 Rudolf nečekaně zemřel při výpravě proti odbojnému Bavorovi ze Strakonic, dlouholetému purkrabímu na Zvíkově. Jindřich se vrátil k moci, ale jeho bezradné panování jen prohlubovalo všeobecnou krizi. A aby mrtvých nebylo málo, tak v roce 1308 zavraždil Albrechta Habsburského jeho synovec a novým vládcem Svaté říše římské se stal Jindřich VII. Lucemburský. Čeští velmožové vycítili šanci.

Začalo se rodit spiknutí, jehož ústřední postavou se měla stát Eliška. Sedmnáctiletou princeznu zasvětil do odvážného plánu zbraslavský opat Konrád někdy v roce 1309. Zeptal se jí, zda by si chtěla vzít Jana Lucemburského, syna vládce Svaté říše římské Jindřicha VII., a stát se českou královnou.

Dívka samozřejmě souhlasila, ale jednání s Jindřichem byla složitá. Samozřejmě se mu zamlouvalo, že by jeho rod získal české království, ale nelíbilo se mu, že by do Čech, které měly pověst poměrně divoké krajiny, vyslat teprve čtrnáctiletého Jana.

Poselstvu místo něj nabízel svého bratra Walrama, což byl téměř třicetiletý rytíř v plné síle, navíc oplývající sličným zevnějškem. Eliška si ale postavila hlavu. Walrama nechtěla, neboť ho předcházela pověst nejen krasavce, ale i opilce a sukničkáře.

Milostná past

Nakonec se podařilo vyjednat její sňatek s Janem, ale když s početným doprovodem zamířila na svatbu do Špýru, nastražil na ni Jindřich VII. milostnou past. Poslal jí naproti nikoli Jana, ale Walrama. Zřejmě spoléhal na jeho schopnosti milovníka a miláčka žen.

Eliška měla v jeho blízkosti zapomenout na mladičkého Jana a padnout kolem krku skutečnému rytíři. Jak přesně dostaveníčko probíhalo, není známo, každopádně to byly okamžiky, kdy se rozhodovalo nejen o Walramově budoucnosti, ale také o osudu českého království. Eliška však vábením odolala a v září 1310 se vdala za Jana.

Hned po Janově svatbě odjel Walram po Jindřichově boku na tažení do Itálie, které mělo být triumfální jízdou, jenže se zvrtlo, neboť se nechali zatáhnout do rozbrojů mezi tamějšími městy. V červenci 1311 při výpadu obránců Brescie byl Walram zasažen střelou z praku a zemřel.