Zvláštní místo mezi takovými výroky mají návrhy na potrestání zemí nesouhlasících s pomocí uprchlíkům odebráním části prostředků ze strukturálních fondů, které do nich mají směřovat. Jakkoli je silně negativní přístup většiny nových zemí smutnou zprávou o přetrvávajícím rozdělení kontinentu, ekonomické sankce tohoto typu jsou nepřijatelné a rozpory mezi jednotlivými zeměmi jen prohlubují. Otázka efektivnosti využití fondů je ale téma, které by – pokud se posoudí s chladnou hlavou a nikoli jako výhrůžný projev zklamání z politiky jiných států – rozhodně stálo v souvislosti s uprchlickou krizí za zvážení.
Země evropské peníze potřebují
Každý, kdo jen trochu sleduje veřejné dění, musí zaznamenat občasné podivnosti, které čerpání fondů doprovázejí. Tušená a občas i prokázaná korupce při schvalování projektů, peníze vydávané na „priority" typu cyklostezky, lavičky v parku a školicí centra, a také nekonečná byrokracie, která celý proces provází. Bylo by ovšem zkreslením soudit celkový přínos evropských fondů podle tohoto typu projektů. Podstatná většina takto získaných zdrojů směřuje do oblastí, které jsou pro jednotlivé státy velmi důležité – železniční koridory, dálnice, další infrastrukturní stavby, ekologické investice atd. Navíc by určitě bylo zajímavým tématem k analýze, nakolik o těch výdajích, které jsou sporné, skutečně rozhodla Evropská komise a nakolik jen nezabránila všelijakým nápadům, přicházejícím z jednotlivých zemí včetně ČR.
Rozhodnutí o případném dobrovolném využití části fondů na uprchlickou krizi ovšem není z několika důvodů snadné. Jednak jde o zdroje, o jejichž směrování už bylo rozhodnuto – Evropská unie kromě ročních rozpočtů vytváří sedmileté rozpočtové rámce, které stanoví také nároky jednotlivých zemí z různých typů dotačních programů. Není tedy jednoznačné, jakou procedurou by snížení rozpočtu prošlo a jestli je proveditelné bez souhlasu všech států.
Výdaje jsou navíc už schváleny v konkrétnější struktuře a způsob možného krácení také není zcela jasný. Druhým důvodem, proč je takové rozhodnutí citlivé, je skutečnost, že podstatná část fondů směřuje do chudších zemí EU, tedy z velké části právě těch, které jsou k přijímání uprchlíků odmítavé. Do jisté míry by tedy došlo k situaci, kterou někteří politici starých zemí vyhrožovali – fondy by byly novým zemím kráceny a použity na uprchlickou krizi, kterou tyto země příliš řešit nechtějí...
Dlouhodobě správné řešení
Přes tyto problémy by ale byla úvaha o využití části fondů rozumná a umožnila by najít zdroje, které jinak rozpočet EU (který je jen něco přes 1 % HDP členských zemí) obtížně hledá. Jasně by tím také reagovala na skutečnost, že uprchlická krize je problémem celé Evropy a nikoli jen těch zemí, kam uprchlíci míří nejvíce.
Je možné diskutovat o tom, jestli je Německo k uprchlíkům vstřícné příliš, nebo přiměřeně jejich problémům, ale nelze popřít skutečnost, že i Česká republika je součástí prostoru, který v ohromném množství lidí z jiných částí světa vyvolává naději svou svobodou, stabilitou, ekonomickou úrovní i sociálním postavením občanů. To jsou hodnoty, kvůli kterým jsme také do EU vstupovali a na které stojí zato přispět ze zdrojů, které nejsou pro ekonomiku zcela klíčové – a část strukturálních fondů to jistě není.
Proceduru přerozdělení by Evropská unie určitě také zvládla – během ekonomické krize se v disciplíně kličkování mezi vlastními pravidly a vytvářením nových velmi zdokonalila. A krize takového rozsahu, jakou představuje vlna uprchlíků, se té předchozí hospodářské zcela vyrovná. Přesto ji lze určitě zvládnout, pokud se členské země dokážou shodnout na řešeních, která se mohou před domácím voličstvem krátkodobě špatně obhajovat, ale která dlouhodobě situaci zklidní. Vzdání se části prostředků, které si stejně získaly problematickou pověst, se jistě hájit dá a prostor pro hledání celoevropských řešení krize by se tím mohl výrazně rozšířit.