„Za Rakouska-Uherska byly žacléřské doly největší v mocnářství,“ tvrdí Jiří Mauer, žacléřský patriot, který stejně jako řada jeho spoluobčanů strávil v dolech podstatnou část života. Pracoval tam 42 let. Teď popsal slavné hornické dějiny v knize Žacléřské doly 1570 - 1992.

Od první zprávy o nálezu uhlí před 447 lety a historické listiny, kterou opat Kašpar I. Hauser z polského křešovského kláštera povolil Jakobu Rabemu hledat a dobývat uhlí v žacléřském okolí, po dopis z roku 1992, jímž tehdejší ministr pro hospodářskou politiku Karel Dyba nařídil ukončit těžbu. „A to i přesto, že v tu dobu v dole zbylo více než 60 milionů tun geologických zásob uhlí. Přitom byla připravena důlní pracoviště, nachystána důlní mechanizace a zajištěn odbyt v nedaleké Elektrárně Poříčí. Bez dotace na těžbu však nebylo možné tohoto nerostného bohatství využít,“ připomíná Jiří Mauer trudný okamžik, který ukončil bohaté dějiny žacléřského hornictví.

Poslední vůz uhlí vytěžili na Dole Jan Šverma 30. prosince 1992. O práci přišla téměř tisícovka lidí. V privatizaci získala důl ostravská firma Gemec, která změnila plán likvidace a systematicky zaplňovala všechny volné důlní prostory samotuhnoucí směsí z elektrárenských popílků či kalů z průmyslových čistíren. Než byla v roce 2005 zaplněna všechna patra, měli turisté možnost sfárat do dolu a prohlédnout si podzemí. Pět objektů hornických budov bylo později prohlášeno za kulturní památku. Areál je stále zpřístupněn veřejnosti jako hornický skanzen.

Nejhlubší jáma 995 metrů pod zemí

Žacléřsko protkala hustá síť důlních štol a jam. Významné středisko představovaly Lampertice, kde stály ředitelství dolů, kolonie dvanácti obytných domů pro dělníky i hornická hospoda. Dnes je tam les.

Zatímco první jámy měly deset metrů, ta nejhloubější nakonec sahala bezmála kilometr pod zemský povrch. „Hlavní jáma Jan byla hluboká 955 metrů. Nikdy se v ní ale netěžilo. Byla připravená po rekonstrukci, chodby vyhloubené, ale zrovna přišel příkaz těžbu ukončit,“ líčí Jiří Mauer. Horníci i beztak fárali stovky pater hluboko v podzemí a jejich práce byla nesmírně náročná a nebezpečná. Navíc s hrozbou výbuchu metanu a uhelného prachu.

Podle přesných údajů zahynulo v žacléřských dolech od roku 1913 74 horníků. „Černým dnem se stal 30. červenec 1962, kdy došlo ke čtyřem smrtelným úrazům. Tři raziče zasypala při ranní směně ocelová výztuž, při odpolední směně měl nehodu lokomotivář při průjezdu větrnými dveřmi,“ popisuje.

Velký rozmach zaznamenaly doly zkraje 20. století za dob vlastníka Západočeského báňského akciového spolku, kdy na Žacléřsko přešla řada horníků z Příbramska. Těžba úspěšně pokračovala i během druhé světové války. Tehdy Němci vybudovali v Žacléři pracovní tábor. Do dolů poslali 158 francouzských zajatců a rovněž Angličany a Rusy. Po válce převzaly řízení Východočeské uhelné doly a spravovaly je až do zániku.

Místo na vojnu na šachtu

Jiří Mauer začínal v dolech jako elektromontér. „Dělal jsem zvukaře u bigbítové kapely a přihlásil jsem se na nábor na doly, abych se vyhnul vojně. Kdo se tehdy upsal, že půjde na deset let na šachtu, nemusel na vojnu,“ vzpomíná. Po privatizaci dolů přebrala šachtu společnost Gemec, ke které přešel a měl za úkol zdigitalizovat důlní mapy. Objevil při tom v archivu důlního měřičství i 120 historických listin.

Jeho kniha je prvním kompletním shrnutím čtyři staletí trvajícího dolování na Žacléřsku. „Hornická činnost živila celé generace a stálo za to ji zdokumentovat,“ říká.