O rodiče, kteří ho vychovávali ve víře Jednoty bratrské, brzy přišel. Matka zemřela již v červenci 1593 v jeho necelých deseti letech a o otce přišel v únoru 1595. Ujímá se ho matčin švagr Jindřich Slavata z Chlumu a Košumberka, který ho na podzim 1597 posílá studovat latinské gymnázium ve slezském Goldbergu a o dva roky nastupuje na evangelickou univerzitu v Altdorfu.

Už následujícího roku však musí s ostudou univerzitu opustit poté, co v jedné z četných potyček, kterých se zúčastnil, pomohl uprchnout vrahovi syna významného altdorfského měšťana. Dokonce přitom stráví několik dní ve vězení. Mezitím zemřel jeho poručník a Albrecht z Valdštejna v letech 1600 až 1602 podnikl kavalírskou cestu po Evropě, jak je zvykem u mladých šlechticů té doby, na které si rozšiřoval své obzory a znalosti.

Po návratu z cest začal získávat první vojenské ostruhy, když se v roce 1604 nechal najmout jako fendrych (praporčík) pro vojenské tažení císaře Rudolfa II. proti Turkům, kteří v té době již ovládají většinu Uher, a uherským povstalcům Štěpána Bočkaje. Po vojenské stránce se mu dařilo a po uzavření míru v roce 1606 byl propuštěn s hodností plukovníka českých stavů. Současně si však domů přivezl i zranění ruky a především tzv. uherskou nemoc neboli syfilis.

Právě v této době udělal Albrecht z Valdštejna krok, který mu otevřel cestu k dalšímu vojenskému a společenskému vzestupu, když opustil Jednotu bratrskou a konvertoval ke katolicismus. Přesné datum, kdy Valdštejn konvertoval není známo, ale uvádí se, že se tak stalo někdy v letech 1602 – 1606.

Změna náboženství jeho kariéře pouze prospěla. V roce 1608 se stal hejtmanem ve službách arcivévody Matyáše Habsburského a připravoval se na tažení na Prahu. Poté, co byl však spor mezi Rudolfem II. a Matyášem 24. června 1608 uzavřen libeňským mírem, mohl se vrátit ke dvoru.

K dalšímu společenskému vzestupu mu pak pomohl v květnu 1609 sňatek s mladou bohatou vdovou Lukrécií Nekšovnou z Landeka, na jehož zprostředkování se pravděpodobně podíleli olomoučtí jezuité. Po pěti letech manželství Albrecht ovdověl a po své manželce zdědil její moravská panství Lukov, Vsetín a Rymice.

Ta se stala důležitým základem, nejen pro jeho další obchodní a podnikatelskou činnost, ale i pro jeho vojenskou a politickou kariéru, když se v roce 1615 stal plukovníkem pěchoty moravských stavů.

Postavil se proti moravským stavům

Za svůj největší vzestup však Valdštejn vděčil teprve stavovskému povstání, kdy se v roce 1619 jednoznačně postavil na stranu císaře a krále Ferdinanda II. Dezertoval i s částí svého pluku od moravských stavů a i s ukořistěnou pokladnou moravských stavů ujel do Vídně k císaři. Moravské stavy ho za tento čin prohlásily za psance, zkonfiskovaly jeho moravská panství a zakázaly mu návrat na Moravu.

Už 10. června 1619 se jako velitel kyrysnického pluku, který za vlastní peníze najal v Nizozemí, zúčastnil bitvy u Záblatí v Čechách, kde císařská armáda pod velením Karla Bonaventury Buquoye porazila stavovské vojsko vedené Petrem Arnoštem Mansfeldem.

Jeho kyrysníci se v tzv. České válce zapojili i do obrany Vídně a bitvy na Bílé hoře. Přestože se těchto bojů pravděpodobně sám nezúčastnil, byl za úspěchy svého pluku jmenován komisařem v severozápadních Čechách.

Za svou oddanost Ferdinandovi II. a vojenské úspěchy je odměněn rozsáhlým majetkem ve východních Čechách a 18. ledna 1622 je jmenován pražským plukovníkem, čímž se stal de facto vojenským velitelem Čech. O rok později, v létě 1623, se konečně dočkal nejnižší generálské hodnosti, když byl povýšen do hodnosti generál-strážmistra.

Rozšiřoval však dále i svůj majetek, nejen nákupem konfiskátů po účastnících stavovského povstání, i účastí v tzv. mincovním konsorciu. To tvořili kromě Valdštejna, zemský místodržící Karel z Lichtenštejna, František z Dietrichštejna, Pavel Michna z Vacínova, holandský obchodník Hans de Witte a židovský bankéř Jakub Baševi z Treuenburka. Konsorcium razilo znehodnocené mince (tzv. dlouhé mince) a dělalo to v takové míře, až v roce 1623 způsobil státní bankrot.

Postavení ani kariéru Albrechta z Valdštejna však účast v mincovním konsorciu nijak nepoškodila. K dalšímu společenskému vzestupu mu v červnu 1623 naopak dopomohl druhý sňatek s Isabelou Kateřinou z Harrachu, dcerou Karla z Harrachu, jednoho z císařových rádců, což mu otevřelo dveře k císařovu dvoru.

Nedlouho poté v je povýšen na knížete frýdlantského a roce 1627 je jeho území vyňato ze Zemských desek Království českého a povýšeno na Frýdlantské vévodství. Stalo se tak jakýmsi státem ve státě.

České země jsou mu už malé

Z Albrechta z Valdštejna se tak stal nejmocnější a nejbohatší muž v Čechách a svou pozornost obrátil na mezinárodní scénu. V roce 1625 byl jmenován generalisimem a převzal vedení a reorganizovaní císařské armády v Německu a Nizozemí.

Sklízel s ní úspěchy ve válce falcké, dánské a švédské. V roce 1626 porazil bitvě u Desavy protestantského velitele Mansfelda a vytlačil jeho vojska ze Slezska. O rok později obsadil Pomořansko, čímž získal pro císaře přístup k Baltskému moři.

Za náklady spojené s vybudováním a vydržováním armádou mu císař v roce 1628 propůjčil Meklenbursko a získal titul meklenburského vévody. Byl také jmenován generálem císařského námořnictva a generálním hejtmanem Baltského a Oceánského moře. Téhož roku je mu pak udělen i Řád zlatého rouna.

V roce 1628 ještě porazil dánská vojska v bitvě Wolgastu a definitivně ukončil dánskou účast ve válce. Opozice proti němu však sílila. Navíc přišel o svého ochránce u dvora Karla z Harrachu, který v témže roce zemřel.

Valdštejnovi nepřátelé se dočkali v září 1630, kdy ho císař na nátlak bavorského vévody Maxmiliána a dalších kurfiřtů na sněmu v Řezně odvolal z vedení kvůli jeho údajné nerozhodnosti vůči postupu dánského krále. Situace císařské armády se však bez Valdštejna rychle zhoršovala a v listopadu 1631 dokonce Sasové obsadili Prahu.

O měsíc později přijal Albrecht z Valdštejna nabídku vrátit se na post generalisima, když si předtím jako podmínku nadiktoval absolutní moc nad celou říšskou armádou. Císař mu také udělil slezské Hlohovské knížectví jako náhradu za ztracené Meklenbursko.

Do května 1632 Valdštejn vytlačil z Čech saskou protestantskou armádu a na začátku září porazil v bitvě u Fürthu švédského krále Gustava II. Adolfa. S tím se střetl ještě 16. listopadu 1632 v bitvě u Lützenu, ve které švédský král padl. Bitva však přesto neskončila vítězstvím Valdštejna, ale nerozhodně, protože generalisimus dal rozkaz ústupu.

Sesazení a zavraždění v posteli

Od té doby byla Valdštejnovi vyčítána přílišná opatrnost a jeho nepřátelé si stěžovali na nečinnost armády i samotnému císaři. Po dobytí Řezna švédskou armádou navíc neuposlechl přímý rozkaz císaře a místo, aby ho dobyl zpět, stáhl se Valdštejn na zimu s celou armádou do Čech.

Na konci roku 1633 pak Albrecht z Valdštejna začal se Švédy a dalšími nepřáteli vyjednávat za císařovými zády o míru. Dokonce si svůj postup nechal 11. ledna 1634 schválit 32 podřízenými důstojníky v tzv. první plzeňské přísaze.

V tu chvíli však již byla situace pro Albrechta z Valdštejna neudržitelná. Nejprve ho císař 24. ledna 1634 tajně zbavil hodnosti vrchního velitele císařských armád a na jeho místo jmenoval hraběte Jana Matyáše Gallase. O necelý měsíc později, 18. února 1634, ho pak proskripčním dekretem prohlásil za zrádce a rebela.

To již zbýval Albrechtovi z Valdštejna pouhý týden života. K jeho vraždě došlo 25. února 1634 v Pachelbelově domě v Chebu, kam pronikl setník Walter Deveroux v doprovodu šesti dragounů, a probodl ho na lůžku partizánou.

Ve stejné době byli na chebském hradě zavražděni Valdštejnovi přátelé polní maršálek Kristián Illov, plukovník Adam Erdman Trčka z Lípy, rytmistr Jindřich Niemann a hrabě Vilém Kinský z Vchynic.

Obrovský majetek Albrechta z Valdštejna byl zkonfiskován. Z jeho rodiny získal pouze Maxmilián z Valdštejna pražský palác a vdova Isabela panství Česká Lípa. Zbytek jeho majetku a panství Adama Erdmana Trčky z Lípy císař za odměnu rozdal všem, kdo se na smrti Valdštejna podíleli.