Odsouzený zemřel hlavně v důsledku otravy oxidem uhelnatým, samotné plameny mu většinou způsobily jen popálení nohou. Tato forma upálení se používala především ve Španělsku, v Německu a také v českých zemích.

Druhý typ upálení se praktikoval hlavně v Anglii, Itálii a Francii. Postavila se jakási ohrada z otýpek a dřeva až do výše hlavy odsouzeného. Ten stál uprostřed, připoután ke kůlu. Smrt nastala opět dílem udušením, také však rozsáhlými popáleninami po celém těle.

Třetí, nejhrůznější forma upálení bývala běžná v Rusku. Byla postavena dřevěná bouda, která byla naplněná slámou, smůlou a jinými hořlavinami. Do ní byl odsouzenec zavřen nebo spuštěn otvorem ve střeše, a pak byla bouda zapálena. Smrt v takovém případě nastala hlavně kvůli popáleninám.

Podtypem třetího „ruského“ způsobu byla ještě takzvaná „kozácká svíčka“. Odsouzenci přivázanému ke kůlu byly omotány ruce a nohy slámou, potřeny dehtem nebo smůlou, a pak zapáleny.

Svým způsobem upálení byl i trest „upečením“. Tzv. „sicilský býk“ byla dutá mosazná socha býka, do níž byl vsazen odsouzenec. Socha byla poté rozžhavena a dotyčný se zaživa upekl. Tak skončil například svatý Eustach.

Nejstarší zmínku o trestu smrti upálením zmiňuje již mezopotámský Chamurapiho zákoník z 18. století před naším letopočtem. O upalování píše i Starý zákon, praktikováno bylo i ve starověkém Řecku a Římě.

Poslední zákonná poprava upálením na hranici v Evropě se uskutečnila v roce 1834 ve Španělsku v rámci inkvizičních procesů. Upalovalo se ojediněle i později, například na území Ruska, ale to už byly excesy v dobách válek.