„Filmaři byli velice příjemní lidé. Mohli být nervózní, protože všichni na place byli neherci a scény se opakovaly mnohokrát, ale oni byli ohromně trpěliví. Bylo to skvělé a moc ráda na to vzpomínám,“ sdělovala dojmy ze spolupráce s režisérem Milošem Formanem, kameramanem Miroslavem Ondříčkem i celým filmovým štábem.

Tehdejší maturantka gymnázia, která dodnes žije ve Vrchlabí, se dostala mezi účinkující zásluhou sestry. Ta patřila do tančícího komparzu. „Pan Forman procházel vrchlabskou Teslou a vybíral si další lidi do filmu. Moje sestra šla k němu a zeptala se, jestli bych nemohla přijít. Odpověděl, že můžu, pokud budu mít do pátku červené šaty. Potřebovali červenou barvu jako kontrast k hasičským uniformám. Tak jsme nakoupili červenou látku a šaty pořídili,“ popsala Jarmila Šepsová svoji cestu mezi aktéry kultovního filmu.

Na natáčení v Kulturním domě Střelnice strávila v roce 1967 dva měsíce, denně minimálně tři hodiny, vždy po večerech. „Déle jsem nemohla, protože jsem se připravovala na maturitu. Na natáčení vládla příjemná atmosféra. Lidi se setkávali, poznávali… Jedna Vrchlabanda si dokonce vzala za muže jednoho kameramana,“ prozradila.

Poprask ve městě

Dlouhodobá přítomnost filmového štábu ve městě způsobila velký poprask a zájem. „Pro Vrchlabí to bylo něco mimořádného. Pro město to byla událost. Každý se snažil na natáčení dostat, aby viděl, co se děje,“ líčila, jak vypadala situace před půl stoletím. „Střelnice byla uzamčená, každý tam nemohl. U vchodu stáli pořadatelé, nás pouštěli na zvláštní pozvánky, které jsme dostávali na natáčení,“ doplnila.

Jarmila Šepsová měla za úkol pohybovat se v blízkosti tomboly. „Tam se točily hlavní scény. A když bylo potřeba, tak jsem tančila,“ přiblížila svoji roli. Tak jako každý ve Vrchlabí, byla také ona nadmíru zvědavá, ve kterém záběru se na filmovém plátně objeví. „Pečlivě jsem sledovala, kde jsem. Prožívali jsme to se sestrou a poznávali Vrchlabáky. Měli jsme radost, že jsme tam viděli sousedy. Film byl pro každého zážitek. Jsem tam častokrát, ale bohužel spíš zezadu, protože potřebovali ty moje červené šaty.“

Film na Polácích

Film přitom poprvé viděla až po řadě let, tehdejší politická garnitura jej totiž v Československu zamkla na dvacet let do trezoru. „Viděla jsem ho poprvé za totality v 80. letech na polské televizní stanici. Někdo ve Vrchlabí říkal, že Hoří, má panenko dávají na Polácích, které jsme chytali, tak jsme se šli honem tajně dívat. Potom jsem film viděla až po revoluci, kdy už nemusel být v trezoru,“ řekla.

„Film byl zatracovaný. Když jsme ale po letech mluvili s vrchlabskými hasiči, tak říkali, že proti němu vůbec nebyli, naopak se jim líbil. Nikdo nechtěl někoho zesměšnit nebo urážet. Byla to sranda. Ale politicky to bylo postavené tak, že musel na dvacet let do trezoru, aby ho nikdo neviděl. O to víc jsem ráda, že se dočkal uznání, jaké měl doopravdy mít,“ poznamenala.

O Miloši Formanovi hovoří s velkým uznáním. „Působil naprosto bezvadně, jako velice přátelský a milý člověk. Vzpomínám na jeho rozzářené oči při natáčení. Jsem hrozně pyšná, že pan Forman ve Vrchlabí natáčel. Když jsem viděla jeho úspěchy ve světě, byla jsem moc šťastná, že jsem měla možnost být při natáčení jeho filmu.“ Jarmila Šepsová a spolu s ní desítky vrchlabských obyvatel tehdy díky tomu nesmazatelně vstoupily na filmové plátno.